RALPH TOWNER (Struny podzimu, 5. listopadu 2017, Anežský klášter, Praha)

Někdo má jednoduše charisma. Toho večera odehrál Ralph Towner pro velký zájem hned dva sólové recitály po sobě. Na tom druhém jsem nezaznamenal ani stopu po únavě. Sedmasedmdesát? Pro Maestra žádný věk. Že mu občas nevyšel znělý tón nebo umělý flažolet? No a co, když pocitově šlo o pohlcující vystoupení. Přitom utáhnout pozornost bez obvyklé opory spoluhráčů z kapely Oregon či dalších projektů je pochopitelně náročnější.

Kytarista zahájil vůbec ne snadnou dedikací Carle Bley, kompozicí Blue As In Bley z letošního alba My Foolish Heart. Titulní standard hned následoval, ale jistě ne z nedostatku vlastního materiálu. Prostě „tu melodii mám rád“. Ostatně na další nadčasový motiv pro radost došlo až v podobně přídavku I Fall In Love Too Easily a ono nesentimentální „mít rád“ bylo poznat i na téhle filmové „sinatrovce“.

Ke kouzlu okamžiku určitě přispělo prostředí, doslova hrálo s hudebníkem. Nejen v polopatickém smyslu, kdy okolní „rekonstruovaná“ gotika ilustrovala pseudorenesanční, duchovní Townerův nápěv Pilgrim. Prostory vznosně rámovaly třeba i reggae Jamaica Stopover – jednu z těch starších skladeb původně z kvintetového alba City Of Eyes (1989). Ale jinak se Towner soustředil spíše na skladby z poslední doby, nebo dokonce „novější než nové“: „Tahle melodie ještě nemá název, napsal jsem ji před pár týdny,“ ohlásil například. Tvůrčí člověk se neuchyluje k pouhému sebeopakování.

Někoho mohlo zklamat, že Towner nepoužil charakteristickou dvanáctistrunku, ale výhradně kytaru koncertní. I to je ovšem součást cesty dál, v rozhovorech z poslední doby přece kytarista (a také pianista) zdůrazňuje, jak ho možnosti klasického nástroje znovu inspirovaly.

Na závěr si dovolím citát jednoho z četných kytaristů v publiku. „To byl opravdový zážitek,“ několikrát opakoval viditelně uhranutý Jirka Charypar, ještě ve frontě u šaten, kam se až po nekompromisním rozsvícení přesunuly „standing ovations“.

 

 

Přidat komentář