Ramblin´Jack Elliott

eliotVlastním jménem Elliot Charles Adnopoz. Nar. 1. 8. 1931, NYC, New York, USA. Důležitá alba: Jack Elliott Sings The Songs Of Woody Guthrie (Prestige/Folklore 1960), Ramblin’ Jack Elliott (Prestige/Folklore 1961), Jack Elliott (Vanguard 1964), Young Brigham (Reprise 1968), Friends Of Mine (High Tone 1998), I Stand Alone (Anti- 2006). Písně, které stojí za to: San Francisco Bay Blues, Cup Of Coffee, Now He’s Just Dust In The Wind.
Narodil se jako Elliot Charles Adnopoz židovským rodičům v Brooklynu. Jeho otec – lékař – doufal, že syn půjde v jeho stopách, a Elliot (s jedním T) zase zvažoval kariéru námořního důstojníka. Ve čtrnácti ale utekl z domova, stopem se vydal do Washingtonu a tam se pod vlivem vystoupení jezdců rodea, které viděl v newyorské Madison Square Garden, přidal ke kočovné společnosti Col. Jim Eskew’s Rodeo. S ní se dostal až do Nové Anglie, nicméně práce uklízeče za dva dolary denně nebyla přesně tím, co si představoval. Jeho rodiče navíc uvědomili všechna rodea v zemi, že za zprávu o zmizelém synovi nabízejí 500 dolarů odměny. Plukovník Jim Eskew Adnopozovým odpověděl, že je mladík zaměstnán u něj, načež Elliotovi po třech měsících toulání přišel od otce a matky dopis tohoto znění: „Jsme hrdí na to, že pracuješ pro takovou věhlasnou značku, a jsme rádi, že jsi naživu. Pokud se rozhodneš vrátit domů a dokončit střední školu, budeme šťastni.“ Elliot skutečně školu dodělal, v hlavě mu však zůstal obrázek romantických večerů na dece v koňské stáji, kde mu klaun a zpívající kovboj Brahmer Rogers recitoval zvláštní kovbojskou poezii a k tomu brnkal na pětistrunné banjo. Elliot si pořídil kytaru a začal si vydělávat pouličním hraním. V Greenwich Village se pod různými pseudonymy (například Xerxes) objevoval ve folkových klubech – a jednoho dne uslyšel v rozhlasovém pořadu Oscara Branda písničku krále novodobých trubadúrů Woodyho Guthrieho. Zjistil si, kde Woody bydlí, zašel za ním – a podle slov Guthrieho ženy – „zůstal několik let“. Stal se jeho oddaným žákem, spoluhráčem, nohsledem. Díval se Woodymu přes rameno, když legendární písničkář vyťukával na psacím stroji bez jediné opravy své hotové a dokonalé texty. Tehdy prý pochopil, že z něj nikdy žádný velký autor nebude, a rozhodl se věnovat interpretaci cizích skladeb.
Ramblin’ Jack Elliott se stal z Elliota Charlese Adnopoze poté, co kdosi na večírku špatně porozuměl jeho pseudonymu Buck Elliott. Guthrieho se začínající zpěvák držel pět let a díky němu se seznámil s Alanem Lomaxem, Petem Seegerem i s představiteli beat generation. Jack Kerouac mu tři dny a tři noci nepřetržitě četl rukopis své nové knihy On The Road. V Topanga Canyonu potkal Jack banjistu Derrolla Adamse, s nímž pak cestoval na Britské ostrovy a natočil několik elpíček. Od Jesseho Fullera se naučil písničku San Francisco Bay Blues, kterou proslavil jak v USA, tak v Anglii. Počínaje albem Ramblin’ Jack Elliott z roku 1961 přestal imitovat Guthrieho a budoval si vlastní jméno u labelu Prestige/ Folklore. Záhy nato ovšem začal někdo další napodobovat jeho. Ironií osudu se Jack dostal do úplně stejné pozice jako jeho učitel – to když se stal předmětem adorace mladičkého Boba Dylana. Na rozdíl od ostatních folkařů měl Elliott pro přilnavého zelenáče z Minnesoty pochopení; věděl, že kopírováním se člověk učí. Dylan se mu odvděčil tím, že ho zahrnoval do své suity i poté, co se sám proměnil v superstar. Jack byl u toho, když Bob z rádia prvně uslyšel The House Of The Rising Sun v podání britské skupiny Animals, která se dílem inspirovala právě Dylanovou verzí. A Jack se také jako jeden z prvních dozvěděl o Dylanově nápadu zorganizovat kočovnou show Rolling Thunder Revue. Dokonce se říká, že „cigánská“ dylanovka One More Cup Of Coffee je napsána na základě Jackova vyprávění. V červnu 1964 seděl Elliott, v každé ruce láhev beaujolais, v hloučku kamarádů přítomných živému nahrávání desky Another Side Of Bob Dylan. Zabroukal si s ním v úplně první, nepoužité verzi hitu Mr. Tambourine Man. Později se po vzoru Dylana, ale i svého dalšího velkého přítele Johnnyho Cashe, stal znovuzrozeným křesťanem. Roku 1998 se Jack vrátil na výsluní albem Friends Of Mine za asistence Toma Waitse nebo Arla Guthrieho. Rok nato nahrál v produkci Roye Rogerse podobně silné CD The Long Ride. V letech 2008 a 2009 následovala zatím poslední výjimečná cédéčka I Stand Alone a A Stranger Here (obě pod záštitou společnosti ANTI-). Na druhém z nich zpívá Ramblin’ Jack samá stará blues.

Ramblin’ Jack Elliott
BLEECKER STREET BLUES

eliot2Bobe, jsem vzhůru už od rozednění,
modlím se za tebe.
Dal bych ti svou martinku,
abys na ni mohl hrát.

Myslím, že by se ti líbila,
mohla by odpočívat ve stodole,
měl bys ji tam pověšenou na hřebíku
a sem tam bys ji sundaval.

Brnkal by sis na seně
ve stáji plemenný klisny,
nebo bych ti mohl hrát doprovod, zatímco bys foukal,
nocí by se nesla vůně vojtěšky…

Vzpomínáš na Woodyho
na pokoji ve špitále Greystone?
Tys byl tehdy kluk a já ten slavnej.
Sid Gleasonová přinesla kukuřičnej chleba s chili,
přišel Peter La Farge i Dave Van Ronk.
Pamatuješ, jezdil jsem tenkrát v chevroletu;
bourák, ale smrděl jako skunk.

Ian a Sylvia, Johnny Cash a June Carterová
tě všichni brali za svýho,
ale na tebe neměli.

Pete Seeger, lídr,
kapituloval před tvým stylem
i tvým brnkáním.
Jen se tak ušklíbnul…

A já mrkal na drát,
když jsi mi hrál.
Tvrdili, že všechny vykrádáš,
já ale říkal: „V žádným případě!“

Pak tě zradila tvoje motorka,
nějaký poranění krku…
V nemocnici mě k tobě
nepustili.

Na čas jsme se sobě vzdálili,
ale za osm let už jsme zase jezdili po štacích
s Rolling Thunder Revue, jedna velká párty,
prolítli jsme Novou Anglií
i uličkama v Quebeku.

Pařila s náma Joni Mitchellová,
stavil se i Ronnie Hawkins,
jednou večer jsme zaskočili
ke Gordonu Lightfootovi.
Zahráli jsme si v Maple Leaf Garden,
Allen Ginsberg četl báseň,
Valící se hrom nám požehnal.
T-Bone a Roger,
Wyeth a Stoner,
fousatej Bob řídil tahač,
bezvousej Bob řídil autobus,
pětasedmdesát lidí, to už je pořádná skvadra!

Jedno turné vedlo k druhýmu,
tak jako pití vede k hulení.
Byls na cestě celou věčnost,
rodiny sis moc neužil,
tak si teď odpočiň
a vzpomínej, kde všude ses octnul.
Celej svět uhranuly tvoje písničky,
tak toho nech, nebo se vzchop.

Modlím se, abys tu ještě chvilku zůstal,
kvůli tvýmu synovi
a tomu, co ještě můžeš udělat.
Našlapuj zlehka, žádnej let střemhlav,
prosím tě, Bobe, uber,
budu mít pro tebe připravenej
stan poblíž klidnejch vod.

Ani ti nejlepší doktoři nevyléčí
tvou chorobu.
Ani Freud, ani Pasteur, ba ani Eddie Van Halen!
Máš ji už napořád, nikdy se jí nezbavíš.
Vím to – taky jí trpím a taky jsem před ní utíkal.
Nakonec se s ní vždycky vezu, hop nebo trop,
nemůžu se usadit, nenacházím klid.

Dřív nebo pozdějc se oba přidáme k Woodymu,
Jerrymu a Townesovi.
Ale teď tě tu ještě potřebujeme,
tak se, prosím tě, drž.

Tvůj přítel Ramblin’ Jack Elliott.

Napsáno v roce 1997, když se Ramblin’ Jack Elliott dozvěděl, že jeho starý přítel Bob Dylan leží v nemocnici a bojuje o život. Dylan, jak víme, vážnou chorobu (histoplazmózu) přestál. Jackovi ovšem za písničku nikdy nepoděkoval.

Přidat komentář