Bobo Stenson: Cantando

11NosNaNosice_BoboSensomen6Věhlas a přínos nastupující generace norských muzikantů již před lety překročil hranice severských zemí a jména jako Wallumröd, Henriksen nebo Seim jsou na evropské scéně dávno zavedenými pojmy. Důležitý krok nyní učinil také podstatně mladší bubeník Jon Fält, kterého může české publikum pamatovat nanejvýš z pražského koncertu kvarteta Stoner. Fält při svých ani ne třiceti letech přitom není žádným nováčkem a již léta vystupuje s vyzrálým švédským pianistou Bobo Stensonem a jeho věrným kontrabasistou Andersem Jorminem. Ti však do studia nakonec vždy pozvali hráče sobě bližší věkem: legendárního Paula Motiana nebo Jona Christensena. Výjimkou budiž teprve čerstvě vydané album CANTANDO (ECM, 2008, 78:06), které je nejen Fältovou studiovou premiérou v triu, ale i debutem na miniscéně mnichovského vydavatelství ECM obecně.

V prvé řadě jde tedy o genera ční dialog napříč třemi dekádami a zároveň další z transformací Stensonova tria, které v různých podobách existuje přes pětatřicet let. Byť součástí nahrávky jsou i vlastní kompozice, za nosný pilíř a ústřední motiv alba si pianista překvapivě vybral Píseň Rút od nedávno zesnulého českého skladatele Petra Ebena. Jormin ji coby aranžér vtiskl ještě nábožněji umocněnou podobu, kterou kapela rozbíjí v texturovaných improvizacích s tak křehkými harmonickými obraty, jako by po špičkách obcházela právě narozené nemluvně. A nový život se triu ostatně po svém daří vdechnout i do skladeb Astora Piazzolly, Albana Berga nebo Dona Cherryho. Stensonův projev je ze všech zúčastněných nejvytříbenější; jeho muzikální pochody jsou mimořádně pokročilé a dnes mnohdy redukované na pouhé útržky. Často balancují na hraně dvojsmyslnosti a mezi melodickými nástupy a spontánními sóly pracují i s emotivními vsuvkami a zhuštěnou koncentrací ticha. Nic z toho by však nefungovalo, nebýt nezvyklé míry pochopení, která přichází ze strany mladého bubeníka. Fältův vytříbený sluch okamžitě reaguje na sebenepatrnější podnět a muzikantskou rozprávku chvílemi diriguje, zatímco neustále sytí prostor vlastními mezihrami. Tempo přitom hlídá jakoby mimoděk a daleko víc jej zaměstnává geneze vlastních vsuvek. Fältovy zvuky ve své podstatě vždy mají zakódovanou určitou dávku chvějivého posunu a ihned po zrození se z nich stávají pomyslná sebepohybová tělesa, křižující napříč prostorem a s mateřským instinktem nacházející oba nástroje. Ve výsledku zvuk tria nadmíru šlechtí, obohacují o další vrstvu a zároveň přitom neztrácejí nic ze svého kouzla. A byť mohou chvílemi evokovat i supění lokomotiv, veskrze jsou z dílny tradičně severské: třeba tehdy, když létají v rozpětí rozcinkaných rolniček a namrzlých sobích spřežení.

Jörmin se daleko víc než jako sólista cítí bezpečně v pozadí a Fältovy odvážné experimenty bezpečně za ruku převádí na druhý břeh. Co do souvislého vyprávění je však z celého tria nejkonzistentnější právě bubeník, a to dokonce i v téměř třináctiminutové volné a zvukově klasicizující improvizaci Pages, kterou z jednotlivě nahraných kusů vybral a dohromady poskládal sám Manfred Eicher. Ten je coby producent sice podepsaný na každé desce labelu, již roky však zasahuje pouze do těch, k nimž cítí potřebu se vyjádřit nebo je kamsi přesměrovat. V případě alba Cantando musel dobře vědět, že na dlani má nejen Stensona coby jeden z opěrných pilířů celého vydavatelství, ale také Fältův neobvyklý potenciál. A že v mladém bubeníkovi je dost invence i nápadů na to, aby se stal sessionovou hvězdou následující dekády ECM.

Cantando je tedy zářivou premiérou Stensonova nového tria. A to i přesto, že těží především z uchopení cizího materiálu a víc než autorským přínosem je proto záležitostí interpretační. Minimálně pro vzpomínku na Petra Ebena si však zaslouží pozornost širší než jen od příznivců vlivného labelu. Nebo kohokoliv, kdo chce být u studiové premiéry jedné z vycházejících hvězd současné bubenické scény.

Přidat komentář