Je vážně punk rock po smrti? U Sex Pistols nebo Offspring člověk neváhá ani chvíli. S novou deskou německého psychobilly tria Retarded Rats Screams from the 10th Planet si ale přestává být jistý. Už ta forma: žádné empétrojky nebo empéčtyřky, žádná cédéčka, ale starý dobrý vinyl a kazeta.
V počtu pár stovek kusů. S různými obaly, v různých barvách. Skoro jako artefakt pro sběratele. Jenže kdo má dneska doma kazeťák? A to všechno na vlastním labelu Killjoy Records. Takhle fungovali na sklonku sedmdesátých let v Americe třeba Misfits nebo v Anglii Crass. S obsahem to pak ladí přímo vražedně. Už na debutu Lost in Space & Lost in Time (2013) zaujali Retarded Rats zvukem: žádný vypulírovaný digitál, ale pravěký analog. Krystalicky čistá kytara (Flatty Killjoy), která musí znít povědomě East Bay Rayovi z Dead Kennedys, syrové, ostré, nervní bicí, a především neuvěřitelně disponovaný, suverénně zvládnutý hlas zpěvačky Anny Killjoy, která zároveň slapuje na basu. Na singlu Underground Is Dead (2015) a na letošní dvojce je zvuk trochu špinavější, jako vyválený v koutě garáže. Kdo by se divil? V garážích jsou přece krysy jako doma.
Nezměnil se jenom zvuk, změnil se i styl. Na debutu hráli Retarded Rats na hraně rockabilly a psychobilly, stylizovali se do staré školy první poloviny osmdesátých let minulého století, kdy kralovali Meteors. Byli ale jasně sví, žádné epigonství. Se zjevným smyslem pro absurdní humor osekali muziku do primitivního, syrového tvaru. Jako kdysi minimalistické Trio. Aktuálně je to jinak: ubylo chytlavých kytarových motivů, na kterých stojí největší hity z první desky (Rats Fever, True Chick), bicí trochu ztratily jistotu i jiskru. Jistě i proto, že za nimi sedí na druhé desce někdo jiný: ženskou (Mutant Ann) vystřídal chlap (Gordon Melmac). A nový bubeník není vždycky výhra, jak víme třeba od Rancid, počínaje albem Let the Dominoes Fall (2009). „Výkřiky“, které k nám doléhají z „desáté planety“, jsou sice hutnější, sevřenější, ale taky podobnější, zaměnitelnější, nemají vždycky vyloženě nosnou konstrukci. Na debutu se linky jednotlivých nástrojů daly bezpečně „nahmatat“ každá zvlášť, na dvojce se už tak snadno rozplést nedají. A pokud jedničku charakterizoval mimo jiné zmíněný humor (This Is Not a Laugh Song), je novinka vážnější, probouzí temnější nálady. Možná by kapele dneska pasovaly líp černobílé obrázky vystříhané z filmů raného německého expresionismu než tuctová, trochu kýčovitá kresba, která našla místo na obalu druhé desky.
Krátce potom, co se dali Retarded Rats v létě 2009 v Lipsku dohromady, zařadili do svého repertoáru skvělý cover anglických Dypsomaniaxe – Demon Quiff. Dypsomaniaxe byly zvláštní úkaz: čtyři pestrobarevné ženské, které nahrály zkraje devadesátých let jediné album, kde smíchaly lyrické psychobilly s prvky folku. Co si od nich vzali Retarded Rats, je nasnadě: jistou smyslnost, živočišnost, až sexuálnost – samozřejmě především ve studiovém i pódiovém projevu Anne Killjoy. Postavte vedle „retardovaných krys“ třeba Demented Are Go s fantomatickým Sparkym v čele, a je jasné, že i v psychobilly se píše ženským a mužským rukopisem. Vokál je v tom samozřejmě klíčový, jak potvrzuje mimochodem novinka (taky druhá deska) jiné psychobilly kapely, která vyšla ve stejný čas jako Screams from the 10th Planet: album Lovesick francouzských Wolfgangs. Ženská energie prostě psychobilly prospívá, dává už poněkud stereotypizovanému žánru naději, otvírá možnosti. A nejen psychobilly, i punku, pod nějž psychobilly spadá. Na úvodní otázku je tak závěrem jasná odpověď: Kde se hledá život, nemá smrt šanci. Ne náhodou jsou mezi dvanácti novými kusy Retarded Rats dva s názvy Searching a No Time to Die.