Punkáčova cesta za šansonem

Jak jde dohromady rozdivočelý, drsný, úlisný stařec  Iggy Pop a procítěnost šansonu? Docela dobře. Pantáta punku prostě přenáší důraz z doslova tělesné „rozervanosti“ na bouřliváctví citů. Možná naznal, že pětašedesátka je ideální věk na to trošku se zklidnit.
7_pamkáč_1Ačkoliv předchozí album Préliminaires (2009), překvapivě jemné, s inspiracemi v neworleanském jazzu a tradičním popu, bossa nově i tradici francouzského písničkářství, nebylo v celosvětovém měřítku žádným kasaštykem a většinou nejásali ani kritici, pokračuje Iggy Pop titulem Apres v podobném směru. Respektive se směrovkou ještě přesněji zacílenou na Francii, protože právě ve frankofonních zemích zaznamenal s Préliminaires nejpříznivější odezvu. Hodně těch písní je francouzských pravděpodobně proto, že právě francouzská kultura nejtvrdohlavěji vzdoruje smrtelnému útoku mašinérie angloamerického hudebního průmyslu,“ vysvětlilo zasloužilé zlobivé „dítko“ oné mašinérie Iggy přerod v šansoniéra a útočí na Francii jejími vlastními zbraněmi. Pokud mluvíme o šansonu, jde samozřejmě o vědomé zkreslení. Iggy smíchal mnohem víc vlivů. Tohle zjednodušení si ovšem můžeme dovolit. Vždyť šanson samotný není ve své podstatě žádný „čistý“ žánr, s chutí přijímal vliv tradičního jazzu a později i jeho mladší odnože rock’n’rollu.

UŽ NEBUDU SKÁKAT DO PUBLIKA
Préliminaires, a tím méně Apres, není zase takovým překvapením, jak by se mohlo zdát. Vždyť zálibu ve výpravné baladičnosti a najazzlém aranžmá prozrazuje třeba Popovo album Avenue B (1999) s hostujícím triem Medeski, Martin & Wood. Tehdy ovšem Iggy Pop podlehl kritice a nedokázal svoji „druhou tvář“ croonera obhájit a dotáhnout. Nyní usiluje o změnu žánru mnohem důsledněji. Stačí připomenout slavný citát „už je mi blbě z poslouchání idiotskejch sígrů, který vytřískávaj z kytar mizernou muziku, raději teď poslouchám Louise Armstronga a Jelly Roll Mortona… a vždycky jsem měl rád tiché balady“. Možná by mohlo mít Popovo zklidnění i prozaičtější, zdravotní důvody. Interpretace nového repertoáru mnohem méně hrozí tím, že si zpěvák rozbije držku. Tedy nikoliv v uměleckém, ale v doslovném smyslu. Jako když v březnu 2010 hupnul do publika s krvavými následky a poté prohlásil, že stage diving už nikdy provozovat nebude. Předsevzetí pochopitelně nedodržel, od té doby si zaskákal do kotle ještě mnohokrát a opět nikoliv bez bolestivé dohry. Znamená tedy Apres konec pódiových extravagancí? Ale kdepak. The Stooges vesele pokračují a také na letošní léto plánují řadu koncertů. Masochista Iggy určitě neodolá pokušení. Navzdory názorům na „idiotsky hlasité třískání do kytar“ potřebuje Mr. Osterberg zjevně k životu obě tváře, Dr. Jekylla i pana Hyda.

MOJI FRANCOUZI MI ROZUMĚJÍ
7_pankáč_2
Chtěl jsem tyhle písničky nazpívat osobně, protože doufám, že se mi podaří prostřednictvím svého hlasu přenést na moje obecenstvo stejné emoce, jaké vzbudily ve mě,ohlásil Pop v tiskové zprávě vydání alba „převážně francouzských coververzí“. Co na Apres nakonec vybral?
Navzdory proklamacím tvoří zpěvy „sladké Francie“ s trochou nadržování maximálně 50%. Album zahajuje trvalka Et si tu n’existais pas newyorského Žida s rusko-polsko-rakouskými předky Joea Dassina, který ovšem dokonale propadl francouzskému živlu. Gainsbourgova La Javanaise nepotřebuje komentář. Stejně jako La Vie en rose, která zní – navzdory notorické známosti původní verze Edith Piaf – i v Popově kabaretně jazzovém uchopení přirozeně, ačkoliv právě na ní si měl zpěvák dle všech očekávání nejsnáze vylámat zuby, respektive zlomit jazyk a následně vaz. Ještě lépe ovšem Popovi sedla Brassensova Les Passantes. Že by dvě spřízněné anarchistické duše? Každopádně právě Les Passantes působí v rámci Popova francouzského repertoáru nejautentičtěji. Pětici cca galských kusů uzavírá Syracuse polovičního Indiána Henriho Salvadora, ctitele Djanga Reinhardta, inspirátora A. C. Jobima a pod pseudonymem Henry Cording interpreta pravděpodobně prvního původního francouzského rock’n’rollu, který ovšem díky kořenům ve francouzském Karibiku do zvoleného kulturního okruhu také jakž takž zapadne.
Zbylá pětice písní, toť globální všehochuť, která ovšem z konceptu překvapivě netrčí, alespoň ne příliš. Snad s výjimkou Everybody’s Talkin’, známé především z verze Harryho Nilssona a fi lmu Půlnoční kovboj, která na Apres nejvíc sklouzává do charakteristiky „odrhovačka“. Nicméně balada I’m Going Away Smiling (Yoko Ono!) má přesně tu správnou dekadentní atmosféru. A ani odlehčená verze evergreenu Beatles Michelle nezavání pouhým populismem. V případě předělávek Cole Portera (What Is This Thing Called Love) a Franka Sinatry (Only The Lonely) by se sice dalo rýpnout do jaksi nedostatečného Popova hlasového fondu, ale jsou podány s gustem.
Dobrá, Iggy si udělal radost a zapěl oblíbené „velké“ melodie. Proč ale slaví úspěchy právě ve Francii, když jen nosí sovy do Athén, nebo spíš holuby do Paříže? Tamní posluchači mají sice autentičtější, nepřebernou domácí nabídku, ale zřejmě jim imponuje právě fakt, že někdo „z venku“ přijal jejich kulturu jako jednu ze zásadních inspirací a přitom s ní pochopitelně zachází jinak. Nejde o teorii přitaženou za vlasy, o podobných zkušenostech vyprávěly autorovi třeba členky kapely BraAgas či Marta Töpferová. A když připomeneme Iggyho ovlivnění „starým“ Novým Orleansem, ve kterém se zachoval šarm někdejší francouzské kolonie, zdá se zpěvákův galský úspěch docela logický.

DO PEKLA S LABELEM!
Iggy Pop bere francouzskou avantýru dokonce natolik vážně, že se kvůli ní rozžehnal s vydavatelstvím EMI. Dosavadní zpěvákův label totiž odmítl Apres vydat a požadoval „typického Iggyho“. „Na EMI desku nechtěli. Mysleli, že na ní nevydělají žádné peníze… Co pro mě kdy nahrávací společnost udělala kromě pokořování, trápení a srážení?“, komentoval Pop celou vydavatelskou záležitost se sobě vlastní jízlivostí na tiskové konferenci uspořádané pro francouzského distributora. Nakonec se Pop rozhodl přidat k rostoucímu zástupu umělců, vydávajících desky vlastním nákladem. A mezinárodní distribuci svěřil, jak jinak, dvěma francouzským fi rmám. Fyzické nosiče obhospodařuje aukční stránka Vente- -Privée, digitální verzi posílá do světa (byť pochopitelně i prostřednictvím iTunes) pařížská společnost Believe Digital. Proti klice majors ovšem Iggy stejně nezvítězí bez ztráty hvězdičky. Bezesporu se aspoň trošku pohne prodej back catalogu EMI. A Popův boom okamžitě využili v Sony výběrem The Collection v levné řadě Camden, obsahujícím skladby ze tří alb pro Aristu z let 1979 až 1981. No, Ivan Kral aspoň dostane nějaké tantiémy.
Aby francouzskou věc podpořil, svolil Pop dokonce k reklamě a spolu s modelkou Daisy Lowe zapózoval k propagačním snímkům oděvní společnosti Eleven Paris. Hle, gentleman – elegán. Kdo by to před pár lety řekl. Možná příště začne zjemněle propagovat parfémy Chanel. Přitom se mu stále dají věřit upřímné umělecké pohnutky. Nebo ne?

IGGY POP
The Black Keys & Duke Ellington

Co mají tahle tři jména společného? Iggy Pop se letos baví věru pestrými projekty. Troškou do mlýna přispěl na tribute album The Black Keys, nazvané Black On Blues a připravené k vydání na 17. července. K natočení písně Lonely Boy se dokonce spojil s pánem z trochu jiného břehu – s Gingerem Bakerem (ano, ex- -Cream, Blind Faith či Baker Gurvitz Army). Jak spojení funguje si můžete poslechnout třeba na ofi ciálních stránkách www.iggyandthes toogesmusic.com.
Od 26. června je k mání i nové album The Duke anglického, v Berlíně žijícího pop-jazzového písničkáře a multiinstrumentalisty Joea Jacksona. Jak prozrazuje název, jde o tribute Ellingtonovi a Pop tu v rámci svého hlasového rozsahu velice šikovně předvedl It Don’t Mean A Thing (If It Ain’t Got That Swing). Mezi dalšími hosty alba fi gurují třeba houslistka Regina Carter či původem íránská zpěvačka Sussan Deyhim. Věru pestrá společnost.

Přidat komentář