Jack Dejohnette / Ravi Coltrane / Matthew Garrison: In Movement

jackZdánlivě střídmé obsazení bez harmonického nástroje by mohlo evokovat strolling, ale není tomu tak. Legendární bubeník na svém novém projektu zapojil elektroniku, ostatně už v minulosti rád obsluhoval například syntezátory. Zahrál si také na klavír. A baskytarista Matthew Garrison se s chutí pokládá i do akordické hry. Zkrátka, ani náhodou nečekejte post bopový zvuk tria bicí – basa – saxofon. Ale ani odkazy na kapelníkovu fusion minulost, to spíš určitou souvislost s nahrávkami koketujícími s new age. Ale zatímco třeba deska Music In The Key Of Om (2003) se moc nepovedla, tentokrát má protagonista „mystické mlžení“ pod kontrolou a nenadužívá ho. Harmonický prostor alba je příjemně zaplněn a hudba vyznívá spíše rozjímavě. Celek výborně zapadá do oné těžko definovatelné, ale jasně rozpoznatelné atmosféry zvané z nedostatku škatulek prostě sound ECM. Ostatně do „rodiny“ ECM už DeJohnette patří od poloviny 70. let.
Spolupráce s o generaci mladšími, ale podobně naladěnými hudebníky DeJohnettovi svědčí, hraje výpravně a lehce. Ravi Coltrane mu sytým, lyrickým saxofonem více než sekunduje. Z interpretace Alabama se až zatočí hlava. Jakoby John Coltrane s láskou naučil Raviho svoji temně melancholickou skladbu, inspirovanou drastickými událostmi, ze záhrobí – když se na tomhle světě téměř minuli. Omlouvám se za patetické vyjádření, ale prostě si to poslechněte a… Netřeba asi zdůrazňovat další souvislost, že Matthew Garrison je synem Jimmyho Garrisona, spoluhráče Johna Coltranea. Krev vážně není voda.
Vydařily se i autorské kusy. Sférická DeJohnettova Lydia s provázanými, hladivými akordy baskytary. Nebo Rashied, jediná výrazněji dravější nahrávka s předněvýchodní melodikou, využívající onen obsazením sugerovaný strolling a improvizovaná v duu bicí a saxofon. A především závěrečná klavírní Soulful Ballad, v duchu svého názvu skutečně „oduševnělá“.
Album In Movement by šlo vlastně popsat jediným slovem. Velebné.

ECM, 2016, 54:25

Přidat komentář