Vystupují v košilích, kalhotách a placatých čepicích a také jejich obsazení – tuba, banjo, akordeon a buben – nenaznačuje, že půjde o něco jiného než o folklor. Jenže pak krakovská kapela Hańba spustí… a ozve se punk smíchaný s klezmerem, a to s divoce politickými texty. Mluví se v nich o chudobě, vykořisťování a policii, jsou protiválečné a protisystémové. A celé je to výborná zábava. Letos vzala posluchače za srdce jak na Litoměřickém kořenu, tak na trenčínské Pohodě. Hańba! začala vystupovat v roce 2013 a má na kontě tři desky. Rozhovor vznikl u příležitosti pražského koncertu skupiny na lodi Avoid v Praze, zorganizovaného Polským institutem.
Punk, klezmer a politická poezie, to je dost zvláštní směs. Jak Hańba! vlastně vznikla?
Začalo to tak, že jsme předtím hráli ve velkém množství různých projektů, většinou folkových, mezi jinými také v kapele Południca! Také Południca! si zažila svých pět minut slávy, i u našich jižních sousedů… Po nějakém čase jsme se ale shodli, že bychom si chtěli zahrát něco ostřejšího, protože Południca! hrála něco na způsob neofolku. Napadlo nás postavit folkpunkovou kapelu. A navíc, že bychom ji nezaložili jen na hudebním stylu, ale také na tematice spjaté s nějakým obdobím. A takovou dost zajímavou periodou v polské historii je právě meziválečná doba.
Takže jde vlastně o koncept.
Ano, Hańba! je zcela konceptuální.
A jakou roli hrají vaše texty? Napsali je mimo jiné meziváleční básníci, třeba Julian Tuwim. Měli jste je v oblibě už dřív, nebo jste prostě narazili na texty, které se vám hodily?
Náhoda to nebyla ani v nejmenším. Texty jsou tady to nejdůležitější, někdy si vynutí i hudební kompozici. Nejdřív jsme sami zkoušeli psát stylizované texty z meziválečného období, a pak jsme narazili na původní texty básníků, kteří mluví o tom, o čem chceme mluvit i my: o společensko-politické tematice té doby, někdy až satirickým způsobem. Naše cesta nazpět v čase se přitom s psaním textů a písní stále rozvíjí. Nejdřív se jednalo o spíš intuitivní věc než o koncept, ale ten koncept pak začal žít vlastním životem. Pustili jsme se do hledání v knihovnách a nacházeli stále nové texty.
Naživo jste mi připomněli polský punk v 80. letech, kapely jako Armia nebo Siekiera, které hrály hodně politicky.
Naše hudba skutečně spojuje dvě epochy. Hańba! se jednak celým svým vzhledem a hudbou vrací do meziválečného období. A mimo to, pokud jde o energii nebo o expresivnost, se vracíme do 80. let, do hudby, která se hrála na jarocinském festivalu a byla výrazně protisystémová. Bouřit se dnes je těžké, protože se máme relativně dobře, ale my jsme potřebovali vydobýt z té hudby určitou expresi, a proto jdeme takhle zpátky.
Ty texty jsou politicky dost ostré – stane se, že je v Polsku někdo vezme opravdu vážně a že byste pak měli nějaké ultra fanoušky?
Ty texty jsou míněny šíleně vážně a jsou navzdory zdání strašně současné (smích)…, ale dáváme si pozor a nepoužíváme texty, které vznikly po roce 1949, pokud jsme je sami nenapsali. Meziválečné období jsme si nevybrali náhodou také z toho důvodu, že pro nás představuje jednu velkou metaforu celé polské historie, a nejen polské. Jsou to univerzální věci, a jestli je někdo vezme vážně, bude to jen dobře. Pokud bys nás chtěl ale stavět na jednu stranu – rád bych zdůraznil, že my zpíváme proti všem, a ani jedné straně se nezodpovídáme. My vlastně mluvíme za obyčejné lidi. Kvůli tomu na sebe bereme formu podomní kapely, pevně spojené s chudými lidmi, kteří popadnou první lepší nástroj, co se jim namane, chodí po dvorech a snaží se doslova vyžebrat peníze. Takže i to je signál, kde stojíme a k jakému odkazu se hlásíme.
Litoměřický kořen je festival se specifickou dramaturgií – na jakých festivalech jinak hrajete?
Kam nás pozvou, tam obvykle přijedeme. A celkem vzato máme dva repertoáry: Jeden je rychlý a ostrý, druhý ještě rychlejší a ještě ostřejší. Zajímavé je, že nás zvou doslova na všechny festivaly, v létě hrajeme opravdu skoro všude. Litoměřice byly malým, komorním, sympatickým, vlastně alternativním festivalem, a o týden později jsme hráli v Trenčíně na festivalu Pohoda, jednom z největších v Evropě. Každý z těch festivalů má jinou historii, každý pro nás znamená jinou zkušenost, ale my neděláme mezi festivaly rozdíly. Nejde o scénu, na níž budeme hrát – pokaždé musíme hrát na sto dvacet procent.
Kapela pochází, pokud vím, z Krakova, souvisí s někdejším židovským Krakovem klezmer, který ve vaší hudbě zní?
Všichni jsme se v Krakově potkali, protože jsme tam přijeli na studia nebo z jiných důvodů, nikdo z nás se v tom městě ale nenarodil. A protože pocházíme z různých koutů Polska, tak i ty naše hudební alter ega jsou z různých míst. Vzniká tak konglomerát, což se týká i naší hudby, která vzniká taky z různých vlivů. Krakov nás určitě ovlivnil, ale zdaleka nesouvisíme jenom s ním. V Krakově jsme se nicméně poznali se skvělým spisovatelem Ziemowitem Szczerekem, který už pro nás napsal jeden text. A pokoušíme se naši hudbu s klezmerem spojit; objevili jsme texty Mordechaje Gebirtiga, významného meziválečného jidiš básníka a autora písňových textů, který bydlel v krakovské židovské čtvrti – Kazimierzi. Vracíme se k tomu, že dávné Polsko bylo státem, kde žilo mnoho národů a existovalo mnoho kultur. Tak jako je naše hudba poskládaná z různých vlivů, tak chceme, aby i naše hudební alter ega pocházela z různých míst a aby naše muzika čerpala z mnoha různých vlivů lidové hudby.
Jaká ta vaše alter ega jsou?
Máme v kapele dva Poláky, jeden z nich je od německých hranic, druhý od Vilniusu. Máme Roma, u kterého se neví, odkud je, protože Romové kdysi po Polsku kočovali, a také Žida z východního Polska, tehdy středního, který přijel do Krakova a usadil se v Kazimierzi. Ti čtyři jsou přibližně stejně staří, někdy pracují v krakovských továrnách, někdy ne… a jednoho dne se potkali někde na ulici a začali spolu hrát. A nejdůležitější věc je, že Hańba! se v současnosti nachází v roce 1936.
V tom roce už zůstane?
Ne, kapela vznikla v roce 1931, začala intenzivně koncertovat v roce 1934 a teď máme 10. 7. roku 1936.
Existuje její příběh ve formě nějaké knihy nebo facebookového profilu, kde by ten čas reálně běžel?
Je to taková paralelní skutečnost. Držíme se konceptu, který nám na začátku vtiskl formu, a ve všech svých osobních výpovědích, ve všem, co je napsáno na internetu, v tom všem se snažíme, abychom byli v roce 1936. Místo knihy máme booklet k naší desce, ten knihu zastupuje. Naše fotky v bookletu se inspirovaly fotografiemi zločinců.
Takže jestli tomu dobře rozumím, za tři roky, v roce 1939, budete muset změnit repertoár?
My víme, co se stane pak, ale naše alter ega to nevědí. Už ovšem pomalinku cítí, že se něco děje, že Němci zbrojí (citace z textu písně).
Jakou odezvu máte u vašich posluchačů v Polsku? Rezonuje to, o čem zpíváte, u mládeže, protože jste pro ni aktuální? Anebo jste něco jako světlonoši přinášející informace z minulosti?
Platí obě varianty. Chceme ukázat, jak bylo, a podtrhnout, že nebylo tak dobře, jak si mnozí dnes myslí. Zároveň opatrně doufáme, že si posluchač uvědomí, nakolik vlastně zpíváme o současnosti, ale nechceme to říkat otevřeně. – Ano, neseme pochodeň osvěty (smích).
Poděkování Jitce Rohanové z Polského institutu