Krzystof Penderecki & Jonny Greenwood: Thenody For The Victims of Hiroshima

6_pendereckiZvláštní kombinace. Mistr a učedník. Inspirátor a inspirovaný. A přitom zástupci dvou odlišných světů. Uznávaný polský avantgardní skladatel Krzysztof Penderecki (1933), průkopník sonorismu (využití atypických, například elektronicky generovaných zvuků v kombinaci s „klasickou“ instrumentací), později konvenčnější neoromantik, a jeho obdivovatel Jonny Greenwood (1971), skladatel a kytarista anglické kapely Radiohead. Jejich díla se na tomto albu ocitla bok po boku.Spojení dvou jmen působí již na první pohled jaksi nesouměřitelně, však také nejde o porovnání. Penderecki a Gre enwood se setkali na jednom pódiu v rámci Evropského kulturního kongresu 2011 ve slezské Vratislavi. A dva společné koncerty v provedení vynikajícího polského komorního orchestru AUKSO měly vypíchnout právě Pendereckeho vliv na současné mladé skladatele. Pořízení studiové nahrávky téhož programu lze považovat za sympatickou snahu labelu Nonesuch, jak nelehkou Pendereckeho hudbu předložit novému okruhu posluchačů.
Album obsahuje asi nejznámější Pendereckeho dílo Žalozpěv obětem Hirošimy (1960) a další skladbu pro smyčce Polymorfi a (1961), doplněné Greenwoodovými „ohlasy“. Pendereckého genialitu ponechejme mimo recenzi, je nesporná. Ovšem i Greenwood už v minulosti dokázal svojí scénickou hudbou, že má nejen skutečný skladatelský talent, ale také dobře nastudovaný výrazový rejstřík soudobé hudby. Nebylo by fér vyčítat mu epigonství, vždyť ho sám upřímně přiznává. Navíc jeho kompozice neztrácejí působivost ani ve stínu legendárních kusů. Temná, nervní zvukomalba Žalozpěvu inspirovala Greenwoodovu skladbu Popcorn Superhet Receiver, jejíž části autor už dříve zakomponoval do soundtracku There Will Be Blood (2007). Na Polymorfi i zase navazuje 48 Responses To Polymorphia („48 odpovědí“ proto, že Pendereckého partitura je pro 48 smyčcových nástrojů). Greenwoodova dílka jsou členitější, „napínavě“ vystavěná, konkrétnější, konvenčněji melodická a tím i snadněji přístupná než předloha, nejde však o výtku. Greenwood nejen jakoby Pendereckému odpovídal, ale zároveň také předkládal posluchačům polopatičtější sice, leč kvalitní hudební překlad. I kdyby šlo jen o dílo popularizační, všechna čest. Dokonce i na plačtivost Radiohead, ač v živém provedení intonačně všelijakou, se teď bude autor recenze dívat s ještě větším respektem.

Nonesuch, 2012, 53:05

Přidat komentář