Půlnoční odchod Michaely Němcové

Po natočení „amerického“ alba City Of Hysteria v létě loňského roku odešla ze skupiny Půlnoc Michaela Němcová. A protože její odchod vysvětlil Milan ,Mejlaʻ Hlavsa v únorové Melodii poněkud nepřesvědčivě a jednostranně, sešli jsme se s Michaelou, aby i ona mohla říct, jak to všechno tehdy vlastně bylo…

Začněme malou rekapitulací: Kdy jsi se prvně objevila v Půlnoci?
První koncert jsme měli v červnu 1988 na Chmelnici, ale do Půlnoci jsem přišla již rok předtím, v době, kdy jsem studovala na pražské konzervatoři operní zpěv. Tehdy se z Plastiků krystalizovala Půlnoc. Byla jsem ze všeho dost vykulená, protože jsem pocházela z úplně jinýho prostředí, až do osmnácti let jsem žila mimo Prahu odtržená od světa ve zcela uzavřený ateistický rodině. Dokud jsem se neodstěhovala, nevěděla jsem nic o Chartě a o Plasticích taky ne.

Jak velký máš hlasový rozsah?
Teď mám tři oktávy. Možná tři a kousek

Zajímalo by mne, kteří operní skladatelé jsou ti nejbližší.
Nejradši mám romantickou operu – Verdiho nebo Pucciniho. Když jsem šla na konzervatoř, tak bylo mým snem zpívat Toscu a všechny další takové šíleně dramatické a romantické role, v nichž se umírá při poslední árii…(smích). Ale ve třetím ročníku jsem zjistila, že i když operu hrozně miluju, tak ji prostě dělat nemůžu, protože jsem neměla povahu pohybovat se dál v prostředí, které jsem na škole poznala. Na konzervatoři jsem byla strašně nešťastná. Každá zpěvačka se tam posuzovala především podle toho, jak suverénně se chovala, jak elegantní měla oděv a jak dokázala vehementně prodat to, co uměla. Proto jsem požadavkům profesorů nevyhovovala. Takže mi začalo čím dál víc záležet na tom, abych dělala s lidma, s kterými bych si duševně rozuměla. V té době jsi začala zpívat s Agonem? Ano. Jeden můj spolužák, který studoval skladbu, mi řekl, abych zkusila zpívat moderní vážnou hudbu. A přes něj jsem se dostala ke skupině Agon, z níž jsem však po pár koncertech odešla, protože taková hudba potřebuje skvělou pěveckou techniku a hlavně dlouhou přípravu. Jenže já jsem se tou dobou potloukala po podnájmech, kde jsem neměla ani topení, natožpak klavír, abych mohla cvičit.

Říkáš, že jsi o Plasticích nic moc nevěděla. Kdo tě s nimi seznámil?
Začala jsem tehdy psát různé texty, které se přes řadu lidí dostaly k Jáchymovi Topolovi a ten některé z nich otiskl v Revolver Revue. A protože Mejla zrovna dával dohromady Půlnoc, Jáchym mě doporučil jako textařku i jako zpěvačku. Jednou mě zatáhl do hospody Na Klamovce v Košířích a tam to nějak všechno začalo…

Jak dnes po svém odchodu vzpomínáš na svoji „půlnoční“ etapu?
Jsem strašně ráda, že jsem to zažila, protože mě to dostalo do úplně jiného světa. Navíc se mi narovnalo pokřivené sebevědomí z konzervatoře. Kluci z Půlnoce byli ke mně vždycky ohromně tolerantní, nikdy nemluvili o mých chybách, až mi to pak začalo trochu vadit. Půlnoc mi dala něco, co nemůžu nikdy zapomenout. Díky ní jsem získala zkušenosti při zpívání na jevišti, přiblížila jsem se stylu, který bych chtěla dělat a vytvořila jsem si svůj hudební názor. A ani mi nevadilo, že jsem třeba nemohla úplně využít svůj hlasový rozsah, protože to zpívání v hloubce na třech tónech mě ohromně bavilo. Dalo mi možnost plně se soustředit na texty, který byly a jsou pro mě strašně důležitý. Mám na mysli hlavně texty Jiřiny Zemanové.

Které písničky jsi měla nejradši?
Asi ty temnější, introvertní skladby, z nichž šlo takový hypnotický mrazení. Moc jsem milovala písničku Zametám a neuklízím a pak určitě Dopis. Vůbec nejradši jsem ale asi měla skladbu Nikde nikdo.

S Půlnocí jsi se třikrát podívala do Ameriky. Jak jsi to prožívala a co to pro tebe znamenalo?
To první turné jsem absolvovala v šestém měsíci těhotenství. Čekala jsem dvojčata. Odjezd se zdržel o půl roku, protože jsme nedostali víza a měli jsme další problémy. A když se po všech těch tahanicích nakonec ukázalo, že můžeme přece jen jet, měla jsem strašnou chuť říct, že nikam vlastně vůbec nechci. Ale protože jsem věděla, že ta Amerika je obrovským snem kluků, nebyla jsem schopná říct ne. Celé třínedělní turné byl pro mě šílenej záhul – fyzicky i psychicky. Dokonce před koncertem v Chicagu jsem se úplně složila. Po návratu jsem byla zcela na konci svých sil a zbytek těhotenství jsem strávila v nemocnici.

To jsou dost hrozivé vzpomínky…
To tedy jsou. A navíc jsem tam získala velkou nedůvěru k naší americké manažerce Hope Carr. Zklamala mě ve spoustě věcí a zklamala mě tam i kapela, která se zachovala vůči našemu českému manažerovi Ivo Pospíšilovi děsně nekolegiálně. Hope Carr mu totiž nechtěla ukázat během turné jediný peněžní účet a Mejla se ostře postavil na její stranu, takže z toho Iva dost nechutným způsobem vyšachoval. Je mi to líto, protože Ivo byl vždycky perfektní a nikdy nás nezklamal – což o Hope rozhodně říct nemohu. To, co jsem pociťovala jako její nedostatky, se projevilo jak během druhého amerického turné, tak i při natáčení naší desky.

Můžeš se o těch problémech zmínit trochu podrobněji?
Hned na začátku jsem s ní měla konflikt, protože když jsme se snesli letadlem do New Yorku, neměli jsme zajištěné ubytování. A jediný, kdo se rozčílil, jsem byla já. Takže nakonec jsem zavolala svýmu kamarádovi a u něj jsem bydlela po celou dobu natáčení desky, stranou od Půlnoci. Hope mi nebyla ani schopna zajistit zpáteční letenku s datem, na kterém jsme se předem obě dohodly. A kapela se za mě znovu nepostavila. Možná, že jsem byla v trošku jiný pozici než kluci, protože jsem ženská, jsem vdaná a mám dvě malý děti. Možná to jsou maličkosti, ale bylo jich trochu moc. Takže můj základní konflikt s Půlnocí byl ten, že jsem nechtěla Hope jako manažerku, protože je podle mne zcela neschopná a nechápu, proč jí kapela tolik věří. Ale je vedlejší, jaká byla manažerka, pro mě bylo důležitější a rozhodující, že se kapela nepostavila za moje problémy a ani se je nesnažila pochopit.

Co předcházelo podepsání smlouvy s firmou Arista?
Hope Carr nám bez jakéhokoliv písemného podkladu oznámila, že z předcházejícího turné máme dluh kolem dvanácti tisíc dolarů a že musíme rychle podepsat smlouvu s firmou Arista, aby se všechno mohlo zaplatit. Originál smlouvy jsme ale kompletní nikdy neviděli – sem přišla jen její exkluzívní část a Mejla nás nutil, abychom ji podepsali, protože je prý všechno v pořádku. Nakonec podepsali všichni a já z naprostýho vyčerpání také, protože mě už bylo všechno jedno. I když mě děsila skutečnost, že smlouva byla na natočení deseti desek.

Jaký byl tedy poslední impuls k tvému odchodu?
O všech problémech jsem v New Yorku vedla s klukama celonoční rozhovor. Řekla jsem jim, že jestli tak všechno půjde dál, odcházím. A oni s tím souhlasili a začali se pleskat po ramenou, jak je to skvělý, že oni jsou zase ten androš a že stará parta vydržela a tak. Během půl minuty mě vlastně odmávli větou: „Nic si z toho nedělej, každej je nahraditelnej – to je jako ve fotbale!“ A proto jsem si řekla: „Tak, a končím.“ Tento rozhovor, z něhož vyplynulo, že v kapele můžu anebo taky nemusím být, byl pro mne tou poslední kapkou. Milan Hlavsa důvody tvého odchodu v Melodii líčí úplně jinak… Já jsem to, co říkám, vůbec ventilovat nechtěla, ale když jsem si přečetla ten rozhovor v Melodii, byla jsem úplně v šoku. Vždyť ten Mejla musel vědět, že neříká pravdu a že se ozvu. Já jsem dětmi ani svým soukromím kapelu nikdy neobtěžovala a nevynechala jsem ani jediný koncert. Jednak mám skvělého muže, který je schopen se o děti postarat a jednak dnes už je s oběma dvojčaty méně starostí než dříve. Neodešla jsem ani proto, že by se z Půlnoci stala profesionální kapela. Je to paradoxní, protože když se to vezme doslova, tak jsem v kapele byla největší profík já a od Půlnoci mě odvedlo právě neprofesionální chování skupiny a hlavně tý americký manažerky. A není ani pravda, že bych žila hodně myšlenkami undergroundu a že bych do nahrávání u velký firmy nezapadala. Já jsem nikdy žádnej androš nebyla, a v době, kdy byli Plastici zavřený, mně bylo dvanáct let a měla jsem úplně jiný starosti.

Jaké máš teď hudební plány do budoucna?
Stále se nevzdávám své představy o jakémsi univerzálním způsobu zpívání, které by mi umožnilo používat hlas jak v klasické formě, tak i v bigbítu. Tím nemyslím zařazovat do rocku nějaké operní koloratury, jako to dělá třeba Nina Hagen nebo Bára Basiková, ale myslím tím spíš styl zpívání, při němž mohu použít čistý rovný hlas, který má svoji přirozenou barvu, ale je postavený na pevné, dokonale zvládnuté technice.

Jak se ti ve spojitosti s tvým hlasem líbila přezdívka „česká Nico“?
No, ta se mi moc nelíbila, protože jsem cítila, že jakési epigonství tam bylo, ale dost dobře jsem se z něj nedovedla vymanit, protože Nico byla Mejlova velká láska a on spoustu písniček podle toho taky postavil. Samozřejmě jsem však žádnou „českou Nico“ být nechtěla.

Můžeš ještě něco prozradit o svém chystaném projektu?
Bude diametrálně odlišný od Půlnoci, i když hudbu na moje texty píše půlnoční kytarista Tadeáš Věrčák. Bude se jednat vyloženě o melodické, trochu bluesové zpívání postavené na moderní rockové aranži s velkým důrazem na kytaru. S Tadeášovou kapelou Tadun Band chceme nejprve natočit studiový snímek a možná, že bychom v příštím roce začali i koncertovat. S realizací desky počítáme do roka.

Přidat komentář