Christy Doran’s Sound Fountain: Belle Epoque

christyŠvýcarského kytaristu Christyho Dorana si můžeme evokovat v řadě souvislostí od spolupráce s Rayem Andersonem a Hanem Benninkem přes souznění s Fredym Studerem a Stephanem Wittwerem po spřežení New Bag (právě na Between The Lines). Vždycky je poněkud jiný, nikdy při poslechu jeho hudby nezůstáváte chladní. V jeho nejnovějším triu Sound Fountain se s ním rovným dílem nejenom o hráčský výkon (naplno), nýbrž i o kompoziční participaci dělí argentinský basista Franco Fontanarrosa a inovativní švýcarský bubeník a perkusista Lukas Mantel. Tato trojice okamžitě nastoupí s rockovým nasazením, které se ve své elektrické útočnosti jeví jako scénář pro celé album, nahrané v Buenos Aires v září 2015. Elektrická kytara se svižně a snažně předvádí spolu s elektrickou basou, jako by chtěly vybít nashromážděnou energii spolu s provokativními bicími, vše je (pro)valivé, hybně útočné, dovedně triumfující. A tak to pokračuje: bicí podtrhují až hazardní smršť, nástroje se s vířivou rozrajcovaností řítí, občas zapátrají, ale jako na povel do zbraně! následuje s neošizenou páčivostí nový atak, dravě pozbrklý. Až se může zazdát, že půjde víceméně o efekt útočné vřavy.
Jenomže už Mantelova Langa tuto jednoznačnou dravost rozbohatí. Jde pojednou o tančení na špičkách, které prokviluje nadsadivá kytara s prohušťováním basy a se šmirkováním perkusí, z čehož se vyroňuje protápávané a popraskující prskoletnění, hmoždinkování a cifrování. O rytmizovaný úprk půjde sice i v dalších skladbách, ale už nedochází ke zjednodušení. Naopak: vydestilovávané změtení se prozvonivě zahoufovává, je odbojně přískokové a frakturně zarumplovávané, ale z galimatyáše se vždy znovu rozvine melodie, byť občas zadržovaná driblováním bicích. Spor mezi výstřelkovým úprkem a zapomalenou meditací vede k mesalianci, briskní i vágní, přiškrcované i houpačkové, jako na přeskáčku. Občas se z této vyšinutostní proudnosti někdo utrhne a „zapráská bičem“, aby odvrátil nebezpečí povodně a strhl tu či onu sekvenci do melodizujícího koryta. Každý z trojice si tu chce zazávodit, zvýraznit se, ohromit, proto je občas hromovládnost tak jurodivá, protože všichni taktizují, vše klape i se vzpouzí, vtíravě i protýkavě. A je to opět Mantel, který ve své Höhronen vytvořil tu nejzávažnější zvukovou odyseu, neustále se rozvíjející od zatikávané kytary, podsvěrné basy a zatnutých bicích do proparádivě švitořivé reakce, provichrovávané nejrůznějšími průplety a vtíravě brilantními záskoky. Rozparcelování této více než desetiminutové kompozice na protilehlé úseky vytváří mozaikovost a vzbuzuje neustálou pozornost. Pak už nezbývá, než aby Doran album uzavřel skrumážovou melanží, protloukávanou až do přeryvné záskočnosti. Nedejme se tedy mýlit, když nás Belle Epoque zpočátku poněkud zmate nebo i oklame zdánlivou jednoznačností. Jak se album vyvíjí, osvědčují skladatelé/muzikanti stále originálnější cílevědomost a jadrnou nekonformnost. A Doran ve svých 67 letech opět osvědčil, že nám má co nabídnout.

Between The Lines, 2016, 61:40

Přidat komentář