Respect 2018, Praha, Výstaviště, 16.–17. června 2018

Ostrůvek poklidné i euforizující kosmopolitnosti po jednadvacáté přivítal hudební poutníky i hledače kulturních pevnin. Nabídka účinkujících a jejich světů zůstala stejně všeobjímající, byť letos s poněkud výraznější „orientální“ dramaturgickou linií. Zásadních momentů proběhlo hned několik, nejen návrat do morku kostí přesvědčivého Dudu Tassy, premiéra „soundtracku k vúdú“ Chouk Bwa, milé nabourání stereotypních představ o brazilské hudbě Metá Metá nebo „sofistikovaná živočišnost“ Orlanda Juliuse s Heliocentrics.

I tohle patří ke kouzlu Respectu, který už harmonicky zapustil kořínky na loučce u Bruselské cesty v pražské Stromovce: festival dávno získal komunitní kvality, kdy v publiku poznáváte spoustu tváří a kde se mezi posluchače pravidelně zamíchají muzikanti. A jistě, přibývají obličejíky dětské. Vepředu muzika, vzadu půvabně starosvětský dřevěný kolotoč. Robátka si mohou vybrat a různé generace přece také patří s respektem k sobě.

 

Rituály radosti

Sobotní program zahájil zpěvák íránské „klasické“ hudby Alireza Ghorbani, stejně famózní v nahrávkách s velkým orchestrem jako zde se střídmým doprovodem taru (drnkací nástroj), kamenche (vertikální housličky) a rámového bubnu daf. Někomu by mohlo připadat jeho vystoupení odtažité, jenže to je v pořádku. Tahle hudba není určena k přímočarému „kontaktu s publikem“, respektive k tomu druhu interakce, jaký si obvykle představujeme. Jde o souznění jaksi v druhém plánu. O naprosté soustředění hudebníků na súfíjské verše a intonačně přesný přednes s meditativním nádechem, na který se posluchači mohou a nemusí napojit. Na Respectu, tak komorním, jak jen může open air být, to fungovalo dobře.

 

Naopak rádžastánští Barmer Boys vsadili na komunikaci zcela přímočarou. Roztomilou indickou angličtinou oznámili, že „súfí, to je v poho, to se může tancovat, zpívat, jíst a pít“ a podle prvních dvou sloves se zařídili. Typický folklór Manganiarů (obyvatel muslimských komunit roztroušených po západoindickém Rádžastánu i sousedním pákistánském Sindhu) neprokládali, jak se leckde píše, „tradičním indickým beatboxem“, tedy pěveckou technikou konnakol, která je navíc doma v jižní Indii, kam je to z Rádžastánu dál než od nás na Balkán. Ale prostě „normálním západním“ beatboxem, jen občas vedeným v indické rytmizaci, a vůbec hiphopovými prvky. A také to fungovalo skvěle.

O první pík se postaralo seskupení Chouk Bwa z Haiti s hudbou, jaká se dnes hrává na náboženských sešlostech (obřadech, oslavách či chcete-li rituálech) vúdú. Čtenářům tohoto časopisu netřeba vysvětlovat, že to nemá nic společného s „filmovou“ zkresleninou o černé magii, ale jde prostě o radostné, euforické tanečky zdravé lidové zbožnosti, doprovázející haitský konglomerát katolicismu a západoafrických věr. Set zahájili Chouk Bwa se dvěma rozvernými tanečnicemi a zpěvačkami a baterií perkusí sami, ve druhé části vystoupení se k nim přidalo belgické elektronické duo The Angstromers. Věci neznalý, děsil jsem se předem, že přirozenou dynamiku rozbijí elektronici rovnými beaty, leč naštěstí nikoliv. Velmi decentně obohatili hudbu v podstatě ambientními plochami a zajímavou zvukomalbou.

Dravému mizrahi rocku Dudu Tassy & The Kuwaitis loni na Colours Of Ostrava hrála do karet noc, velká scéna se silným zvukem a efektním osvětlením, rozšířená sestava s hostující zpěvačkou i do dáli se táhnoucí nabuzené diváctvo. Na Respectu byl Tassa ovšem stejně strhující i v jiné atmosféře. Vytanuly odlišné detaily. „Bigbítové“ úpravy bezmála staletých písní bratří al-Kuwaityů přitom padly na stejně úrodnou půdu. Nasazení Dudua a kapely strhlo i jejich kolegy. Nejdříve na taneček s publikem vyběhla ze zákulisí (nebo spíš záscéní) jedna ze zpěvaček z Chouk Bwa, za ní v závěsu jeden rozšafný Barmer Boy. Zřejmě vrchol letošního Respectu.

Logiku katarzní taneční „open-house party“ mělo samozřejmě i zařazení tanečního, diskotékově-elektronicko-bubenického setu egyptských Islam Chipsy & EEK na závěr sobotního programu. I když zrovna tohle vystoupení nepatřilo k těm originálním.

 

Slunce, střed vesmíru

Nedělní úvod nadchl možná méně početné, ale o to pozornější příznivce improvisingu a neobvyklých hudebních postupů. Novátorský francouzský niněrista Valentin Clastrier a holandský hráč na sopránový saxofon Steven Kamperman se pouštěli do experimentů s disonancí i málem freejazzových výletů. Koketovali se soudobou hudbou i pseudo-lidovými nápěvy, ovšem interesantně „zborcenými“ netradiční harmonií. „V tomhle souzvuku může být každá struna klidně rozladěná,“ vysvětlil s úsměvem Clastier.

Bakolo Music International (Kongo-Kinshasa) zastupovali posluchačsky oblíbený a samozřejmě záslužný „model Buena Vista Social Club“, kdy pamětníky starých časů postupně doplňují (o něco) mladší souputníci. Konžská rumba v té nejpříjemněji „barové“ (není míněno hanlivě) podobě. Přestože kapela hrála v oslabení, jeden z původních členů skončil během turné v nemocnici, nebyly v muzice patrné žádné chybějící vibrace.

Metá Metá s chutí rozmetávají (zdejší obvyklé) představy o brazilské hudbě. Na bossa novu narazili jen epizodně v tušené rytmizaci jedné písně, na brazilectro vůbec. Do biografií si píší africké vlivy a mluví o afropunku, ovšem stejně tak s chutí se nechávali inspirovat noisem. Nebo kytarista Kiko Dinucci sázel do publika uhrančivé repetitivní figury, protkávané improvizacemi saxofonu. Zpěvačka Juçara Marçal přitom disponovala jak živelným projevem, tak velmi neobvyklou barvou hlasu i mistrovskou technikou.

Izraelec Yossi Fine se původně proslavil jako baskytarista, hrál i na Bowieho albu 1. Outside (1995). V projektu zaznamenaném na albu Blue Desert, kde ho podporují bubeník Ben Aylon (a nejmenovaně také klávesista/elektronik Lior Romano) se ovšem soustředí na elektrickou kytaru, pohybující se někde mezi inspirací pouštním blues, blízkovýchodní melodikou a rockovými improvizačními stereotypy. Z oněch stereotypů ovšem vybočuje využívání čtvrttónů, kterého Fine nedosahuje pomocí obvyklejšího vytahování strun a klasických glissand, ale prostě tak, že si na kytarový hmatník do prostředka obvyklé první, třetí, páté a sedmé polohy natloukl po pražci navíc. Zostra odsekávané mikrotónové kaskády tak znějí zajímavě nezvykle. I když vlastně jen následují čtvrttónové stupnice v blízkovýchodní hudbě obvyklé, na které hráči na oud žádné pražce nepotřebují a na sazu jsou zase standardně instalovány posuvné pražce pro snadnější hraní mikrotónových intervalů. Čímž nechci napsat, že by to na rockově zkreslené elektrické kytaře neznělo zajímavě.

 

Princip práce britských The Heliocentrics je vděčný, inspirativní a „vzájemně obohacující“. Velmi schopná parta muzikantů, podle potřeby jazzová, acid jazzová, funková či afrobeatová, nabídla v minulosti služby, respektive pozvala ke hvězdnému hostování třeba spolutvůrce ethiojazzu Mulatua Astatkeho nebo chicagského herce, spisovatele a skladatele Melvina Van Peeblese. (S Heliocentrics zpívala i původem slovenská zpěvačka Barbara Pátková, ale tehdy šlo samozřejmě o jiný než onen zmíněný „pamětnický“ model.) Pozvat legendárního nigerijského saxofonistu, zpěváka a perkusistu byla výborná volba. Orlando Julius (*1943), jehož desetipalcové desky chrlil Polydor už v polovině 60. let, totiž předvedl úctyhodně dobrou formu. Vše s přehledem nejen ufoukal a udýchal, ale také v interakci s velmi pohyblivou druhou zpěvačkou a perkusistkou utančil. Pochopitelně tu nešlo o žádné krkolomné technické nebo novátorské záležitosti, ale o přirozenou, živelnou hudbu s neodolatelným funkovým tahem a kouzlem osobnosti jako přídavkem. Skvělé finále výborného festivalu.

Ostrov Respect zase jednou vytvořil snivě příjemné a zdravé klima. Kéž by se onen respektující optimismus mohl rozšířit na trochu déle a o trochu dál za hranice Stromovky.

 

 

 

Přidat komentář