Psí vojáci: Od výčepu k baru

Guerilla Records, 2021, 74:40

Je záslužné udržovat Psí vojáky v povědomí publika – tím spíš, že tento kompaktní disk obsahuje nahrávky z velmi plodného a dynamického období 1987–1989. Připomeňme, že Psí vojáci až do června 1986 hráli jen na undergroundových akcích. Pak se zúčastnili přehlídky na Opatově a sehnali si zřizovatele. Krátce před revolucí jim Panton vydal čtyřpísňovou EP desku. Brzy nato rozjeli velkou kariéru: v letech 1990 a 1991 vydali dvě alba, v říjnu 1993 se konalo poslední vystoupení s baskytaristou Janem Hazukou. Měl to být závěr existence skupiny, ale jak víme, nakonec s nějakými pauzami hráli až do Filipovy smrti.

Psí vojáci měli dost možností nahrát své nejlepší písně ve studiu. K některým se vracet nechtěli, ty vyšly v 90. letech na pěti discích u Black Pointu. Proto na novém albu nečekejme velké objevy. Většinu skladeb již známe ze studiových verzí na albech Globusu nebo na retrospektivě Národ Psích vojáků (1996). Ale i studiově nikdy nenatočené písně vyšly několikrát: třeba Žiju na albech Live II. (1993), Nechoď sama do tmy (nahráno 1987, vydáno 1995) a Studio 1983–85 (vydáno 2000).

Toto album v zásadě nemá slabé místo, jsou tu hlavně osvědčené skladby. Nejvíc potěší oddané sběratele nebo ty, kdo si nepořídili disky Black Pointu, které konec osmdesátých let zmapovaly podrobněji: Nechoď sama do tmy a Mučivé vzpomínky. Srovnáme-li technickou kvalitu, nedá se říci, že by některá z edic byla výrazně lepší. Prostě relativně slušně znějící koncertní záznamy na úrovni své doby, za studiovým zvukem pochopitelně zaostávající. Někdy Psí vojáci písně až moc protahovali, někdy Topol svou expresivitu přeháněl až do hysterie, někdy přece jen chybí vizuální vjem. Bylo by fajn, kdyby se někdy v reedici objevily pantonské nahrávky z edice Rock debut: dávaly dobrý zvukový obraz skupiny a je tam nejlepší verze Žiletek.

Přidat komentář