Ches Smith: The Bell

Smith-The_BellTři osobnosti, jejichž hudbu si můžete přiřadit dle vlastního úsudku k jazzové avantgardě či k hudební alternativě v obecnějším slova smyslu. Pianista Craig Taborn a houslista Mat Maneri jsou vyzrálé osobnosti mající za pár let na krku padesátku. Nyní se dali dohromady s mladším bubeníkem, perkusistou a vibrafonistou Chesem Smithem, aby pod jeho kapelnictvím zahráli jeho vlastní skladby. Tak vzniklo album The Bell s osmi skladbami, jejichž znění má přes občasné zdánlivé zdrsnění mnohdy až meditativní účinky. Pokud znáte z alternativní rockové scény skupinu Xiu Xiu, Smith s ní nahrával v letech 2002 až 2013. Především se však vyskytuje po boku avantgardistů, jakými jsou stylově neobyčejní kytaristé Fred Frith, Marc Ribot, Mary Halvorsonová, trumpetista Wadada Leo Smith, saxofonista Tim Berne a další. Prostě dobré zázemí k touze vyjádřit se vlastní hudbou s přidanou hodnotou přizvaných muzikantů. Za takovou shrnující skladbu pro popis hudby alba The Bell je možné zvolit třináctiminutový opus I’ll See You On The Dark Side Of The Earth. Do šustění činelů zní téměř romantické preludování klavíru a táhlé tóny Maneriho houslí; ten ustanovuje melodii, k níž se po dialogu s piánem vrací, echo tónů Smithova vibrafonu danou melodii zvonivě rozehrává, rytmus skladby se po jeho návratu k bicí soupravě zrychluje, Maneriho housle se doslova rozezpívají – Taborn napomáhá rituálním bicím a skladba končí dramatickou minimalistickou pasáží. Minimální hudba je vkomponovaná do improvizací tria působivě, například v titulní skladbě The Bell tak hraje Taborn, a nejedná se jen o počet tónů, ale také o jejich tichost. To vše, když přibudou „vrzy“ činelů a smyčec kontrastně „vypouštějící“ do oceánu kmitočtů střídavě hluboké nebo vysoké tóny, vytváří malebnou hudbu – leč v tajemných odstínech. Craig Taborn využívá škálu své fantazie; několika tóny přednese melodický popěvek, spustí minimalistické proudy, pak jediný tón klaviatury přiřadí rytmu bicistické baterie. Kdo zná jeho sólové album Avenging Angel (ECM, 2011), tady se s jeho stylem setká v dokonalém soužití ve třech. Mat Maneri, experimentální houslista spojený výhradně s jazzovou improvizátorskou avantgardou, k níž ho přitáhl jeho otec Joe Maneri, saxofonista a klarinetista (zemřel 2009), který v jazzu zkoušel Schönbergovu dvanáctitónovou metodu – dodekafonii, rozhodně není jablkem daleko odkutáleným. Na nahrávkách používá speciální pěti a šestistrunné housle, také elektrické housle, na The Bell však hraje na amplifikovaný „obyčejný“ čtyřstrunný nástroj. Svůj prolog s dialogem klavíru si Ches Smith dopřeje v I Think. Zde Smith k bicím usedne až v půli skladby, aby trio rázně rozhýbal – o skladbě se dá klidně říci, že má „punkový“ charakter; energie hudby se na vás neúprosně valí, nad bicími řádí Maneri v permanentním sólu. Hudba tria má skutečně něco společného s nahrávkami Joe Maneriho, takže se nedivím, že Mat se nechal ke spolupráci zlákat, aby se podílel na tomto neobyčejném zvukovém a témbrovém dobrodružství, jímž se přesto proplétají i melodické nápady.

ECM/2HP, 2016, 68:11

Přidat komentář