H. C.: Pindio

hc pindioLeo Feigin má pro své Leo Records vytipované hudebníky, k nimž se téměř pravidelně vrací. Občas ovšem učiní objev, který stojí za to. Jako v případě mladé španělské čtveřice H. C., což znamená Hors Catégorie, a jejich alba Pindio (= obtížná cesta). Ve skutečnosti flétnista Juan Saiz, pianista Marco Mezquida, kontrabasista Alex Reviriego a bubeník Genis Bagés ani trochu nepůsobí, jako by pracně nějaké obtíže přemáhali. Právě naopak: jejich projev se jeví zcela spontánně, a pakliže se Saizovy skladby dělí i vnitřně v několika zvratech, je to vždy v souladu s celkem. Jestliže vstupní XXL nasazuje poběsilostní vervu s komorní výtržností nad jazzrockovou podestou s hutným tromlením bicích a neustále se prosazující flétnou, což nostalgizující klavír s podehrávkou basy promění na chvíli v proměnlivou chlácholivost, hned titulní skladba se změní v zaskrumážené hoblování, rozkotávaně rozkližované – jako by se melodie vysouvala z hadího hnízda. Tak je tomu pokaždé, byť vždy jinak. Hudebníci se dostávají tu z protáhlostně zasukovaného smýčení do vozatajské jízdy, podšprajcovávané flétnováním à la Ian Anderson z Jethro Tull, ale to už si klavír zamlouvá převalivé ligotání a smykem se dostaneme do kontrastní roviny vojáckého odbíjení bicích, které navodí vzlétavé křídlení ústředního nástroje. Tu zase rozvíravé dmýchání a poťukávání odstartuje flétnovou ekvilibristiku až do vyštěbetena a vyzurčena. Každý prostě přichází s příspěvkem ozvláštněné zvukolamnosti, nebojí se přejít z něhy do odvázanosti a naopak. Ozvláštněná zvuková symbióza – například halíbelové flétny s vroucně spřízněným klavírem a rozmýšlivě brunátnou basou v Neně – má svůj neobvyklý kolorit, rozvrcholování a odliv. Každá kompozice se jeví jako příběh s rozvíráním, povlovným propátráváním, proporčnost vtisků jednotlivých nástrojů do děje, kdy klavír posuzuje i rozsuzuje, flétna se rozkochává a shrnuje, bicí se rozburácí i doburácí a basa vše provazuje, je vyrovnaná. Harmonizování i frenetičnost se vzájemně prožhavují, občas si připadáme jako na horské dráze, plné rozcestnosti, zabrousivosti i taneční rejovosti. A to vše až do okamžiku, kdy se závěrečná G35 pozastaví s flétnou, která pospěch zrozverní a s pomocí vrzukavé a drtivé basy a hrombicích zakošatí v rozpínavé hybnosti a dá všemu jasnou tečku.
Věřím, že v případě bezesporu talentovaného Juana Saize (jako skladatele, iniciátora meziimprovizací a samozřejmě flétnisty) a jeho kompliců se můžeme i do budoucna těšit na další překvapení.

Leo Records, 2016, 55:12

 

Přidat komentář