Familea Miranda/Lysaa/OTK/ Picore: Somos Tú – My jsme tu – Som tu

familea_mirandaVýběry, na nichž se představova­ly spřízněné kapely hrající určitý styl, si pamatuju z osmdesátých let, i když  v oblasti industriálu a spřízně­ných okrajových scén přežily déle. Do dneška přežily víceméně jen jako na­bídkové samplery menších vydavatel­ství, která se tak snaží upozornit na méně populární kapely ze svého ka­talogu a obvykle na ně zařazují písně z už vydaných desek. Album s kompli­kovaným názvem Somos Tú – My jsme tu – Som tu však do této kategorie ne­patří. Nabízejí porovnání dvou tuzem­ských posthardcoreových kapel Lyssy a OTK s dvěmi španělskými, barcelo­nskou Famileou Mirandou a zaragoz­skými Picore. A všechny na desku při­spěly skladbami, které dosud nevyšly.
Výběr především ukazuje šíři záběru či vágnost škatulek, zas tolik toho zú­častnění kromě toho, že dlouho bráz­dí evropská klubová pódia, společné­ho nemají. Za ryzí post hard core noise je možné považovat jen Lyssu a do ur­čité míry i Picore. OTK měli vždy blíž k alternativě, než se tento termín zce­la vyčerpal, když se ho chopila americ­ké média a začala jím označovat kape­ly hrající pro středoškoláky.
Familea Miranda sice dost z post hard coru čerpá, ale mnohé melodic­ké a harmonické postupy i sama stav­ba písní je taková, že bych v jejím pří­padě spíš mluvil o rocku ovlivněném post hard corem. Chybí více energie a občas je tu nuda nenápadité instru­mentální onanie jak v tvrdém rocku počátku sedmdesátých let. Nic na tom nemění ani to, že basa je skutečně vý­razná a hutná a trio se v závěru Brut Natur vehementně snaží o gradaci na jednom akordu, kterou podporuje ko­vový sound. Bohužel pak přijde roz­plizlá coda, která vše zničí.
Rozhodně by bylo lepší, kdyby první stranu otevírala Lyssa. Její dvě skladby jsou o třídu lepší a navíc asi nejvíce odpovídají tomu, co posluchač očekává. Šavle i Raporistán P. se ne­kompromisně valí vpřed jako žhavá láva, nezadrhávají se a zejména dru­há skvěle graduje na slovech Pak to rozjedeš / a doufáš, i když text Šavlí okořeněných foukací harmonikou, se opravdu povedl. Krásný obraz shoze­ného machismu:
„V jedný ruce: šav­le / v druhý ruce: penisy / nabroušený šavle / ochabnutý penisy / Seberem vám ženy, necháme vám penisy.“
OTK opět ukazují, že jsou nadžán­roví. Energické úvodní Srdce nabízí nabušené alternativní písničkářství, i když nechybí typický smutek před zá­věrem „Ještě pořád dejchám / mož­ná víc než dřív“. Převzatí Vetřelci jsou od tuzemských lo-fi písničkářů Naquei Manou, ale nabízejí novou vlnu, kde se odlehčené písničkářství mísí s punko­vou zbrklostí a fascinací levnými syn­tezátory. Jako by končila sedmdesátá léta. Nebo o patnáct let později, když se Elastica snažila v rámci New Wave of New Wave oživit písně Stranglers.
Picore pozvedají vlajku španělského post hard coru. Sice nejsou tak hutní jako Lyssa, která je občas ale stylová až k unuděnosti, ani tak sevření a mu­zikální jako OTK, nabízejí ale potřeb­nou dávku smutku a zmaru a gradující pasáže se střídají s jemnějšími, kytara má pěkně pokroucený zvuk a kytarista se nepokouší do hudby zadními vrátky protlačit licky, které se naučil po nocích poslechem nahrávek kytarových střel­ců. Závěrečné Paralímpico je ale lep­ší než trochu unylá Cuerpos i Fuerzas, s výraznými bicími v úvodu, je svižněj­ší, lépe graduje a má bohatší tektoniku, neboť se v ní objevuje pasáž zpěvu do­provázeného jen rytmikou.
Otázkou samozřejmě zůstává, komu je tato deska určená, když nejde o na­hrávku rodící se scény, kde kapely ješ­tě nemají svá alba. Ovšem u Lyssy je potřeba si uvědomit, že moc plodná není, OTK na výběr zařadili skladby, které by se asi na jejich řadovkách neobjevily a Picore rozhodně stojí za to slyšet.

Miranda / Silver Rocket, vinyl, čas ne­uveden

Přidat komentář