Podobně jako Růže z Texasu, také Červenou řeku považuje český národ díky textu Ivo Fischera za kovbojskou písničku. Dokonce i většina Američanů si myslí, 
že skladba, v originále nazvaná Red River Valley (Údolí Červené řeky), se vztahuje k území kolem řeky Red River, tvořící přírodní hranici mezi kovbojskými státy Texas a Oklahoma. Jenže vtip je v tom, že amerických toků tohoto jména je hned několik, a i kdybychom ukázali na jeden z nich, pořád ještě nebudeme vědět, které údolí podél jeho břehů měl autor na mysli.
Pro texaskou teorii hovoří fakt, že písničku měli na repertoáru samí countryoví zpěváci. V roce 1936 zazněla ve westernu Red River Valley, v němž hrál hlavní roli „zpívající kovboj“ Gene Autry. Ještě předtím, v srpnu 1925, ji pod názvem Cowboy Love Song natočil Carl T. Sprague, bývalý trenér atletiky a vysloužilec z druhé světové války, který se svůj repertoár naučil při práci na dobytkářské farmě a zpětně bývá označován za „původního zpívajícího kovboje“. Autry i Sprague byli texaští rodáci, ale píseň neproslavil ani jeden z nich. Doopravdy se stala slavnou v roce 1929, kdy ji jako Cowboy’s Love Song nazpíval další Texasan Jules Verne Allen, někdejší kovboj, ranger, voják a jak jméno napovídá, také mistr pseudonymů. V pozdějších letech pořídili důležité nahrávky tohoto countryového hitu Marty Robbins, Woody Guthrie, Pete Seeger, Bill Haley a Jimmie Rodgers (nepleťme si ho se „zpívajícím brzdařem“ Jim miem Rodgersem – tento Jimmie začínal o dvě dekády později než jeho slavnější jmenovec a osciloval mezi rock’n’rollem, popem a folkem). Podle melodické změny na začátku sloky – tak, jak Červenou řeku známe my, ji totiž v Americe zpívá málokdo – by se dalo usoudit, že právě Rodgersova nahrávka z roku 1959 inspirovala českou coververzi Heleny Vondráčkové. A to přesto, že o čtyři roky dříve baladu nazpívala i žena, nedávno zesnulá popová a jazzová zpěvačka Jo Staffordová. Ta se ale podržela tradičnějšího nápěvu, u nás zachovaného v trampské variantě písně Red River Valley, kterou textař Emil Knos nazval Rodné údolí.
Nahrávka Heleny Vondráčkové pochází z roku 1964, konkrétně ze 3. září. Jen o čtyři měsíce dříve zvítězila sedmnáctiletá studentka střední školy s Gershwinovou skladbou The Man I Love v pěvecké soutěži Hledáme mladé talenty. Za odměnu jí dirigent a aranžér Josef Vobruba nabídl, aby s ním a Tanečním orchestrem Československého rozhlasu pořídila ve studiu svou první nahrávku. Zde už na ni čekala Červená řeka s Ficherovým textem, která jí ještě téhož roku pomohla získat čtvrté místo v anketě Zlatý slavík. Dodejme, že i když píseň vyšla v roce 1964 na singlu (společně se skladbou Děti slunce v podání Jany Petrů a Josefa Zímy) a objevila se v televizním pořadu Vysílá Studio A, na dlouhohrající desku se dostala až o pět let později, kdy bylo vydáno první supraphonské LP Heleny Vondráčkové Růže kvetou dál.
GOODBYE, ČI ADIEU?
Vraťme se však k myšlence, že písnička vznikla v Texasu. Divili byste se, jak vzdálená je tato teorie pravdě, respektive tomu, co je pravdě podobné. S jistotou v tomto příběhu nelze tvrdit skoro nic, ale vždycky můžeme pochybovat, tak jako folkloristka Edith Fowkeová ve svém článku The Red River Valley Re-Examined (Nový průzkum v údolí Červené řeky), otištěném v červnu 1964 ve věstníku Western Folklore. Fow keová přišla s převratným názorem, že skladba pochází z kanadské Manitoby a její vznik souvisí s potlačením vzpoury Métisů (potomků smíšených manželství mezi Evropany a kanadskými Indiány) britskými vojenskými jednotkami v roce 1870.
Nebyla první, kdo si všiml kanadských kořenů. Už folklorista a básník Carl Sandburg upozorňoval na skutečnost, že píseň má shodné prvky s baladou In The Bright Mohawk Valley (Ve šťastném údolí Mohawků), publikovanou roku 1896 v New Yorku a podepsanou autorem dobových popěvků Jamesem Kerriganem. Fowkeová však doložila výskyt téže skladby, byť v odlišných verzích, hned v několika kanadských provinciích a prokázala, že zde tento nápěv koloval už před rokem 1896.
Pro Kanadu mluví i obyčejný selský rozum. Stačí se podívat na text písně Red River Valley, přetištěný Fowkeovou v časopisu Western Folklore z originálu, který se našel v pozůstalosti bývalého příslušníka kanadské jízdní policie, plukovníka Gilberta E. Sanderse. (Sanders si schoval verzi publikovanou za jeho života v deníku Calgary Herald.) Copak by texaskému kovboji řekla jeho milá, nebo on jí, „do not hasten to bid me adieu“? Ta věta znamená: „Nespěchej, abys mi dal sbohem.“ Ale zní spíš francouzsky než anglicky a v kontextu amerického folkloru působí příliš knižně. Pokud by ji tedy napsal Kanaďan nebo Brit pobývající v Kanadě, dávala by mnohem větší smysl.
Odborníci soudí, že do Spojených států se skladba dostala až po nějakém čase, nejspíš v sedmdesátých letech devatenáctého století, kdy se rozšířila v jižní Dakotě. V této souvislosti bývá zmiňováno jméno Powder River Jacka, který začínal u Buffalo Billa v jeho kočovné Wild West Show. Roku 1932 si tohoto pozoruhodného muzikanta a performera všiml magazín Time a popsal ho jako „upovídaného kovboje s indiánskou krví z divokého Západu, co je jako kost a kůže a hraje na harmoniku nosem“. O módě zpívajících kovbojů se Jack v tisku vyjadřoval pohrdavě: „Je to jen banda kovbojskejch hokynářů.“ Také ostře vystupoval proti názoru, že správný countryman musí umět jódlovat: „Nikdy v životě jsem nepotkal kovboje, kterýho by bavilo takhle zpívat. Jestli se má autenticita starýho Západu zachovat pro potomstvo, pak se to těm zpěvákům, co jódlujou v rádiu a nosej klobouky ve tvaru houby, musí zarazit.“
Lidé jako Powder River Jack dostali Red River Valley do povědomí countryového národa. Stačilo jen trochu změnit verše, aby odpovídaly nové situaci, a hlavně aby v nich už nestrašily politicky nekorektní výrazy „half-breed“ („míšenka“) a „dark girl“ („tmavá dívka“). Za pozornost stojí domněnka, kterou vyslovil jeden z nejstarších interpretů balady, Jules Verne Allen, v rozhovoru pro New Mexico Magazine z roku 1935: „Píseň Red River Valley pochází z Pennsylvánie, asi ji tam přinesli první osadníci a upravili si ji, aby seděla do jejich prostředí.“ K rozšíření skladby v USA muselo dojít nejpozději v sedmdesátých letech, jelikož její první dochovaný zápis (zmiňovaný v antologii Jamese J. Fulda The Book Of World-Famous Music: Classical, Popular And Folk) má na dolním okraji listu tuto poznámku: „Nemha 1879, Harlan 1885.“ Nemaha (nikoli Nemha) a Harlan jsou města v západní Iowě.Co se týče první publikované verze, tu badatelé kupodivu vypátrali teprve v loňském roce. Gus Meade ve své knize Country Music uvádí, že prvně byl text skladby otištěn pod názvem A Lady In Love ve sborníku Wehman’s Universal Songster (celé jméno editora zní Henry J. Wehman), vydaném v říjnu 1889. Je možné, že se z této verze o sedm let později stala skladba In The Bright Mohawk Valley Jamese Kerrigana? Postupem času se vyrojily ještě další varianty, z nichž nejznámější nesou názvy Sherman Valley a Bright Sherman Valley. Tak píseň v polovině dvacátých let minulého století uváděli Bascom & Blackwell, Luther Clarke & The Blue Ridge Highballers a Kelly Harrell. Shermanovo údolí bychom ale na mapě Spojených států hledali marně; žádné takové neexistuje.
Závěrem této části našeho pátrání si řekněme, že ve stejné době, kdy balada zdomácněla v severních státech USA, znali ji už i na jihu, v okolí Louisiany. Jasným dokladem je dodnes populární neworleanský pochod We Shall Walk Through The Streets Of The City, jehož melodie je totožná s melodií skladby Red River Valley. Nejde o první případ takového ,přesazení‘ do nových reálií. Stejná věc se přihodila písni Cowboy’s Lament, známější jako Streets Of Laredo, z níž se v prostředí černošského jazzu a blues staly hity House Of The Rising Sun a St. James Infi rmary. U nejstarší dochované verze pochodu We Shall Walk Through The Streets Of The City z roku 1874 čteme tyto údaje: „Slova reverend pan A. Flamman, hudba doktor T. H. Peacock.“ Od povstání Métisů v Kanadě tehdy ještě neuběhlo ani pět let. Je to krátká, nebo dostatečně dlouhá doba na zlidovění jedné zamilované písničky?
DO NEBE!
Nad zdánlivě osiřelými ,lidovkami‘ se vždy vznáší spousta otazníků. Ale konkrétní historické události bývají tak zevrubně zmapované, že se v nich lze snadno orientovat, i když se jedná pouze o děje lokálního významu. Naším posledním úkolem v této kauze bude vysvětlit, co se vlastně odehrálo v letech 1869 a 1870 v kanadské Manitobě. Tuto provincii, ležící dnes v samém středu kanadského území, obývali, jak už jsme uvedli, Métisové. Nezaměňovat s mestici, přestože jde o slovo vytvořené ze stejného základu. Za mestice označujeme příslušníka rasy vzniklé zkřížením genů Evropana, nejčastěji Španěla, a původního domorodého obyvatele bývalých španělských kolonií, obecně pak míšence bělocha a indiána (Wikipedia). Slovem „Métis“ (z francouzštiny) však označujeme pouze kanadské míšence, tedy potomky zdejších evropských osadníků a příslušníků indiánských kmenů Kríů, Odžibvejů či Montaněsů.
Manitoba patří k bilingvním oblastem Ameriky, kde by prosbě „do not hasten to bid me adieu“ asi leckdo hravě vyhověl. Máme tu i řeku Red River, protékající hlavním městem provincie, Winnipegem. Celé nadmíru úrodné území podél břehů Red River, od Velkých planin až po Severní Dakotu a Minnesotu, lze nazvat údolím Červené řeky. Rozkládá se na místě, kde se v pravěku nacházelo obří ledovcové jezero, moderními vědci nazývané Lake Agassiz. O obyvatelích Manitoby se říká, že patří k nejpřátelštějším lidem v Kanadě. Někdejší federální vláda v Ottawě, která na ně v druhé polovině devatenáctého století poslala armádu, však měla jiný názor. Jak to tedy ve skutečnosti všechno bylo?
Roku 1867 začal platit Zákon o Britské Severní Americe, který sjednotil britské kolonie na severu Ameriky do jediného, víceméně autonomního celku. Vzápětí nato došlo k opětovnému vytvoření provincií Ontario a Québec, k nimž byla přičleněna část území, dříve spadajících pod správu Severozápadní společnosti (dnešní Severozápadní teritoria) a Společnosti Hudsonova zálivu (tehdejší Země prince Ruprechta). Společnost Hudsonova zálivu nazvala své území, zahrnující přibližně třetinu současné Kanady včetně dnešní provincie Manitoba, podle prince Ruprechta Falckého, jemuž vděčila za monopol na obchod s kožešinami. Po postoupení této oblasti nově vznikajícímu státnímu celku byl jejím novým guvernérem jmenován skotský právník a politik William McDougall, jenž hovořil pouze anglicky a převážně francouzsky mluvícím Métisům nerozuměl.
McDougall vyslal své lidi, aby území rozdělili na okresy podle stejného systému, jaký byl zaveden v Ontariu. Métisové se ale postavili na odpor a guvernérovy průzkumníky do Manitoby nepustili. Pod vedením svého významného spoluobčana Louise Davida Riela (1844–1885) jmenovali prozatímní vládu a zahájili vyjednávání. Vyjádřili nesouhlas s tím, aby o nich rozhodovali Angličané, kteří se s nimi stěží domluví, a požadovali vlastní samosprávu. Aby každý pochopil, že povstalci myslí vzpouru vážně, nechal Riel zatknout své manitobské odpůrce včetně irského protestanta – oranžisty – Thomase Scotta, kterého pak přikázal postavit před popravčí četu a zastřelit.
V roce 1870 dosáhli britští zastupitelé a Rielovi muži dohody (tzv. Manitoba Act), čímž vznikla samostatná provincie Manitoba. Díky této smlouvě zde byly zřízeny francouzské školy pro děti Métisů a zůstala zachována svoboda katolického vyznání. Další krok ze strany kanadské vlády už ale tak vstřícný nebyl. Ministerský předseda John A. Macdonald totiž do Manitoby vyslal vojenskou expedici (podle jeho slov „mírovou“), aby zde nastolila pořádek. Jedna z nejnáročnějších výprav v dějinách vešla ve známost jako Wolseleyova expedice, neboť jejím vedením byl pověřen plukovník Garnet Wolseley. 
Dobrá tisícovka mužů se plahočila stovky kilometrů s plnou polní – dokonce i s dělem! – zarostlou pustinou, a protože to bylo v létě, neušla náletům moskytů a jiného bodavého hmyzu, o vysilujícím vedru nemluvě. Vojáci dorazili k cíli po dvou měsících útrap, a tak není divu, že se v malebné Manitobě rozhodli nějaký čas zůstat. Možná se tu někteří stihli zamilovat, třeba i do míšenky, kdo ví, vždyť z historických pramenů vyplývá, že mnoho kanadských indiánů s britskou stranou sympatizovalo.
Takzvaná „rebelie na Červené řece“ (Red River Rebellion) s příchodem Wolseleyových mužů prakticky skončila. Louis Riel zmizel, ještě než se objevili, neboť se doslechl, že ho někteří členové výpravy chtějí lynčovat. V Ontariu se zase se zpožděním doslechli o popravě Thomase Scotta, a od té doby pro ně Riel neznamenal nic víc než lovnou zvěř. Následující léta strávil vůdce vzbouřenců v azylu u řádu oblátů ve státě New York. Podle dobových svědectví v té době začal trpět megalomanií a výbuchy vzteku se u něj střídaly s náboženským vytržením. V březnu 1876 musel být odvezen do blázince v Longue-Pointe v Quebecu, kam se zapsal jako Louis R. David. Jméno „David“ začal používat v biblickém významu; představoval si sám sebe jako novodobého proroka a celé hodiny se vestoje modlil, zatímco mu pomocníci podpírali ruce, které měl rozpažené po vzoru Ježíšova umučení.
Do roku 1878 se však zotavil natolik, že ho vedení ústavu propustilo s doporučením, aby si zvolil klidný a nenápadný život. Riel se vydal do Montany, kde se stal obchodníkem a tlumočníkem mezi bělochy a indiány. Dobrá vůle mu ale dlouho nevydržela a v roce 1882 se znovu pustil do politiky. Kandidoval za republikánskou stranu a když neuspěl, alespoň požádal o americké občanství. Roku 1884 ho požádali Métisové v kanadské provincii Saskatchewan, aby je zastupoval ve sporu s vládou stejně jako tehdy obyvatele Manitoby. Profesionální rebel, jenž se považoval za vůdce všech Métisů a zvěstovatele nové formy křesťanství, nabídku přijal a tím si podepsal trest smrti. V březnu 1885 vyvolali saskatchewanští Métisové v čele s Rielem další povstání a po prohrané bitvě u Batoche v květnu téhož roku kapitulovali. Soud s Louisem Rielem ve Winnipegu trval pouhých pět dní, během nichž odsouzený pronesl dva dlouhé projevy. Rozsudek zněl: trest smrti oběšením. Poprava se uskutečnila 19. listopadu 1885 a Rielova poslední slova prý zněla: „Nuže, do nebe!“
Foto archiv
RED RIVER VALLEY
O consider awhile ere you leave me,
Do not hasten to bid me adieu,
But remember the Red River Valley,
And the half-breed that loved you so
true.
It‘s a long time, you know, I’ve been
waiting
For the words that you never did say,
But alas! all my fond hopes have
vanished,
For they say you are going away.
From this valley they say you are going,
I shall miss your blue eyes and sweet
smile,
And you take with you all of the
sunshine
That has brightened my pathway
awhile.
So remember the valley you’re leaving,
How lonely and dreary ’twill be;
Remember the heart you are breaking
And be true to your promise to me.
As you go to your home by the ocean
May you never forget those sweet
hours
That we spent in the Red River valley
And the love we exchanged ’mid its
bowers.
There could never be such a longing
In the heart of a pale maiden’s breast
As dwells in the heart you are breaking
With love for the boy who came west.
And the dark maiden’s prayer
for her love
To the Spirit that rules all this world
Is that sunshine his pathway may cover
And the grief of the Red River Girl.
ÚDOLÍ ČERVENÉ ŘEKY
Ach, ještě to zvaž, než mne opustíš,
nespěchej, abys mi dal sbohem,
nezapomeň na Údolí Červené řeky
a míšenku, která tě tak vroucně
milovala.
Víš, je to už dlouho, co čekám
na slova, která jsi nikdy neřekl,
ale běda! Je konec všem pošetilým
nadějím,
říkají, že odcházíš.
Říkají, že odcházíš z tohoto údolí,
budou mi chybět tvé modré oči a milý
úsměv,
a bereš s sebou všechno slunce,
které na okamžik prozářilo mou cestu.
Pomni na to údolí, které opouštíš,
jak smutné a bezútěšné teď bude,
pomni na srdce, které tím zlomíš,
a dostůj slibu, jenžs mi dal.
Jestli se vydáš do své vlasti za mořem,
kéž nikdy nezapomeneš
na ty krásné chvíle,
jež jsme spolu strávili
v údolí Červené řeky,
a lásku, kterous mi opětoval v jeho
skrytých koutech.
Žádná jiná dívka neskrývá pod svou
bledou hrudí tak roztoužené srdce
jako ta, jejíž srdce chce zlomit
hoch, co přišel na západ, aby jí ho vzal.
A modlitba tmavé dívky za její lásku
k Duchu, jenž vládne celému tomuto
světu, zní: ať slunce zalije svým jasem
jeho cestu a vnese světlo do zármutku dívky
od Červené řeky.