RHIANNON GIDDENS & FRANCESCO TURRISI: They’re Calling Me Home

Nonesuch, 2021, 45:57

V covidové bouři toužili odjet z nucené irské izolace domů a když to nešlo, alespoň si domov připomněli písněmi, hledajíce u toho odpovědi na otázky, co pro ně vlastně domov znamená a proč předtím, než zemřeme, musíme žít.

Věc se navíc nemá tak, že kdyby nebylo covidu, album by nevzniklo. Kdyby nebylo covidu, znělo by hlavně úplně jinak. Nezapomeňme totiž, jak neuvěřitelně rozjetá Rhiannon byla. S hvězdným kvartetem Our Native Daughters nejprve stvořila jedno z nejpronikavějších hudebních prohlášení posledních let vzešlých z americké černošské komunity. Od MacArthur Foundation obdržela prestižní cenu Genius Grants, zahrnující finance na další projekty a loni jí violoncellista Yo-Yo Ma s klidným svědomím předal vedení mezinárodní skupiny Silk Road Ensemble. Měla před premiérou své opery Omar, založené na skutečném osudu černého otroka muslimského vyznání, a mezitím co chvíli reagovala na dění ve Spojených státech silnými hudebními apely. Nakonec ji covid nečekaně uzavřel v Irsku. A než by s italským multiinstrumentalistou Francescem propadli zmaru, raději se z něho vyzpívali, přičemž se vrátili k některým písním, které od Rhiannon známe z dřívějška. „Bylo to pro nás všechny těžké, ale zvolené skladby nám připomněly, že lidé museli v minulosti projít mnohem těžšími časy, než teď my,“ vysvětlila důvod, proč se jim snažila vtisknout nejen odlišnější podtext, ale i nevšední doprovod a podat je způsobem, jako byste je slyšeli poprvé. S hlasy a všemi nástroji si s Francescem vystačí úplně sami, irská hráčka na dudy Emer Mayock s konžským kytaristou Niwelem Tsumbu album rozsvítí jen občas. Do výběru se promítla také nová „imigrantská“ zkušenost: ačkoliv oba životní partneři díky předchozím manželstvím v Irsku dlouhodobě bydleli, nemožnost vrátit se do rodných domovů prý zpočátku nesli těžce. Amerika a Itálie jim zkrátka chyběly víc, než by si předtím dokázali připustit. Proto zazní i slavná old-time music píseň Waterbound s textem: „I canʼt go home, down in North Carolina.“

V názvu alba se podle Rhiannon zrcadlí dvojsmyslný smutek: po pozemském domově a tom, kam všichni míříme, ale odkud není návratu. K úvodnímu povznášejícímu stýskání, na které opravdu jen tak nezapomenete, ji inspirovala meditace o smrti Calling Me Home od bezmála devadesátileté americké bluegrassové zpěvačky Alice Gerrard: „Přišel můj čas odplout, už mě volají domů. Takže přátelé, rozlučte se se mnou.“

Jedním z určujících znaků mimořádného alba je nepatetičnost a jeho vyznění odpovídá stavu, že než byste se zbláznili, raději něco děláte, přičemž ne nutně tak, jak by se od vás očekávalo, takže třeba Amazing Grace odzpívá Rhiannon bez textu do dunění Francescova rámového bubnu a až teprve v závěru, s připomínkou na irský původ melodie, rozmečí Emer dudy; a vy pak máte celý den o čem přemýšlet. A co říct ke gospelové verzi O Death? Nic, promiňte, fakt nic.

 

 

Přidat komentář