Kdyby byl člověk zlomyslný a ziskuchtivý, ve smyslu nenasytného hromadění hudby oblíbeného interpreta, musel by sobecky zvolat „jen ho nechte, ať si trpí“. Psychicky nestárnoucí devětašedesátník zase jednou řešil citové a rodinné problémy. A zase jednou ve stavu vnitřní rozervanosti, který ho, jak říká, „stáhl k vizím blízkým temnotě, zoufalství a hluku“, chytil Múzu za pačesy.
„Těch třináct písní ke mně přišlo jako nečekaně příjemné překvapení v těžkých časech, během krátkého období asi šesti měsíců,“ vysvětlil Thompson. Jistá monotematičnost „vztahových“ textů, pojatých ovšem ze všech možných myšlenkových úhlů a světových stran, zahrnujících třeba autorovy polemiky i souhlasy s dogmaty věr, morálek a hodnotových žebříčků, dala desce jméno. „Skladby jsou jako řeky, tekoucí každá odjinud a jinou rychlostí, ale slévající se do jediného jezera.“ Jezera atakované psýchy i chybujícího charakteru lidského jedince.
V textech neztratil Thompson nic z typicky bohaté, sugestivní obraznosti. „Vezmu na palubu jen kousky, které se hodí / ve válce a sr**kách Armageddonu (sousloví Armageddon’n’shit je vážně těžko přeložitelné, pardon) / to abych jim ukázal smilování a laskavost,“ ucedí v písni You Can’t Reach Me. „Toužím po bouři, která se prožene městem / a sfoukne ty smutný starý budovy / po ohni, co trosky stráví / a dešti, který všechno umyje. / Jenže bouře ne a ne přijít. / Cítím smrt, kdekoliv složím hlavu / musím jít a bouři vyhledat / postavit se dešti a do hřmění a blesků křičet svoje jméno,“ obnažuje se v The Storm Won’t Come.
Hudebně Thompson naplňuje vizi o „temnotě a hluku“, 13 Rivers patří do rockové části jeho diskografie. Točil jen deset dní, živě ve studiu s koncertní kapelou, a živelnost je cítit. Přitom pořád marnotratně sype z rukávu melodické nápady věru folklorních kvalit. Nelze dvakrát vstoupit do jedné řeky. A tak Richard Thompson vstoupil rovnou do třinácti řek naráz a k proudu majstrštyků přidal další.
Proper Records, 2018, 53:30