Rachot a dunění/Indiáni, kteří roztančili svět

„V roce 1907 vláda Spojených států pověřila etnology nahráváním domorodých hudebníků po celé Americe, přesvědčená, že jejich kultura a hudba nepřežijí,“ upozorňují úvodní titulky dokumentu Rumble: The Indians Who Rocked the World nad první unikátní zvukovou nahrávkou hudby původních Američanů, uchovávanou se stabilní teplotou devíti stupňů Celsia v podzemí archivu Smithsonova Institutu ve Washingtonu. Následuje hraná rekonstrukce dobové situace, jak bělošská badatelka Frances Densmore na voskový váleček Edisonova fonografu zaznamenává hypnotickou píseň válečníka Černonožců z kanadské Alberty zvaného Mountain Chief.

Koncem ledna 2017 měl na festivalu Sundance světovou premiéru celovečerní dokument Rumble: The Indians Who Rocked the World režisérské dvojice Catherine Baindbridge a Alfonsa Maiorana. A krom přidávaných projekcí kvůli neuvěřitelnému zájmu si tu vysloužil Hlavní cenu poroty za nejlepší scénář. Naprosto chápu, nejsou to jen obyčejně mluvící hlavy, i velmi poučený divák se dozví souvislosti, které mu dříve nesecvakly.

Hned za krátkou, v pomalém obrazovém tempu s podzvukem „rock´n´rollového“ tlukotu bubínku významově přesnou evokační scénkou, vstoupí do obrazu George Clinton, stylotvorná legenda funk-soul-psychedelických Parliament/Funkadelic: „Nemůžu si pomoct, ale základ toho rytmu, pulsu, tady odjakživa byl, je a vždycky bude. Cítím a jsem si jist, že v Indiánech byl odnepaměti kousek rock´n´rollu.“ Hýbe nahoru dolů rameny a nadskakuje předjímavě stejným tepem prastaré indiánské písně, přimíchané pod jeho výpověď až po mnoha měsících. Robbie Robertson, kytarista, skladatel a zakládající člen kapely The Band, v němž klokotá polovina indiánské krve (matka z kmene Cayugů národa Mohawků z Ontaria), hned podotkne: „Plno R&B a bluesových muzikantů vám řekne, že mají indiánskou krev.“ Pak přes trochu úsměvný převaz, kdy se úvodní inscenovaná scénka nahrávaní písně Mountain Chiefa prolne z přiznaného divadelního pódia na koncertní s plakátovou titulní personou, tedy slavným rockerem Linkem Wrayem, dostává slovo režisér Martin Scorsese: „Moc mě celý život zajímá, nakolik indiánský element protkl nejen rockovou muziku, ale i jazz, blues, elektronickou hudbu… Pořádně nevíme, odkud se to vzalo, co to celé rozhýbalo.“

Steve Van Zandt, další z indiánských polokrevníků (krom italských má předky z kmene Oneidů národa Lenape) a odnepaměti kytarista Springsteenova E Street Bandu: „Z kytaristů byli nejlepší Jimi Hendrix, teda i nejslavnější, byť Čerokí jen po babičce, a podle mě nedoceněný Jesse Ed Davis. Sakra!, nahrál kytaru na stěžejních albech Jacksona Browna, Leona Russella, Erika Claptona, Arla Guthrieho, George Harrisona, Ringo Starra, Keithe Moona, Roda Stewarta i Johna Lennona, hrál s Beefheartem, Bertem Janschem, B. B. Kingem, Johnem Lee Hookerem, indiánskou kolegyní Buffy Sainte-Marií (z kmene Assiniboinů). Prameny najdeš, kam se podíváš. Zajímá to někoho? Asi ne.“ Steve Salas, kytarista, hudební šéf turné Micka Jaggera v roce 2011, producent, čistokrevný Apač a hlavní poradce filmu: „Lidé se mě ptají – Myslíš, že rock´n´roll vychází od Indiánů? Ten puls, rytmus, hypnotický třas, když si to prolneme s těmi tisíce let předávanými písněmi, připadá nám, že to tak je? Nad tím jsem se fakt zastavil. Pak se sám sebe ptám, proč by to tak vlastně nemohlo být. Jasně! Je to indiánská hudba s kytarou!“

Hendrix byl Indián!

Je známo, že Jimi strávil část dětství se svou čerokézkou babičkou. Té jistý hold skládá písní Cherokee Mist. Etnomuzikologové popisují hudbu Indiánů jako „plnou ducha větru, lesů a vod“ a tyto onomatopoické charakteristiky jsou klíčovými znaky jeho sól. Koncertní verze I Don´t Live Today (věnovaná americkým Indiánům) z 60. let začíná čerokézkým bubnováním a nevázaným kytarovým sólováním, jaké Hendrix později rozvinul na Star Spangled Banner, tedy jeho slavné verzi americké hymny. Hudební kritik Ian MacDonald uvažoval v článku Transcending the Blues nad tím, že modální spirituální stránka Jimiho hudby může souviset s jeho indiánským zázemím, a upozorňuje na zmínku Carlose Santany, že při pátrání po Hendrixových koncertních záznamech byli jeho nejlepšími zdroji medicinmani v indiánských rezervacích…

Určitě nejdůležitějším poznatkem při studování indiánského způsobu myšlení, porovnávání desítek původních jazyků a nářečí, odlišností v maličkých segmentech – kulturních, rituálních či mytologických před natáčením mého filmu v roce 1993 (autor článku je tvůrcem dokumentárního filmu K místu počátku – pozn. red.), byl objev, který si řadím mezi absolutní: Naše západní pojetí času má vždy počátek a konec. Indiáni však chápou čas jako věčně se opakující cyklus let a událostí. Většina indiánských jazyků nemá vůbec výrazy pro minulost a budoucnost, neboť vše tkví v přítomnosti. Proto se mytické události, o kterých se badatelé domnívali, že se udály v dávné minulosti, mohou odehrát znovu při obřadech v současnosti.

„V roce 1907 vláda Spojených států pov . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář