Míle a míle 1 – Akustické míle

davis3Výběr z diskografie z let 19451968
Raná Davisova diskografie je velmi košatá a navíc se tituly často zdvojují publikováním v různých formátech. Záznamy ze sessions vycházely původně na singlech a desetipalcových deskách, později byly „kumulovány“ pro dvanáctipalcová LP. Vzhledem k rozsahu článku bylo nutno zjednodušovat, i s přihlédnutím ke dnešní dostupnosti titulů. Zájemce o podrobnou diskografii nechť vyhledá například precizně zpracovaný seznam sessions a vydaných titulů na adrese www.jazzdisco.org/miles-davis/discography/.

davis4

First Miles (Savoy, 1990 / snímky z let 1945 & 1947)
Kompilace shrnující první Milesův vstup do profesionálního nahrávacího studia 24. dubna 1945, kdy nenápadně posloužil (žádná sóla) vaudevillovému zpěvákovi Henrymu „Rubberlegs“ Williamsovi. Kdo by jinak na „Gumové nožky“ vzpomenul? A také vůbec první čtyři snímky (vč. alternativních verzí), publikované pod vlastním jménem, respektive pod hlavičkou Miles Davis All-Stars. Pocházejí z dob trumpetistova členství v kapele Charlieho Parkera, vznikly 14. srpna 1947 a původně vyšly na singlech o 78 rpm.

The Real Birth Of The Cool (Bandstand, 1995 / září 1948)
Miles Davis Nonet začal fungovat už v dobách trumpetistova účinkování s Parkerem – a už tehdy vypomohl s aranžováním Gil Evans. V září 1948 pořídil Miles nahrávky nejen s nonetem, ale i kvintetové. Tyto snímky najdeme i na LP The Persuasively Coherent Miles Davis (bootleg fy Alto Records) nebo CD Nonet 1948 – Jam 1949 (Royal Jazz, 1990).

davis3The Complete Birth Of The Cool (Capitol, 1998 / 1948–1950)
Na sessions 21. ledna a 22. dubna 1949 a 9. března 1950 pořídil Davis svoje první skutečně významné snímky. Charakterizuje je na svou dobu neobvyklá instrumentace, volnější tempa, využití „klasicizující“ polyfonie a vůbec „vážných“ prvků (vše přítomno již na sessions z roku 1948, o rok později dotaženo). Slavné „překlopení“ bebopu do cool jazzu s výraznými aranžérskými zásluhami pianisty Johna Lewise, saxofonisty Gerryho Mulligana a samozřejmě především Gila Evanse. Nahrávky vycházely nejdříve na singlech o 78 rpm, ale firmu zklamaly nízké prodeje a Davise vykopla. Až když se Davis prosadil, seřadili je v Capitolu na desetipalcové LP Classics In Jazz: Miles Davis (1954) a pak rozšířili na „moderní“ dvanáctipalcové LP Birth Of The Cool (1957).

The New Sounds (Prestige, 1951)
Dlouhohrající (jde o třiadvacetiminutové 10“ LP se čtyřmi skladbami) debut Milese jako kapelníka. Ještě předtím zařadil label Prestige tři Milesovy snímky na kompilaci Modern Jazz Trumpets (1951). Ze dvou nahrávacích frekvencí v roce 1951 sestavili v Prestige také LP Blue Period (1953). Sonny Rollins s tenorem, Art Blakey na bicí nástroje.

Young Man With A Horn (Blue Note, 1952)
Nahrávka pořízená heroinové závislosti navzdory. Důležitá i tím, že představila trumpetistu evropskému publiku, díky licenci francouzského labelu Vogue. V roce 1956 album reedováno jako součást 12“ LP Miles Davis Volume 1.

„Další důležité desetipalce“ (Prestige, 1953–1954)
Milesův rychlý vývoj, tříbení typického frázování s citem pro volný prostor a melodii, různé muzikantské sestavy, pozdější intenzivnější příklon k používání dusítka atp. můžeme sledovat díky posloupnosti 10“ LP The Compositions Of Al Cohn (1953), Miles Davis Quartet (1954), Miles Davis All-Star Sextet (1954, sem patří i původní vydání zásadního hard bopového snímku Walkin’), Miles Davis With Sonny Rollins (1954) nebo Miles Davis All Stars, Vol. 1 & 2 (1955, kde slyšíme i „výbušné“ souznění s Theloniem Monkem, mužem, se kterým Miles dobře vycházet nedokázal).

The Musings Of Miles (Prestige, 1955)
První Milesovo řadové 12“ LP. Natočeno ve čtveřici, 7. června 1955 Rudym Van Gelderem. A zárodek „prvního velkého kvintetu“ – hrají tu Red Garland a Philly Joe Jones.

Blue Moods (Debut, 1955)
Album s Charlesem Mingusem natočil Miles 9. července, jen měsíc po The Musings. Další cool jazzový mistrovský kus, s výrazným zvukem vibrafonu Teddyho Charlese.

Dig, Miles Davis And Horns, Collectors’ Items, Blue Haze, Walkin’, Bags’ Groove, Miles Davis And The Modern Jazz Giants (Prestige, 1956–1959)
Jde vlastně o řadu kompilačních alb, slučujících do delších stopáží 12“ LP obsah předchozích desetipalců. Nahrávky z let 1951 až 1954. Zcela zásadní důležitost má titul Walkin’. Mimochodem, právě v tomto období se na trumpetistu přilepila přezdívka Princ temnot. To kvůli zvukové potemnělosti a vemlouvavě „půlnočně“ šeptavému tónu.

Quintet/Sextet (Prestige, 1956)
Sessions s vibrafonistou Miltem Jacksonem (5. srpna 1955) stihl Miles během odskoku od „prvního velkého kvintetu“. Byl sice rozčarován ze hry saxofonisty Jackieho McLeana, jenže génius měl prostě velké nároky. I s odstupem času jde o brilantní album.

Miles: The New Miles Davis Quintet (Prestige, 1956)
Nahrávka sestavy Miles Davis, John Coltrane, Red Garland, Paul Chambers a Philly Joe Jones ze 16. listopadu 1955 patří k milníkům hudebních dějin. První velký kvintet je na světě. Hodně žvástů bylo publikováno o mimosmyslovém vnímání, jenže zde máme důkaz něčeho hodně podobného. Navíc můžeme použít i termín synergický efekt.

Cookin’ (Prestige, 1956), ‘Round About Midnight (Columbia, 1957), Relaxin’ (Prestige, 1957), Workin’ (Prestige, 1959), Steamin’ (Prestige, 1961)
Zdá se neuvěřitelné, že k nahrání dalších čtyř klasických alb stačily „prvnímu velkému kvintetu“ pouhé dva dny, dvě nahrávací frekvence. 11. května a 26. října 1956. Pouze ‘Roudn About Midnight, točené už nikoliv u Rudyho Van Geldera, ale ve studiích Columbie, uvádí další tři data. Ale je to tak. Jedny z nejdůležitějších základů hard bopu a moderního jazzu vůbec byly postaveny, na rozdíl od Říma, doslova za pár hodin. „Prostě jsme přišli a vařili,“ vzpomínal Miles. Jak prosté, že. Prosté?!

Miles Ahead (Columbia, 1957)
Trumpetista, zde vlastně „křídlovkář“, zase jednou změnil směřování. Ponořil se do třetího proudu (third stream). Obnovil spolupráci s Gilem Evansem a postavil si big band. Začal si hrát se studiovým playbackem. Album vystavěl jako provázanou suitu. A proslavil ho i něčím jiným než samotnou hudbou. Kontroverzí kolem obalu. „Proč jste tam dali tu bílou štětku?“ rozčiloval se tak přesvědčivě, že donutil všemocnou Columbii stáhnout LP z prodeje a titulní snímek dámy na jachtě nahradit fotografií umělce.

Milestones (Columbia, 1958)
První velký kvintet (Coltrane a Jones, po vyhazovu kvůli drogám, jsou znovu na palubě), doplněný na šestici Julianem „Cannonball“ Adderleym. A další milník jazzové evoluce, jak sebevědomě hlásá i název titulní kompozice. Davis se nachomýtl na představení guinejského ansámblu Les Ballets Africains a nadchla ho hra v modech. Hbitě tento způsob improvizace, nesvázaný akordy a umožňující mnohem větší melodickou svobodu, využil. A spustil lavinu.

Jazz Tracks (Columbia, 1958)
Kompilace. Na straně A francouzský soundtrack L’Ascenseur pour l’échafaud (o něm jinde). Ale také dosti důležitá strana B. Přestavuje se na ní sexteto, které již brzy natočí Davisovu nejúspěšnější desku: Adderley, Coltrane, Evans, Chambers, Cobb. A na scénu zatím nenápadně vstupuje producent Teo Macero.

Porgy And Bess (Columbia, 1959)
Pokračují experimenty s modálním jazzem a žánrovým rozpětím třetího proudu na velmi rozvolněném a přestavěném půdorysu Gershwinovy klasiky. Vrcholí inspirativní spolupráce s Gilem Evansem. Příběh opery funguje díky Milesovi i beze slov a s novou intenzitou.

Kind Of Blue (Columbia, 1959)
Netřeba komentáře, modří už vědí. Nepřehlédnutelný jazzový pilíř, jedna z nejprodávanějších desek žánru (čtyřnásobná platina), manifest modálního jazzu a zároveň titul, který dodnes dokáže „podráždit“ i leckterého muzikanta. Stačí připomenout promyšleně kontroverzní parádičku Blue (2014) kapely Mostly Other People Do The Killing a věru bouřlivou reakci ctěné jazzové veřejnosti.

Sketches Of Spain (Columbia, 1960)
Jakoby série majstrštyků neměla končit. Miles pro sebe objevil flamenco i španělské skladatele Joaquína Rodriga a Manuela de Fallu. A zase se začaly dít zázraky. „Miles chtěl udělat španělské album. Přítel mu dal desku s Concierto de Aranjuez, asi jedinou tehdejší nahrávku toho kusu. Ale neměli jsme noty, tak jsem začal desku přepisovat,“ vzpomínal Evans. Vznikla nová kvalita, asi dobře, že noty neměl.

Someday My Prince Will Come (Columbia, 1961)
Titul zastíněný předchozími veledíly, ale vůbec ne špatný. Davis želí odchodu Coltranea, nicméně saxofonista aspoň přispěl dvěma pohostinskými vstupy. S Hankem Mobleym (ex-Jazz Messengers) si kapelník tak dobře nesedl, ale žádný průšvih.

Miles Davis At Carnegie Hall (Columbia, 1962)
Alespoň jeden příklad koncertní nahrávky oné doby. Nedorozumění, vztek a konfrontace během charitativního koncertu pro African Research Foundation, kdy se rozzuřený Miles dokonce chvíli vzpouzel vrátit na scénu, vyprovokovaly skutečně dravý muzikantský výkon.

Quiet Nights (Columbia, 1963)
Velkokapelová záležitost spíše firemně vynucená, labutí píseň spolupráce Davise a Evanse. Bossa nova a výlety do Latinské Ameriky byly v kurzu, jenže Davisovi komerční odlehčenost nešla příliš dobře – nebo nešla příliš pod nos. Vlastně to není špatná deska, jenže Davisova obvyklá laťka se vznášela v jiných výšinách. Jedno nové studiové setkání ale nepřehlédněme. Do skladby Summer Night si přinesl kontrabas Ron Carter.

Seven Steps To Heaven (Columbia, 1963)
Davis se vrací do formy a navíc začíná krystalizovat „druhý velký kvintet“. Na části nahrávek se k Davisovi a Carterovi přidávají Herbie Hancock a Tony Williams.

In Europe, My Funny Valentine, Four & More, Miles In Tokyo, Miles In Berlin, Live At The Plugged Nickel… (Columbia, 1964, 1965 a pozdější archivní vydání)
Dobře zdokumentované ukázky pódiové magie Milesova kvintetu. Řada koncertních alb zachycuje výměnu George Colemana (který samozřejmě vůbec nehrál špatně) za Waynea Shortera (který je ovšem „one and only“).

E.S.P. (Columbia, 1965)
Druhý velký kvintet Davis, Shorter, Hancock, Carter & Willians prvně ve studiu. Mimosmyslové vnímání (extra sensory preception) neboli šestý smysl si dal rovnou do názvu alba. Davis prožíval obtížné období, na obalu desky ještě pózuje s manželkou Frances, ovšem vztah už se bolestivě rozpadá. Osobní strasti ovšem mívají na umělecké schopnosti pozitivní vliv. Miles je znovu na vrcholu. Teo Macero nebyl kvůli sporům ohledně Quiet Nights připuštěn do studia, koordinaci zvládl na výbornou jeho profesní partner z Kind Of Blue, Irving Townsend. Členové kvintetu skvěle fungují i po autorské stránce. Manifest post bopu, bez přerušení souvislostí s hard bopem a modálním jazzem.

Miles Smiles (Columbia, 1967)
Miles Davis vydával majstrštyky v sériích a tahle bude nádherně dlouhá. Umělec zúročil předchozí zkušenosti, fantasticky sehraná kapela přirozeně skáče mezi modalitou a improvizacemi v rámci akordické struktury, mezi hard bopem, post bopem a avantgardou, pouští se do stále odvážnějších společných improvizací. Teo Macero je vzat na milost. Výborná volba, právě on svým střihem nahrávek v budoucnu dokáže dát volnomyšlenkářskému Milesovu přístupu tvar a ohraničenost. Miles se doopravdy usmívá, překonal zdravotní problémy a našel nový vztah s herečkou Cicely Tyson. Nejen neštěstí, i štěstí může inspirovat.

Sorcerer (Columbia, 1967)
Na obalu nová láska Cicely, muzikantské nasazení ovšem nepolevilo. Přestože se v tomto období Miles dostal do autorského stínu Shortera, na žárlivost není prostor, celek skutečně naplňuje vyšší cíle. Jedinou archivní, pět let starou nahrávkou skladby Nothing Like You připomíná Davis, že se Shorterem už se v minulosti ve studiu pochopil.

Nefertiti (Columbia, 1968)
Euforie nekončí, pětice si může dovolit snad cokoliv. Nejen prohodit tradiční role melodických nástrojů a rytmiky v titulní skladbě a následně i ve Fall, kde dechy drží repeticemi formu, zatímco rytmická sekce improvizuje. Provazování témat napříč albem podporuje dojem koncepčnosti. Vše zatím natočeno na akustické nástroje, ale muzikantské myšlení už směřuje k novému zvukovému prostoru.

Miles In The Sky (Columbia, 1968)
Většina alba se ještě drží akustického soundu, ale v úvodní Stuff už zní Carterova baskytara a Hancockovo elektrické piano. A hlavně, roztančený čtyřčtvrteční groove, běžný v rockové hudbě. Milese fascinuje Lucy In The Sky With Diamonds od The Beatles, obdivuje Jimiho Hendrixe. Hostování George Bensona ve skladbě Paraphernalia naznačuje brzký vstup kytaristů do Davisových sestav. Jamy se prodlužují, mění se přístup ke studiové práci, Teo Macero dostává roli editora. Pro Davise i celou hudební scénu brzy začne další nová éra. Fúze vystrčila růžky.

Přidat komentář