Respect 2020 – Svět zase takový ráj není, ale bez hudby se neobejde

Jaký bude letošní ročník Respectu? S kloboukem dolů před dramaturgem Borkem Holečkem jednoduchá odpověď: pestrý, nepochybně poučný, zábavný a víc než kdy předtím potřebný.

 

Letošek má tak nějak smutné vyznění. Vše, proti čemu se Respect od začátku vymezoval – rasismus, netolerance a ohýbání pravdy – nedávno, hlavně ve Spojených státech, prudce vybublalo na povrch a průvodní jevy se s obrazoboreckými vášněmi částečně přenesly i do Evropy. Ještě předtím nás dostal do kolen koronavirus a důvodů k přemýšlení, kam se začal svět nebezpečně řítit, se najednou našlo víc než kdykoliv jindy předtím. Na strašení, že nic už nebude jako dříve, je možná kus pravdy, podlehnout pesimismu přes míru a tím pádem stahovat kalhoty daleko před brodem je ovšem cesta do pekel a zároveň otevírání prostoru parazitům jiného druhu.

Odpovědi na marné tázání, jak a kdy všechny problémy skončí, od hudebníků, kteří do Prahy dorazí, nečekejte. Že je však ve své tvorbě dlouhodobě reflektují, na to vemte jed. V tom by mohl být letošní ročník dost důležitý: konečně si snad uvědomíme, že mnozí z nich v minulosti nemluvili do větru, jako spíš do zdi.  Hezky se nám s nimi tančilo, občas jsme i solidárně zdvihli pěst, a nedocvakávalo nám přitom, že hrůzy, o kterých zpívají, by se nás někdy mohly dotýkat. A bác, najednou se nám lámou do dveří a my se divíme, kde se tu vzaly. Není důvod si myslet, že bychom měli na Respect dorazit s pohřební náladou, metat antirasistickými hesly a tvářit se jako bojovníci za jedinou pravdu, to určitě ne. Při vší zábavě, která nás čeká, a během tanečního křepčení bychom se ale měli pokusit hudebníkům víc naslouchat. To je to nejmenší, co pro ně a pro sebe můžeme pro tuhle chvíli udělat.

 

Hudbu k životu potřebujeme

Z přání míru se uprostřed Evropy stalo klišé, pro Mali by to byl dar z nebes. Na severu země, zle sužovaném islámskými teroristy, se bez mezinárodních vojsk pořád neobejdou a nikdo neví, kam vyeskaluje kmenová válka o půdu a vodu mezi Fulby a Dogony. Když tedy malijská zpěvačka Oumou Sangaré zpívá o míru, časech, kdy nikdo nikomu nezakazuje hudbu, což se v Mali opravdu v roce 2012 přihodilo, neberme to na lehkou váhu. Dobře ví, o čem mluví. „V každém případě potřebuji hudbu, abych mohla žít. Bez hudby nejsem nic. Doufám, že vysílám sdělení, která lidi oslovují. Život v současné době je těžký. Svět je v potížích. Mým úkolem je přinést lidem trochu radosti a především sílu, aby mohli budovat mír. Zpívám, abych jim dala sílu a odvahu,” uvedla zpěvačka před vydáním tři roky starého alba Mogoya. Hodně moderní, s francouzskými elektroniky A.L.B.E.R.T. a bubeníkem Tonym Allenem jako hostem natočená nahrávka na sebe strhla celosvětovou pozornost a zpěvačka obdržela cenu veletrhu Womex.

V běžném životě úspěšná byznysmenka nikdy neubrala z osobitého feminismu. Pere se za práva žen, tvrdě bojuje proti ženské obřízce a nuceným manželstvím, otevírá témata emigrace a nebezpečných dezinformací. Štvou ji zkorumpovaní politici a náboženští fanatici. Své komentáře už dávno necílí pouze na Mali: jako nesmírně vlivná panafrická mluvčí spolupracující s mnoha mezinárodními organizacemi dupe na paty nešvarům i daleko za hranicemi západní Afriky.

Je těžké vymyslet ideálnější ilustraci velikosti a síly unikátní lovecké hudby ze zpěvaččina rodného kraje Wassoulou, než je její aktuální sestava, kdy za jednu cenu získáváme hned tři hvězdy: Oumou, hráče na loutnu kamalengoni Brahima ´Benogo´ Diakitého a kytaristu Guimbu Kouyatého. Nic proti sboristkám a klávesákovi Vincentu Taurellemu ( A.L.B.E.R.T.), ale ti dva ďáblové strun nejenže nahradí rytmiku a zbytek dřívější kapely, ke všemu nasazují k tak omračujícím sólům, až padá brada. Čerstvému albu Acoustic říká Oumou intimní komorní verze Mogoya, což je pořádné klamání veřejnosti: v podstatě jde o úplně ten samý nářez; navíc to Oumou ze samé radosti, že jí bylo umožněno vrátit se k poloze s minimálním doprovodem, zpívá jako málokdy předtím. To se nedá přeslechnout. Ani zmeškat. Je také dobré vědět, že fantastické Acoustic není jen překlopeným albem Mogoya: majestátní zpěvačka si na vydavateli vymohla vrátit se i ke dvěma stěžejním písním své kariéry Diaraby NeneSaa Magni.

 

S čím griotská historie nepočítala a rytmický Kraken

Sona Jobarteh představuje fascinujícího obojživelníka: pochází z kasty vážených gambijských griotů, mistrovsky ovládá koru, ale na londýnské Královské hudební akademii vystudovala hru na violoncello. Je vnučkou legendárního Amadu Bansang Jobarteha, v malíčku má tedy griotský repertoár, stejně tak ale evropskou barokní hudbu a vystřídat symfonický orchestr za doprovod Oumou Sangaré pro ni není žádný problém. Patří k platným členům bratrovy skupiny ACM Ensemble, zaměřené na soudobou klasiku a experimentální elektronické kompozice, skládá hudbu pro ceněné filmy i prestižní koncertní sérii v londýnské South Bank a vyučuje na světových univerzitách dějiny afrických griotů. Veškeré úsilí a finance ovšem poslední léta věnuje osobnímu ambicióznímu projektu: první kulturní akademii v Gambii.

Je jí třicet sedm let a ne všechno, s čím se dosud potýkala, šlo podle plánů. Nicméně, a v tom spočívá její jedinečnost, i s těmi největšími výzvami si dokázala poradit. Vedle toho, že má anglickou matku a narodila se v Londýně, za možná zásadní berme hraní na koru, nástroj považovaný mezi grioty za čistě mužský, a když už starobylou harfu vzala do rukou žena, což pravidla kasty nikdy nevylučovala, společnost to z její strany považovala za soukromou kratochvíli a s něčím takovým, jako ženská škola kory, griotská historie nikdy nepočítala.

Dědečka si pamatuje jen jako malá holka a výukou prošla u otce Sanjallyho Jobarteha, známého z mnoha evropských projektů. Teprve však v sedmnácti letech, kdy za sebou měla zkušenosti s klasikou, reggae, vystupování s bratrancem Toumanim Diabatém a bratrem Tunde Jegedem, klasicky vystudovaným cellistou, hráčem na koru a pokušitelem nadžánrových fúzí. Otec dceři hned na začátku řekl: „Budu tě učit jako svoje dítě, nikoliv jako dceru, ženu nebo dokonce muže. Ujisti se, že nemáš v úmyslu stát se ženskou hráčkou na koru, to nejde, takže chci, abys byla hudebníkem, kdy nebude nikdo nucený přemýšlet, jestli poslouchá muže nebo ženu, ale jen dobrého hráče.“

Sona nikdy nezamýšlela měnit tradice a podřídila se pravidlům, z toho důvodu při hře nezpívá a s korou nesedí, nýbrž stojí. Do griotských eposů vtiskla ženskou energii, hudební rozhled a ducha. S jinými pravidly už problémy měla: během studií kompozice na Purcell School of Music se potýkala s původem a diskriminačními poznámkami typu „Na to že jsi Afričanka, ti to jde docela dobře“. Tehdy si uvědomila výhody griotského dědictví a vydala se vlastní cestou. Debutové album Fasiya vydala v roce 2011 a úspěch přišel okamžitě. „Být ženou pro mě nebyl zas tak velký problém, víc otázek vzbuzoval můj smíšený původ a odlišný pohled na hudbu. Málokdo to chápal, ale to pro mě byly hlavní důvody, proč jsem se rozhodla hrát na koru. Nedokážu si představit, že bych to jako griotka z Gambie dokázala,“ vzpomínala Sona na natáčení, kdy se dost měsíců zasekla na výběru zpěvačky, ačkoliv ji u nás dobře známý Juldeh Camara rovnou řekl, že je to zbytečné, protože sama výborně zpívá. Třeba v soundtracku k filmu Mandela: Long Walk to Freedom.

Na koncertu, obklopená výbornou kapelou, předvádí na koru nejrůznější polohy, od afrofunkového staccata po jemně zvonivé melodie, když ale bere do rukou kytaru, sonduje často terén bluesrockového písničkářství. Zpívá a vypráví o svých předcích, zná ale míru a nikdy nesklouzne do podlézavosti, do žádného „Hele, hraju na koru a jsem griotka“.

Ani aktivistkou bojující proti bezpráví a rasismu není jen tak. Uvědomila si, že jedinou cestou, jak může doma v Gambii pomoci, je změna způsobu vzdělávání. The Gambia Academy of Music and Culture není tedy pouhá hudební škola. Snaží se žákům muziku vsadit do kulturního kontextu a „demonstrovat hodnoty dětem vlastní. Na rozdíl od těch, kteří je vysílají hledat ráj daleko v Evropě, místo aby je vedli k názoru, že naděje a budoucnost leží doma.“

Doporučení před koncertem etiopské zpěvačky Eténèsh Wassié na veletrhu Womex znělo srozumitelně: volná jazzová improvizace na tradiční písně etiopských bardů azmari za dopovodu kytaristy Mathieu Sourisseaua a kontrabasisty Sébastiena Bacquiase. Výsledek? S přehlédnutou poznámkou, že účelem tria není píseň, ale vytváření příběhu v reálném čase, jsme se v sále ocitli doslova mimo hudební šachovnici. Někde, kde intenzivně přemýšlejí, jak propojit azmari, etiopské stupnice, avantgardu, freejazz a moderní klasiku. Nepopsatelný, z freneticky vzteklé do intimní polohy přeskakující zpěvaččin hlas, přejíždění smyčci po strunách a divoké odhodlání s publikem se nepárat, vedlo k tomu, že odejít by znamenalo nejprve překonat tíži zájmu nekompromisně nás vtlačující do sedadla. Nepůjde o snadný koncert, za to letos o jeden z nejmimořádnějších.

Britsko-senegalská formace Fofoulah vypustí na Respectu hodně velkého rytmického Krakena: směs západoafrických stylů, elektronických tanečních beatů, jazzu, funky a hip hopu. Fofoulah neútočí pouze na taneční buňky, senegalský zpěvák a raper Batch Gueye v jazyku wolof vybuzuje i naše svědomí ve smyslu: probuďte se, svět zas takový ráj není! A komu to nedochází, vtluče mu to se sabarem doslova hlavy, podpořený fascinujícím hráčem na talking drum Kaw Seckem z Gambie. Pak možná každý pochopí význam názvu kapely: v jazyku wolof to znamená Je to tam!

Leader kapely, jazzový bubeník Dave Smith, studoval v Gambii hru na tradiční sabar, artilerii dunivých dřevěných bubnů, spojených s mbalaxem, jedním z nejkomplikovanějších západoafrických rytmů a s velkou pravděpodobností i planetárních. Bedlivě také vnímá nejčerstvější proudy londýnského elektronického undergroundu, konkrétně bass music. Vyslovenou radost mu pak přináší, pokud dubové echo a elektrobeaty nejsou v klinči se sabary a opravdu mimořádnou baskytarou Johnnyho Brierleyho. Nejsou, samozřejmě, na tom lze trvat. Vše do sebe zapadá, včetně psychedelických dozvuků analogových syntezátorů a kosmické zvukomalby saxofonisty a klávesisty Toma Challengera a kytary Phila Stevensona.

 

Revoluční ptáci a psychedelie z Peru

Nic to neznamená, je to jen obrázek, řeknete si, s ohledem na název tria Revolutionary Birds vám ale pohled na papouška sedícího mezi pečenými kuřaty na grilovací tyči nepřijde jako ideální reklama na koncert s dobrým koncem. Spolupráce mezi tuniským súfijským zpěvákem Mounirem Troudim, bretonským dudákem Erwanem Keravecem a francouzsko-libanonským perkusistou Wassimem Halalem ale pod náporem improvizační kreativity veškeré pochybnosti rozptýlí a vyústí do tranzu. Je však dobré vědět, s kým budete mít tu čest. Hlasového kouzelníka Troudiho si možná budete pamatovat z některých projektů trumpetisty Erika Truffaze, což není vizitka k zahození. Hráče na darbouku a další arabské perkuse Halala jste třeba ještě nezaregistrovali, ale od toho je tu Respect, takže snad během koncertu pochopíte, proč na něho všichni pějí chválu. Zato u Keravece nastane komplikace: u něho vám vyhrazený čas stačit nebude. Má sice vazbu na bretonskou tradici, ovšem nefouká do malých binioù kozh, ale do upravených skotských dud a doma je nejvíc v soudobé experimentální hudbě, moderním tanci, volné improvizaci a vůbec tam, kde by nikdo bretonského dudáka nečekal. Jeho sólový projekt Urban Pipes naprosto ignoruje omezené možnosti nástroje, na míle dopředu posunul zvuk dronu a vnímání na pódiu osamoceného dudáka. Samozřejmě bez samplů a jiných elektronických pomůcek. Takže Revolutionary Birds coby jedno z překvapení Respectu? Může být. 

„Ačkoliv má eklektické album Radio International strhující ráz a z napětí neubere ani na okamžik, do historických análů se nejspíš nezapíše, zato jako hudební, politicky rozhodně nepřepjatý koncept polemiky o rozdělené společnosti, imigraci, rasismu a sociálnímu aktivismu nenašlo v roce 2016 snad konkurenci,“ dočetli jste se v UNI o debutu skupiny Kefaya, tvořené londýnskou producentskou dvojicí klavíristy Ala MacSweena a kytaristy Giuliana Modarelliho a dalšími excelentními hosty, vypůjčující si název Kefaya (arabsky dost) od egyptského protestního hnutí. Imaginární rozhlasovou stanici tentokrát producenti naladili na Afghánistán, tamní tradiční písně převedli do elektro-rock-jazz-indo-dubové verze a jediným hlasem alba Songs Of Our Mothers se stala zpěvačka Elaha Soroor z Afghánistánu, odkud před hrozbou smrti od Tálibánu utekla do Velké Británie.

Elaha s Kefayou za album letos po právu získali nejvyšší cenu magazínu Songlines a vedle jiných žhavých témat zpěvačka v některých skladbách zpochybňuje ženskou nutnost podřídit se mužům: „Ačkoli primárně připomínám afgánské ženy čelící extrémnímu násilí, myslím i na problémy, se kterými se potýkají ženy v západních zemích.“

O vzniku, úpadku a znovuzrození peruánské psychedelické cumbie alias chicha se podrobně dočtete v UNI 7/2016. Dozvíte se, jak kompilace The Roots Of Chicha: Psychedelic Cumbias From Peru, sestavená v roce 2007 Olivierem Conanen, Francouzem z Brooklynu a majitelem labelu Barbès, naprosto nečekaně obnovila masový zájem o chicha ze 70. let jak ve světě, tak v Peru, kde po vydání dalších pamětnických alb došlo k obnově legendárních kapel. Patří mezi ně i veteráni Los Wembler’s De Iquitos, pět bratrů Sanchezů z amazonského města Iquitos. Předloni s producentem Conanem vydali nové album Vision del Ayahuasca, rozjeli se na turné a s velkou slávou se uvedli na Womexu, kde s nimi tančily davy.

Také u strhující šestice Lalala Napoli je dopředu rozhodnuto: bude tanec. Ne pořád, zkušenosti ale dokazují, že skoro pořád. Kapelník, zpěvák a akordeonista François Castiello, bývalý člen francouzské romské skupiny Bratsch, to totiž ani jinak neumí.

Kompletní aktuální program festivalu najdete na www.rachot.cz

P.S. Pokud nad Respectem občas visela těžká děšťová mračna, nikoho to netěšilo, pláštěnka to však řešila. S virem už je to horší, dokáže nadělat větší paseku, a tak k letošnímu ročníku přistupujme se shovívavostí a případné programové změny, ke kterým může, ale také vůbec nemusí dojít, berme jako daň za odvahu organizátorů jít do toho.

 

Přidat komentář