Minirecenze: Písničkáři tací i onací

Během krátké doby na konci roku 2006 se mi na stole sešlo několik alb, která spolu vůbec nemusejí souviset – ale také mohou. Jejich protagonistům můžeme říkat s klidným svědomím písničkáři a i když se většinou rekrutují ze vzájemně zcela rozdílných prostředí a kořenů, snaha o osobitý přístup k autorské písni je jim společná.

1_07_Pisnickari1Byť přichází teprve s druhým albem, největším ,klasikem‘ naší neopísničkářské scény je v této várce bezpochyby Václav Havelka ve svém projektu SelFbrush (jeho profil najdete v rubrice Z přízemí tohoto čísla UNI). Jeho novinka THREE NAMES (Absent Hour Records, 2006, 35:57) je příkladem výborné práce s minimalistickými prostředky. Okřídlené pravidlo ,píseň je hotová, až když není co ubrat, nikoli přidat‘, si Havelka spolu s italským koproducentem Massimem Sartorem osvojil bezpochyby hlavně na základě dobré znalosti světové scény soudobých převážně amerických lo-fi písničkářů – a to je dobrá reference, nikoli výtka. Z alba žádná píseň nevyčnívá, na hity se tu nehraje, skoro v každém songu je ale kromě dominantní folkové doprovodné kytary detail, který se vryje do paměti – namátkou za srdce beroucí průzračně jednoduché ,slajdy‘ dobra v Did Not Call, zvukové prostředí, vytvořené upozaděnými hammondkami v Ring In Suitcase, silné výjezdy steelkytary v Natural Part či jemně dokreslující dívčí vokál ve čtyřech skladbách. Havelkova hudba je silně introvertní, což ale nevylučuje, že do svého soukromého světa nechá Havelka posluchače nejen nahlédnout, ale přímo vstoupit. Jeho pocity má ovšem plně pod kontrolou a rozhodně mu nic neusnadňuje. Rozhodně stojí za to se mu oddat.

1_07_Pisnickari2S druhým albem je tu i Ondřej Pečenka s projektem Folk3Mail. Nese název MÍSTO NA SLUNCI (Piper Records, 2006, 39:38). Oproti Havelkovi pracuje Pečenka s výrazně ,populárnějšími‘ prostředky. Ne že by to byla bůhvíjaká popmusic, nicméně aranžmá i podstata skladeb jsou k posluchači na první poslech vstřícnější. Převážně akustické nástroje, když už elektr(on)ika nebo bicí, vždy v neagresivní formě.
Nebýt tradičního folkového zařazení, klidně by Folk3Mail mohl zapadat do škatulky softrocku, v melodiích i cinkavých kytarách inspirovaného spíš britskou než americkou scénou. Zároveň má ale Pečenka jako autor nejvíc z této sady blízko k tomu, jak je vnímán folk po česku, včetně jisté textové didaktičnosti – vsadil bych se, že českou historii žánru (Šafrán a spol.) má Pečenka naposlouchanou poctivě. Také album Místo na slunci je takříkajíc z jednoho kusu, jakkoli některé písně, třeba hned úvodní Nit nebo Do vlnovky mají nepochybně ambice výrazněji vybočit – kdyby ničím jiným, alespoň melodicky silnějším refrénem.

1_07_Pisnickari3V mnoha ohledech ze zcela jiného – kromě kvalitativního – soudku je hudební debut Jana Budaře ULETĚL ORLOVI (Escape/EMI, 2006, 55:34). Budař je samozřejmě známý herec, na což bezpochyby vsadila velká firma, jež jej pod svá křídla přijala a umožnila mu kromě audioCD přiložit i DVD s (víceméně minimalistickými, ale vždy ,napadnutými‘) videoklipy k pěti písním. V Budařových písních, v nichž se sám doprovází na klavír, ale k ruce je mu celá skupina jménem Eliščin band plus řada hostí včetně smyčcového kvarteta, dechů a ve zcela neposlední řadě také dobrý studiový duch Vít Sázavský, se ozývá šanson, rock, folk, swing, ale třeba i melodika ruských romansů a to, čemu se u nás odjakživa (nebo minimálně od semaforských dob) říká divadelní písnička.
Mimořádně podstatná je zpěvákova herecká stylizace. To samozřejmě neznamená nějaké ,opičky‘ za každou cenu, jen jakési měnění masek, které dodávají každé písni, co její jest, při zachování nadhledu. Právě výrazová mnohačetnost při stoprocentním zachování vkusu je tím nejzábavnějším na albu. Jan Budař je ovšem bezesporu nadaný nejen jako interpret, ale i jako autor, který neudržuje jedinou ,šarži‘.Ochutnává z bohatě prostřeného stolu, ale nikdy se nepřejí a dokáže vymyslet vlastní a skutečně originální kombinace.

1_07_Pisnickari4Debutové album výtvarníka Petra Nikla Nebojím se smrtihlava bylo svého času v některých kruzích právem událostí sezóny a jeho následovník – rovnou dvojalbum – s názvem PŘESLETEC (Black Point, 2006, 34:27 + 42:18) mu rozhodně ostudu nedělá. Opět ve spolupráci s Lakomými Barkami (rozšířená frakce Moberg Ensemble) a řadou dalších hostí včetně manželů Havlových, Ondřeje Smeykala nebo Bharaty Rajnoška zve Nikl do svého světa, stejně podivného jako jsou jeho výtvarná díla a instalace. Na rozdíl od jiných krásných podivínů jeho písně plně obstojí i bez vizuálního dojmu (jakkoli i ten je nzapomenutelný – jen se někdy jděte podívat). Niklovy písničky nejsou jen kratochvílí někoho, jehož hlavní záběr je jinde, jsou prostě součástí jeho osobnosti, jeho potřeby se vyjádřit různými prostředky (ty výtvarné se opět odrážejí do originálního obalu dvojCD). Nikl si hraje se slovy skoro až poetisticky, experimentuje s možnými způsoby doprovodu, z nichž některé jsou vyloženě písničkářské, jiné mají dosah alternativistického hledání zvuků a rytmů, jejich možností a souvislostí. Je to možná klišé, ale Nikl je stále jako dítě, které bez rozpaků šlape do prázdna bez obavy o to, zda dosáhne na pevnou zem. A jeho neuvěřitelným štěstím (či talentem) je, že vždy spolehlivě došlápne – a navíc se rozeběhne. Jako ,letec přes něco‘, který se nebojí ani smrtihlava.

1_07_Pisnickari5Největší překvapení na konec. Debut Sylvie Krobové si troufám prohlásit za písničkářský – či šansonový, chcete-li – objev roku 2006. Album STÍN (Black Point, 2006, 58:44) je na české scéně unikátní ve své působivosti a muzikalitě. Autorka, která vědomě reflektuje své ruské kořeny, a jež se střídavě doprovází na klavír a akordeon, měla velké štěstí na dva partnery, se kterými album nahrála: hráče na bezpražcovou baskytaru Otu Sukovského a violoncellistu Vojtěcha Havla. Role jsou v tomto originálně obsazeném triu rozděleny tak, že Krobová vytváří základní doprovodnou strukturu, Sukovský přispívá silnými melodickými detaily, které doslova rozechvívají vnitřnosti, a Havel dokresluje nálady neortodoxní hrou, při níž jeho nástroj mluví, křičí, skřípe i šeptá. K písním Sylvie Krobové nepostradatelně patří jistá míra patosu, která je obsažena v textech i zpěvu: nejde jen o zmíněné Rusko (tzv. ,široká ruská duše‘), ale i o celou podstatu tohoto stylu sdělení, k němuž ,velká slova‘ prostě patří. I v Krobové projevu je hodně herectví, jenomže zatímco u výše zmíněného Jana Budaře cítíme spíš divadelníky ,malých forem‘, v projevu Krobové jako by ožily spíš slavné francouzské či německé šansoniérky a – jak už bylo naznačeno – ruští zpěváci, v jejichž projevu šlo o všechno. Minimálně o život. Silné po všech stránkách.

Přidat komentář