Multiinstrumentalista a vůdčí persona velmi osobitého alternativního bandu Karda Estra (recenze viz UNI 11/2017) Richard Wileman vydal v loňském roce čtyřpísňové EP Ghost se zřejmě nejkratší stopáží v historii tohoto formátu – má pouhých 11:16 minut hudby. Tím trošku nesměle započal sólovou kariéru mimo svůj dvacet let budovaný a zavedený brand Karda Estra. EP Ghost je také odrazovým můstkem pro první regulérní ryze autorské (i auteurské) album Veil, které s jemnými úpravami zahrnuje i všechny čtyři písně z EP. Rozumím mu. Kam s přetlakem hudebních i textových nápadů, když zkoušení, nahrávání a fungování vůbec s mnohočlennou a cca dvacetinástrojovou kapelou je opravdu logisticky velmi náročné? Prostě si přizvat jen pár nutných hostů a vše nahrát v domácím studiu. Přesněji tři: Amy Fry – klarinet a zpěv, Jo Court – altka a basklarinet, Lauraine Phelan – trubka. Krásně to stačí. Veil je intimní, meditativní vyprávění, zdánlivě se tvářící jako by si Wileman jen tak polehounku doma brnkal (akustická kytara je dominantním nástrojem) a přehršel nádherných melodických motivů ozvláštňoval a doplňoval dalšími melodickými linkami zpěvu. À propos, hlavní novinkou je zde to, že Richard Wileman zpívá! A skvěle. Přináší spoustu úžasných lidských emocí a v letmých náznacích intonační nejistoty zní zranitelné člověčenství (Ghost). U své kapely přenechával vokální party vždy jiným. Místy se na Veil dělí o zpěv s civilním hlasem výsostné klarinetistky Amy Fry, přičemž jejich duety, například v jedné z hybnějších písní Last Grains nebo v trochu bacharachovské Three Occultations, zní v dokonalém souzvuku jako druhdy CSN&Y. Do stavby alba Wileman včlenil i několik věcí ze starších desek Karda Estra, ovšem zde bez obvyklé a někdy až opulentní nástrojové košatosti domovské kapely. Instrumentace dechů občas zdáli připomene eufonické pasáže dřívějších Tuxedomoon, harmonicky i atmosférou je to ale jiná, nová hudba. Komorní noir-pop, chcete-li.
Believers Roast, 2018, 47:20