Richter & syn: Vzpomínka

Pavel Richter patří k nejosobitějším kytaristům na scéně, který neustrnul ve vývoji, od art rocku přešel k frippovskému ambientnímu minimalismu, věnoval se zvukovým experimentům, a se synem dokázal absorbovat i využití samplů, loopů a tanečních rytmů. Posun přináší i poslední živé album natočené loni v lednu v Ryběnaruby, které představuje jistý návrat k až crimsonovskému rocku, aniž by však na něm chyběly modernější prvky v podobě hybných, téměř tanečních zasmyčkovaných rytmů. V titulní skladbě a v miniatuře O vzpomínkách se objevují i ambientnější pasáže, Vyhráli jsme se saxofonem Bharaty Rajnoška má zase blízko k alternativnímu rocku. Hlavní posun je ale ve velkém využití samplů, zejména hlasů, často různě deformovaných a rozsekaných, které dodávají skladbám napětí. Patrné je to zejména v druhé skladbě O našich prohrách, která stojí na kombinaci minimalistické smyčky hybného naprogramovaného rytmu a vpádů rytmů rockových. V závěru se pak skladba rozpadá a samply jsou zkreslené, takže na ni hezky navazuje ambientní O vzpomínkách se závažnějším textem a evidentními zkušenostmi z tvorby scénické hudby.
Dokola ale využívá i hudebních citací, jako jsou zpomalený Perný den od Beatles nebo pak kus říkanky Kolo se točí, má hezké oči. Občas je ale citací přece jen trochu moc. Lépe působí volný jam s etnickými názvuky v závěrečném Mezitím. V rytmické, ale přesto trochu roztříštěné Hey You s rozcinkanou střední pasáží a běsněním sólující kytary je až příliš patrná snaha vyjádřit své pocity a názory za každou cenu, místo toho, aby se dala skladbě větší volnost a mohla plynout.
K albu lze mít řadu výhrad. Některé postupy jsou přece jen trochu mimo dobu nebo působí roztříštěně. Vzpomínka je ale také provokativní, posluchače vtahuje a nutí k opakovanému poslechu. A to je možná více než vybroušená, ale chladná dokonalost.

Polí5, 2017, 49:12

Přidat komentář