Ospalý pohyb: Ø

ospalyKdyž na počátku devadesátých let vyšlo prvé album Ospalého pohybu, působily enovsky pojaté písně v záplavě alternativních a undergroundových nahrávek uvolněných listopadem jako zjevení. Eno sice inspiroval i další experimentující tvůrce, ale ti se zaměřovali na jiné aspekty jeho ambientní a minimalistické tvorby. Pomalu plynoucí písně se zastřenou mlhavou atmosférou přinesl až Ospalý pohyb a nutno podotknout, že kvarteto vedené Martinem Burlasem se pohybovalo v dané oblasti s udivující bravurou. Vše v nich do sebe dokonale zapadalo, nic nenarušovalo rozostřenou atmosféru, žádný prvek nepůsobil násilně nebo cize, jednotlivé skladby přitom nesplývaly v jednu. I když stylové zařazení bylo celkem jasně vymezené písňovou tvorbou Briana Ena a Can, nešlo o pouhopouhé kopírování. Burlas se, jak později ukázala spolupráce s Ivanem Csudaiem, jen pohyboval v obdobné oblasti, byť o něco později. Protože se Burlas věnoval dalším projektům v oblasti vážné hudby, bylo obnovení kapely velkým překvapením. K původním členům, hráči na klávesy Peterovi Zagarovi a bubeníkovi Danielu Balážovi se loni přidal kytarista Pavol Hubinák z Veneer. Kapela na sebe nejprve na konci loňského roku upozornila čtyřpísňovým EP Ü, letos na jaře jí vyšlo nové album Ø. Samozřejmě, že nejde dvakrát vstoupit do stejné řeky, ale Ø si zachovává všechny typické atributy tvorby Ospalého pohybu. Nadále nabízí pomalu plynoucí písně v melancholickém oparu s nezaměnitelným zvukem starých syntezátorů i osamělých tónů kytary občas podpořených jednoduchých rytmem primitivního bicího automatu, vše zabalené v zastřené atmosféře spoluvytvářené hally a šumy.
Po vlně indie kytarovek pohrávajících si s plochami či potemělých triphopových part, po chilloutovém ambientu nebo industriálním dark ambientu a po reminiscencí Can v podobě B4 už není nové album takovým zjevením jako prvé desky, i tak je však velmi působivé. Kapela si s každou písní pohrála, takže skladby nesplývají a při každém poslechu se v nich dá najít něco nového. Poslouchat dnes Ospalý pohyb je pro fajnšmekra pochoutka, protože si může uvědomit, kam až sahá záběr kapely a přemítat, jestli mají prvky v její tvorbě v tu chvíli blíž k Enovi, Stereolab, Portishead nebo Jimu O’Rourkovi či snad k projektu Davida Sylviana a Holgera Czukaye Plight and Premonition jako v závěrečném iOPS. Náladu jasně definuje úvodní Nebojím sa, s typickou náladou a uvolněným tempem, stojící na plochách kláves a táhlých osamělých zvucích kytary. V podobném duchu se nese i temnější Stranger Than Night stojící na hlubších zvucích. To je však jen jedna poloha kapely, Ospalý pohyb se nenechává jen unášet táhlými plochami a zvuky retrosyntezátorů, jaké se objevují ve Wellengesang. Naznačuje to už 25-17 s hlasem přes vokodér, které sice také stojí na plochách kláves a střídmých vyhrávkách kytary, nechybí mu ovšem drive od tlumeného rytmu bicích a závěrečná gradace v podobě ostřejších zvuků. Jasně to ukazuje 15 rokov pod umelým svetlom s jednoduchým rytmem automatu doplněným dalšími zvuky, zastřenou plochou kláves a hybnou basou v pozadí, která dodává drive. Postupně se plocha zahušťuje množstvím pokroucených zvuků kytary. Nervnější je Problém, úvodní tříšť zvuků a ruchů dává baladu do jiného světla, což se ukáže v druhé půlce, kdy vybrnkávané rozložené kytary postupně pohlcují táhlé plochy kláves a sílící šumy. Ospalý pohyb se však neutápí jen ve smutku a chmurách, na desku zařadil i odlehčenou, latinou stříklou, skladbu Pekné šaty, která dává desce další dimenzi jako Dnem bazénu pantonskému albu Bittové s Fajtem. Škoda, že nebyla na album zařazena úvodní píseň z EP Ü Do snov se zvuky s pozdravy mimozemšťanům z archívu NASA, která se vynořuje z až laibachovského motivu, i ona by albu rozšířila záběr.
Jistou slabinou je zpěv, který místy působí trochu neuměle. Ne že by tomu bylo u Enových desek jinak, ale místy to malinko ruší. Bylo by však škoda kvůli tomu pominout texty, jejichž osudové verše působí jako hřeby zatloukané do kříže: „Nebojím sa svojej slabej duše, nebojím sa, že mi nikto v ničom nepomôže“. A to nemluvím o hororových 15 letech, začínajících slovy „Boli ku mne veľmi milí a slušne ma usadili / a spýtali sa, ako si to teda predstavujem / a mal som z toho veľmi dobrý pocit / hneď v prvej chvíli a necítil som z ich strany vôbec žiaden nezáujem / Keby som bol tušil, ako to skončí. /…/ Teraz ma stále bolia obe oči / a zo stropu sa na mňa valí morálna špina. / 15 rokov žijem pod umelým svetlom / a hadičky zo mňa trčia na všetky strany.“ Mrazivé zvlášť v kombinaci s hudbou.

Deadred, 2016, LP, stopáž neuvedena

Přidat komentář