Jana Koubková: Jana Koubková 65

8_jana_koubkovaJazzová alba z produkce Pražského hradu mají něčím blízko k večerním televizním filmům; nejde jen o leckdy pochybnou kvalitu, ale také ,reklamu‘ neboli povinnou prezidentskou zdravicí na úvod. Když na ni navíc jako řecký chór ještě divadelně odpoví Dismanův dětský sbor, reklamní přestávka se rázem protahuje. Teprve pak nastoupí čerstvě pětašedesátiletá zpěvačka Jana Koubková a zase člověka hned spolehlivě pošle do kolen, když svůj narozeninový koncert na Pražském hradě, nazvaný jednoduše JANA KOUBKOVÁ 65 (Multisonic, 2010, 52:13), odstartuje scatem na prachobyčejnou bluesovou dvanáctku. Minimálně v úvodu to zkrátka vypadá jako retrooslava zasvěcená hudební minulosti. Jediné štěstí, že se průměrný swing vzápětí ukáže pouze jako důmyslný můstek k hlavní části programu. První příjemnější zastávku představuje tichá balada Černej chlap, kterou na akordeon důmyslnými doprovazečskými vrstvami glosuje pianista Ondřej Kabrna, klíčový člen zpěvaččina kvarteta. Veleohraný standard Summertime zaujme snad jedině trumpetovým scatem Koubkové, jejíž charakteristické výkřiky, citoslovce a ztřeštěné jeky již léta dotvářejí obraz jakési bláznivé jazzové tety. Skoro bych řekl, že čím je zpěvačka starší, tím působí přirozeněji, byť jde o velmi osobitý projev, přes nějž se leckdo neodváží přenést dál.
Vrcholný bod nahrávky paradoxně přichází v poloze zcela opačné, totiž velmi tiché a zádumčivé, jako na sedmiminutové ellingtonovské epopeji Solitude. Tu proslavila pozdější verze od Billie Holidayové, na níž také pasují zde použitá slova od textaře Bohuslava Nádvorníka, nicméně Kabrna skladbu důkladně přearanžoval z původní verze a sympaticky ji oblékl do moderního hávu plného klavírních kaskád i chytlavých meziher.
A nejinak je tomu s desetiminutovým eposem, který kapela vytvořila na půdorysu třetí skladby z cyklu Children’s Songs klavíristy Chicka Corey. Kabrna si odlehčil od rytmických rozkladů akordů, přidal hutnou předehru a pentatonickým hadem plným zrádných arabských serpentin a důmyslných protirytmů zpěvačku provází na pozadí zamyšleného sóla basisty Jana Kellera. Koubková během těch dvaceti minut zcela splyne s kapelou; její hlas bravurně rezonuje tichem s nebývalou svěžestí, zní neuveřitelně mladě, organicky prostupuje něžnými vrstvami zvuků a sytí je nápaditými hlasovými linkami se špičkovým frázováním a projevem.
Tyto dvě odvážné interpretace stojí především na jinak emancipovaném instrumentalistovi Kabrnovi. Místy působí jako starosvětský swingař, jindy coby muzikant poučený erudicí latinské hudby, který dává najevo zřejmou klasickou průpravu, orientaci v současné hudbě, nadto mistrně sóluje a také drží pohromadě rytmickou sekci, kterou vedle Kellera doplňuje bubeník Jan Červenka a v posledních čtyřech skladbách i dva perkusisté, Miloš Vacík a Alan Vitouš.
To už jsme ovšem v divočejších, místy skoro afrických rytmech, v nichž Koubková čiší jakousi podivně domorodou přímočarostí a barvité motivy skladeb cituje pouze hlasem, bez záchytné kotvy harmonického nástroje. Akcentovaná rytmika není na jejích koncertech ničím zvláštním a je zřejmé, že zpěvačka se vedle ní cítí přirozeně; což lze ovšem říct o kterékoliv z poloh, do nichž se na desce dostane. Mezi to počítá i dvojice skladeb s bláznivým německým multi iinstrumentalistou Heinzem Grobmeirem, autorem vlastních strunných nástrojů, přes které poněkud zasněně vysílá kamsi do kosmu v duchu skandinávských lidovek a jihoamerického tanga.
Společně se závěrečným autorským hitem Pandala, který vedle komických slovních hříček těží ze svižného rytmu a kombinace akordeonu s klarinetem, to doplňuje mozaiku nakonec nečekaně pestrého koncertu. Koubková je bezesporu jednou z nejvlivnějších osobností českého jazzu a byť do jeho současných proudů zasahuje jen okrajově, zůstává stále nekompromisně osobitá a zcela oddaná věci. Koneckonců se jí teď podařilo stvořit jednu z mála desek, které se z nedávné produkce Jazzu na Hradě dají vcelku příjemně poslouchat.

Přidat komentář