Puuluup: Hudební misionáři z Pobaltí

Estonské duo Puuluup je jednou z nejpozoruhodnějších hudebních formací současné východní Evropy. Ramo Teder a Marko Veisson, dva pánové v oblecích, hrají na „podivné“ hudební nástroje, pro které v češtině neexistuje pojmenování. Vedle rodné estonštiny zpívají podobně srozumitelnými jazyky jako u nás Dva nebo Čankišou. Se svým aktuálním albem Viimane Suusataja slaví úspěchy v mezinárodních žebříčcích a doma v Estonsku nedávno sbírali prestižní ceny. Letos v létě by měli přijet na Colours of Ostrava.

 

Vaše duo je pozoruhodné zvukem, volbou nástrojů i texty písní. Co bylo na jeho počátku?

Marko: Začali jsme spolu hrát někdy kolem roku 2014, tedy před sedmi nebo osmi lety. Spojil nás dohromady společný koníček, a to byl zájem o starý hudební nástroj zvaný talharpa. V Estonsku není až tak moc lidí, kteří by na tento nástroj hráli. A my jsme se na jednom setkání takových nadšenců seznámili. Tehdy nás bylo možná dvacet až třicet skutečně aktivních hráčů, dnes je to už o něco víc – zčásti asi i díky nám. Před nějakými dvaceti lety tento nástroj skoro nikdo neznal a dnes se dostává více do povědomí. Nás napadlo nehrát na tento nástroj pouze lidovou hudbu, ale zkusit i něco jiného, improvizovat a zahrát si jakoukoli píseň, kterou máme rádi. Chtěli jsme to zkusit s bubeníkem, ale žádného vhodného jsme nenašli. A tak jsme začali používat elektroniku a looper. Ramo s tím má bohaté zkušenosti, byl totiž jednou ze zásadních postav estonské alternativní scény. Ale o tom by možná mohl říct víc on sám…

Ramo: V 90. letech jsem se věnoval elektronické hudbě. V roce 2001 jsem vydal svou první desku, a protože byla poptávka po tom, abych své skladby hrál naživo, začal jsem na koncertech používat loop-station. To, co jsem hrál, byla skutečně alternativní hudba a na rozdíl od našeho dua Puuluup jsem zdaleka nebyl tak známý. My jsme dnes v Estonsku docela slavní, ale o mně to tehdy neplatilo. Hrával jsem jen pro úzký okruh fanoušků. Vystupoval jsem sám, střídal jsem flétnu, kytaru, mandolínu a baskytaru. A dodnes tak občas koncertuji. Jako Puuluup ale s Markem hrajeme jen na talharpy, zpíváme a používáme elektroniku, looper a efekty.

 

Hodí se vůbec talharpa k žánru, který jste si zvolili, nebo vědomě překonáváte určité překážky?

Marko: Talharpa má své limity, nemá tak široké využití jako kytara, ale pro nás to byla velká výzva. Talharpa je starý středověký nástroj a lidé, kteří se na ni začínají učit, většinou hrají lidové písně. Já a Ramo máme také rádi lidové písně, ale oba jsme měli chuť zkusit si na tento nástroj zahrát i jinou hudbu. Brali jsme talharpu jako běžný hudební nástroj, jehož použití není limitováno na určitý repertoár a který můžeme využít k hudebnímu sebevyjádření v různých žánrech. Je to nástroj s velkým potenciálem a my stále objevujeme jeho nové možnosti. Nebylo to tedy tak, že bychom založili kapelu a přemýšleli, jaké nástroje budeme používat, ale nástroje jsme měli na začátku a chtěli jsme s nimi dělat víc, než je obvyklé. Přidali jsme tedy elektroniku a zpěv, a stali se z nás takoví „talharpoví misionáři“.

Ze západní Afriky známe případy, kdy si například současní hráči na koru „vylepšují“ nástroj tím, že k němu přidávají struny nebo jej přizpůsobují západnímu ladění. Upravujete si také nějak talharpu?

Marko: Neexistuje žádná jedna konkrétní „správná“ talharpa. Dnes jsou nástroje většinou inspirované talharpou, na kterou hrál Hans Renqvist z ostrova Vormsi. Konkrétně nástroje, na které hrajeme my, postavil finský výrobce Rauno Nieminen, který je skutečný mistr v tomto oboru s doktorátem ze Sibeliovy akademie. Rauno vzal tradiční talharpu a aplikoval na ni moderní postupy a poznatky, aby zněla lépe a průzračněji než například nástroje z 19. století. My jsme pak udělali ještě nějaké drobné změny. Například struny se původně vyráběly z koňských žíní – podobně jako smyčec. Zvuk je krásně jemný, ale nástroj během koncertu nevydrží naladěný. Když jsme například hráli někde venku a bylo velké teplo, nebo naopak chladno, museli jsme nástroje pořád přelaďovat. Podobný problém mají i hráči na finský nástroj jouhikko, příbuzný talharpě. Možná to byl právě Rauno Nieminen nebo někdo z tohoto okruhu finských hudebníků, koho napadlo, že by se dal místo žíní na výrobu strun použít silonový rybářský vlasec. Zvuk je mimochodem velmi podobný. Když jsem měl naslepo poznat, na jaké struny se hraje, nedokázal jsem jen po sluchu ty dva materiály rozlišit. V současné době tedy používám silonové struny. Druhým tradičním materiálem pro výrobu strun byla střeva a právě na struny ze střev hraje Ramo. Já jsem si pak přidal ještě jednu basovou strunu, která je vyrobena ze střeva obaleného kovem. To je technologie, která se používá například u violy da gamba. Není to tedy nic extra moderního. Kromě toho je možné používat také kovové houslové struny. Vedou se debaty, jestli to není „svatokrádež“, natahovat na talharpu houslové struny. Ale my to nebereme tak vážně. Ostatně, jak už jsme říkali, každý hráč si v minulosti sám vyráběl svůj nástroj a některé talharpy z počátku 20. století opravdu vypadaly jako housle. Je to tedy nástroj, který se stále vyvíjí. Nikdo nás tedy nemůže obvinit, že jej používáme špatně nebo neautenticky. Nic takového totiž netvrdíme. Hrajeme vlastní hudbu, a i když se zčásti odvoláváme na hudbu lidovou, netvrdíme, že hrajeme autentický folklor.

Estonské duo Puuluup je jednou z nejpozoruhodnějších . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář