Rantala, Danielsson, Erskine: How Long Is Now?

Finský pianista Iiro Rantala (1970) vstoupil do středního věku a je tak snazší hodnotit jeho příspěvek současné jazzové hudbě. Patří k muzikantům, kteří uchovávají povědomí o souvislostech dnešního jazzu s jeho minulostí. Ostatně – sám se k tomu programově přihlásil deskami (speciálně na etiketě ACT) Lost Heroes (2011), My History of Jazz (2012) a My Working Class Hero (2015). Na albu Lost Heroes se hudebně přiznává k vlivům Billa Evanse, Errolla Garnera, Michela Petruccianiho, Charlieho Parkera, ale také Esbjörna Svenssona; obdržel za něj německou cenu kritiků Jazz Gold Record a finskou Grammy „EMMA“. Na My History of Jazz poukazuje na souvislosti jazzové hudby, také své tvorby, s Bachovými Goldbergovými variacemi. A na My Working Class Hero se vyzná z lásky k hlavním tvůrcům fenomenální tvorby Beatles, k písním Paula McCartneyho a Johna Lennona. Novinka How Long Is Now? je převážně autorská, dvěma tituly přispěl basista tria Lars Danielsson a americká bubenická posila Peter Erskine jednou skladbou. Celý repertoár k Rantalovým hudebním heroes ukotvují adaptace písně Jimiho Hendrixe Little WingKyrie Mass in B Johanna Sebastiana Bacha, což je úžasné propojení se spektrem geniální hudby minulosti vzdálených letopočtů a zcela odlišné hudební estetiky. Rantala vzpomíná, že v sedmi letech svou hudební kariéru začíná Bachovou hudbou v chlapeckém sboru. A Beatles – ti se už rozešli, poslední album Let It Be vyšlo v roce Rantalova narození, Apple však pilně vydává kompilační dvojalba. V rámci moderního jazzu a jeho propojenosti se současností Rantalův repertoár příkladně charakterizují dvě skladby: Voyage, dnes už jazzový standard napsaný pianistou Kennym Barronem v roce 1986 pro stejnojmenné album kvarteta saxofonisty Stana Getze (mimochodem, jeho basistou byl tehdy Jiří Mráz) a Rantalova skladba Snapchat. Voyage je typická Barronova „latina“, k níž Rantala přimíchává něco, čemu se říká finské tango – neboli argentinské tango zchlazené skandinávskou zimou a s historií od desátých let minulého století. Snapchat má v sobě duch rozradostněného popěvku vystavěného ze stylové různorodosti postbopového jazzu, a rovněž s okořeněním oním finským tangem. Nejen titulní How Long Is Now? se vyznačuje téměř folklórní melodikou, významně zpěvnost skladeb podporuje Danielssonova hra na basu, doprovodná i sólová. Skladby se vyznačují výrazným frázováním, Erskine patří k bubeníkům, jejichž hru posluchač vnímá spíše podvědomě, pokud se nesoustředí přímo na ni. V Little Wing v podstatě Rantala kopíruje Hendrixovo kytarové sólo, totéž Danielsson; hudba nemá samozřejmě zvukovou expresivitu elektrické kytary, přesto si uchovává rockovou vzrušivost. „Monkovsky“ stručnou melodii a výrazný rytmus má skvělý Erskinův příspěvek Each Breath. Rantalův roztančený Bruno zní jako ozvěna časů ragtimu. Spolu s následnou Topi je věnována oběma Rantalovým synům. Album uzavírá baladický Danielssonův Choral. Pohodou vnášenou do své hudby je Iiro Rantala obdobným typem muzikanta, jakým byl náš loni předčasně zemřelý pianista Karel Růžička.

ACT/2HP, 2016, 57:46

Přidat komentář