Oskar Petr: Jsme starý jako děti

oskar_petrU nového alba Oskara Petra není nutné řešit kvalitu. Repertoár je so­lidně napsaný, z velké části léty pro­věřený. Petrův hlas je intonačně jistý a s léty zraje, výkony doprovodných muzikantů jsou technicky bezchyb­né. Otázka, která se naopak nabízí, se týká důvodu, proč tato nahrávka vůbec vznikla. Proč zpěvák vybral, na první pohled trochu bez ladu a skla­du, něco ze starého repertoáru Mar­syas a něco ze svého sólového alba Fabrica Atomica, všechno to znovu nahrál a přidal pár novinek?
Klíčem k pochopení desky je do­provodná skupina Společenská udá­lost, která nabízí písně z různých ob­dobí zpěvákovy dráhy v „jednotných“ (což však v tomto případě znamená dostatečně pestrých) aranžích. Ka­pela vznikla z písničkářova koncert­ního projektu s houslistou Jiřím Vopavou. Najdeme v ní mimo jiné „staré známé“ Jiřího Zelenku (bicí) a Josefa Štěpánka (kytary), dále bas­kytaristu Václava Vávru a zpěvač­ku Ivu Marešovou. Ta svou kariéru kdysi začínala v pozapomenuté pop-rockové skupině Deset očí a v ro­ce 2009 natočila po řemeslné strán­ce skvělé, ale jinak nevýrazné album Na křídlech koní. Její projev se sice nevyrovná Zuzaně Michnové (jen­že která z mladších zpěvaček ji str­čí do kapsy?), ale Petrovým písním rozhodně neškodí.
Zjednodušeně řečeno nabízí Spo­lečenská událost akustičtější verze Petrových písní. Vopavovy housle, případně mandolína, hrají v někte­rých písních skutečně klíčovou roli, kterou v jednotlivých skladbách pod­trhují hostující muzikanti (irská flét­na v Námořníčkovi, piano v Baladě v G). Jenže nazvat „nového Oska­ra Petra“ unplugged projektem není přesné. Fabrica Atomica, velmi za­jímavě nově zaranžovaná, pracuje s výrazným zvukem elektrické kyta­ry. Marsyasovská Pin-up Girl se ryt­micky a náladou, včetně práce s do­provodnými vokály, blíží kvalitnímu poprocku. Myslím při ní na Lucii i sólového Davida Kollera a písně, které pro ně Oskar Petr psal, a v hla­vě se mi honí rytmicky podobné frá­ze: „Chci zas v tobě spát“ a „Jseš snad pin-up girl“.
Přes aranžérskou pestrost a vklad doprovodných muzikantů však na­hrávka stojí především na Petrově skladatelském umu a ještě víc na jeho interpretačních schopnostech. Dokonalé frázování, práce s rozezní­váním dutin v hlavě, naprosto samo­zřejmé přechody mezi několika pě­veckými rejstříky (vychutnávám si je v krásné vánoční Na cestu se dám), to vše by mohlo mladším zpěvá­kům sloužit za vzor. Hrátky se slovy a s délkami samohlásek v dadaistic­ké písni Ulpíván jsou pak už jen zají­mavým bonusem.
Pokud bych měl albu něco vytknout, bylo by to vedle několika drobností (například fráze „ona mě dál neláká dát“ v Jin jang je přece jen trochu kostrbatá) zařazení Mo­rituri te salutant. Nepovažuji Krylovo dílo za nedotknutelné, nevadí mi jeho rockové zpracování a píseň zní roz­hodně lépe z úst Petrových než Žito­vých, ale do kontextu jinak autorské desky nezapadá. Naopak The Weight Robbieho Robertsona, už kdysi Petrem přebásněná jako Břímě, album otevírá právem. Spolu se Zmrzliná­řem (na desce dvojka) tvoří hymnic­ký úvod k více než sedmdesátiminu­tovému koncertu.

Galén, 2013, 71:14

Přidat komentář