Anthony DeCurtis, Ph.D., přes pětatřicet let přispěvatel časopisu Rolling Stone, vedoucí programu tvůrčího psaní na University of Pennsylvania, autor řady knih, nositel literární ceny Grammy Award a současně dlouholetý člen výboru nominujícího kandidáty na členství v rock’n’rollové Síni slávy, se poprvé setkal s Lou Reedem v červnu 1995 na letišti v Clevelandu, kdy oba dlouhé hodiny čekali na své lety. Z jejich náhodného setkání vzniklo osobní přátelství, které trvalo až do Reedovy smrti 27. října 2013. DeCurtis, který v průběhu let dělal s Reedem též několik interview, je autorem nejnovějšího velmi zasvěceného a pečlivě nabádaného životopisu ikonického newyorského rockera s názvem Lou Reed: A Life (Little Brown, říjen 2017, 520 stran, poznámkový aparát, rejstřík, cena 32 dolarů).
Kniha nabízí zevrubný, nepodbízivý a vybalancovaný pohled na Reedův velmi komplikovaný životní příběh. Sestává z anotovaného diskursu řady bulvárem propraných zkazek z éry umělcových divokých excesů ze 70. let, z popisu jeho rivalit se spolupracovníky Calem nebo Bowiem, stejně jako z bystrých postřehů a interních vhledů do klíčových momentů Reedovy kariéry od „banánového“ debutu VU z roku 1967 až po kontroverzní album Lulu (2011) s kapelou Metallica. Práce přináší též pronikavé vhledy do Reedova soužití s Laurie Anderson nebo komentář jeho mimožánrových „bokovek,“ jíž byl třeba kolosálně selhavší Reedův pokus o intelektuálsky filozofující interview pro časopis Rolling Stone s jeho přítelem, naším prezidentem Václavem Havlem, jehož si nesmírně vážil. Mimochodem, jako malou pikantérii a přitom v plné úctě k Reedovi, na tomto místě uvedu, že při mém vlastním interview s ním (1. února 1996 – viz toto číslo UNI) se mi stalo, že při cestě do hotelu Palace se mi venku mrazem vybily baterky v digitálním walkmanu. Reed to komentoval tím, že to samé prý se mu stalo při jeho interview s prezidentem Havlem v roce 1990. Co však mi Reed tehdy zatajil a co dnes DeCurtis ve své knize odhaluje bylo, že Reedem nahrané interview bylo tak mimo mísu, že je Rolling Stone odmítl otisknout. Reed nahraný materiál tehdy nakonec přepsal do formy literární glosy, kterou mu otiskl časopis The Musician.
Srovnáme-li DeCurtisovu knihu s doposud nejautoritativnější Reedovou biografií na knižním trhu z pera Victora Bockrise s titulem Reformer: The Complete Lou Reed Story (HarperCollins, 2014, 560 stran, autorem přepracované a doplněné vydání původně z roku 1994), řekl bych, že Bockris je možná méně výmluvný, ale zase pro někoho čtivější. Možná proto, že se až tak neštítí zabřednout do echtovního „slizu“ některých výjevů z Reedova života tam, kde DeCurtis, zřejmě z titulu svého osobního přátelství s Reedem, chce být spíše nekonfrontační, byť neméně zevrubně objektivní, vypovídající a argumentující. Dovolte další osobní postřeh. Když jsem se Reeda zeptal, jak reaguje na Bockrisova obvinění ze snah diktátorsky ovládnout VU po krátkém revivalu v roce 1993, Reed se rozčílil a odmítl to jakkoli komentovat. Oba jsme mluvili o tehdy vydané Bockrisově knize Up Tight (česky Nadoraz, Votobia/Havran, 1995). Reed Bockrise prostě nemusel.
Zloduch a lásky
Které pasáže DeCurtisovy knihy jsou v kontextu ostatní reedovské literatury nejpřínosnější? Předně ona epizoda lékařské elektrošokové terapie, které byl Lou Reed svým otcem vystaven na přelomu 50. a 60. let. Už Reedova sestra Merrill Reed Weiner se ve svém eseji z roku 2015 pokusila toto téma po letech uvést na pravou míru, nicméně epizoda přispěla k Reedově celoživotní nenávisti vůči jeho otci. DeCurtis v knize mimo jiné píše: „Myslím si, že to u něj vyvolalo potřebu vybavovat si otce coby monstrózní postavu. Myslím, že mu nikdy neodpustil. Otec ale udělal to nejlepší, co mohl… mladík Lou se zapletl do drog a sexuálních praktik, jež byly v té době zcela nepřijatelné… využil to ale nakonec tvůrčím způsobem ve svém uměleckém výrazu, ať již byl jeho otec takový zloduch či nikoli.“
Další zajímavé poznatky nabízí pasáž zabývající se Reedovou dramatickou zápletkou s transgender partnerkou Rachel, s níž byl v 70. letech Lou Reed asi čtyři roky v romantickém vztahu a zmiňuje ji v písni Coney Island Baby. Byl to vztah divoký a bouřlivý, a podle slov svědků DeCurtisem citovaných, Rachel dokonce jednou v zákulisí vytáhla břitvu na jinou Reedovu obdivovatelku. „Otevřeně se stýkat s TG partnerkou v 70. letech bylo velmi na hraně a proto odvážné,“ píše DeCurtis a pokračuje: „Současně však Rachel byla TG prostitutem. Tak se s ní Reed setkal v jedné špeluňce. Myslím, že svůj styl života nikdy neopustila. Pro Reeda byla lákavá a zajímavá právě svým divokým angažmá z ulice.“
DeCurtis rovněž zahrnul do knihy svá interview s Reedovou přítelkyní ze střední školy Shelley Albin a dvěma ex-manželkami, Bettye Kronstad a Sylvií Morales. Spolu s Rachel a jeho budoucí třetí manželkou, Laurie Anderson, inspirovaly Lou Reeda k některým songům, např. Pale Blue Eyes, Perfect Day nebo Adventurer. V této souvislosti DeCurtis v knize uvádí: „Ať už jim říkal manažerka, asistentka či osvětlovací designérka, všechny pro něj de facto pracovaly a byly vtaženy do jeho uměleckého světa. V konečném důsledku to dopadlo tak, že je do této role nejprve vnutil a poté se mu to znelíbilo.“
Jak to bylo s rozchodem
Vše se však změnilo příchodem Laurie Anderson. „Důvodem, proč jejich vztah tak dlouho vydržel, byla Lauriina schopnost umět se postarat sama o sebe a to, že se nikdy nevzdala své nezávislosti. Měla svoji vlastní kariéru a reputaci,“ píše autor a dodává: „Jeho předchozí partnerky, řekl bych, se mu snažily zavděčit a to u něj nemohlo fungovat. Fakt, že si Laurie vždy dokázala udržet vlastní nezávislost, byl příčinou Reedova trvalého zájmu o její osobu. Kdykoli jsem byl v jejich blízkosti, Reed jednal uctivě až nesměle,“ říká DeCurtis.
Již jsem zmínil Bockrisova nařčení Lou Reeda z toho, že záměrně a sobecky zmařil zjevně lukrativní myšlenku comebacku Velvet Underground na začátku 90. let. Na samém konci 80. let Reed a Cale společně pracovali na projektu jenž se nakonec jmenoval Songs for Drella (1989) – písňové poctě Andymu Warholovi. Bylo to těsně předtím, než se v roce 1993 klasická sestava VU dala opětovně dohromady pro krátké evropské turné (Palác kultury, 13. června 1993). Ale názorové roztržky mezi Reedem a Calem nabraly na intenzitě, když se Reed snažil prosadit coby producent alba nahraného a potenciálně zvažovaného pro tehdy populární edici MTV Unplugged, za což prý navíc požadoval královský producentský honorář. Plány na Unplugged a případné americké turné tak vzaly za své. Podle DeCurtise bylo toto fiasko dalším příkladem Reedovy asertivní snahy ovládnout Velvet Underground. „Od chvíle, kdy vykopal Calea z Velvetů v roce 1968, začal Lou o Velvetech uvažovat jako o své ,vlastníʻ kapele. Živý revival (album Live MCMXCIII nahrané v Paříži v roce 1993) to jasně ukazuje – spíš než o album samotných VU jde o soubor písní VU v podání Lou Reeda, přičemž ostatní členové souboru mu zde pouze ,asistujíʻ. Cale, Sterling a Mo to tehdy zřejmě jakž takž zkousli, ale s váháním. Když však přišlo na možnost amerického turné plus onu nahrávku pro sérii Unplugged, Cale už to nevydržel. A to byl pravý konec toho všeho,“ píše Anthony DeCurtis ve své strhující biografii Lou Reeda.