Joe Henry: Civilians

9_joe_henyrAmerický písničkář a producent Joe Henry neskládá hudbu pro každého. Jeho písničky je nutné poslouchat soustředěně, jinak vám proplují jedním uchem dovnitř a druhým ven. Většinou je pochopíte až na třetí poslech, a někdy také vůbec ne. Henryho nové album CIVILIANS (Anti-Epitaph/Maximum Underground, 2007, 57:46) si pustíte mnohokrát, než se vám konečně dostane pod kůži. Ale pak už se ho zbavíte jen těžko.
Přestože tento švarný šestačtyřicátník publikoval první nahrávky v roce 1985, široká veřejnost se o něm dozvěděla teprve před čtyřmi lety, kdy se svěřil do rukou renomované firmy Epitaph. To už tu měl za sebou dobře odvedenou práci pro Solomona Burkea, kterému pomocí alba Don’t Give Up On Me po třech dekádách znovu nasadil zdánlivě prohranou korunu soulového krále. První samostatnou deskupro Epitaph Henry natočil hned vzápětí a nazval ji Tiny Voices.
Autor tohoto článku tenkrát květnatě napsal: „Lehce rozostřené melodie připomínají tóny v mysli usínajícího spolujezdce, do jehož podvědomí se dobývají tenké hlásky z autorádia, případně bizarní muziku v bušících spáncích příjemně unaveného poutníka podvečerní poutí, jenž do sebe bezvládně nasává zvuky rozvrzaných střelnic a kolotočů.“ Na svém aktuálním albu Civilians se Joe Henry snaží být zvukově i obrazově přístupnější.
„Má minulá deska byla záměrně chaotická, jako Buñuelův film promítaný na boční stěnu baráku během průtrže mračen. Věděl jsem, že je jen pro někoho. Ale když jsem začal skládat Civilians, snažil jsem se zůstat nohama na zemi. Chtěl jsem zkrátka pustit dovnitř trochu vzduchu. A podle toho jsem si také vybíral spoluhráče.“ Nevybral si špatně: pianisté Patrick Warren a Van Dyke Pars, basista Dave Piltch, bubeník Jay Bellerose, virtuos na dobro Greg Leisz a kytarový mistr Bill Frisell, těm všem se podařilo vystihnout Henryho zvláštní styl, a přitom s ním natočit album, jež by si s trochou snahy mohl užít i průměrný posluchač lidí jako Madonna (která je mimochodem Henryho švagrová).
Album Civilians nikdy nepřechází do vysloveně našlapaných pasáží. Osciluje pouze mezi pomalými a svižnějšími baladami. Sem tam se do podtextu vkrade duch Toma Waitse, libující si v rozvrzaných riffech, které by šlo stejně dobře odehrát na kytaru i na dveře od ledničky. Mystický nádech skladbám dodává pro Henryho typický sound, jenž má tolik společného se zvukovými vizemi jeho producentských kolegů a přátel Daniela Lanoise a T-Bone Burnetta. Příběhy k nám připlouvají z jakési mlhy, nikdy nevíme, jestli jsme je skutečně zaslechli, nebo se nám jen něco zdálo.
„Ty písně v sobě mají správnou dávku kouřma, jasu i zrcadlení. Myslím, že jsem se v nich zase dostal někam dál,“ prohlašuje spokojený tvůrce, který se většinu času zaobírá projekty jiných hudebníků (nedávno se mu podařilo po vzoru Burkea vrátit na scénu zapomenutou soulovou divu Bettye LaVette a brzy uvidíme, jak si poradil se soundtrackem k novému filmu s dylanovskou tematikou I’m Not There). „Když děláte pro někoho jiného, můžete se plně angažovat, aniž by se vám stavělo do cesty vaše ego. Strašně věcí jsem se při tom naučil, takže když jsem se pak vrátil do studia k vlastní práci, byl jsem schopný dívat se na sebe s odstupem. Díky tomu se mi na albu Civilians povedlo naprosto přesně vyjádřit, co mi běželo hlavou.“

Přidat komentář