Hortus Musicus, který v květnu vystoupil v Praze, se pohybuje ve dvou zdánlivě velmi vzdálených oblastech. Proslavil se procítěnou interpretací středověké hudby, ale uvádí i nová díla současných skladatelů, zejména Arvo Pärta, ale také Krzysztofa Pendereckého nebo Sofie Gubajdulinové. Podle vedoucího souboru ANDRESE MUSTONENA k sobě mají velmi blízko.
Jak vás napadlo kombinovat na koncertech středověkou hudbu se soudobou tvorbou?
To je můj svět, můj nový svět, protože já neinterpretuji jen starou hudbu, nebo jen současnou hudbu, v posledních dvaceti letech – Hortus Musicus má čtyřicet let – jsem v Evropě nejaktivnější dirigent nové hudby. Koncerty Hortus Musicus vždy přinášejí novou hudbu, ale ne tu avantgardní, dodekafonickou, ale harmonickou novou hudbu, která spojuje různé přístupy, polyfonii, harmonii.
Pro mě to není kombinace, je to jeden svět, je to jako u víry. Nyní je tu islámský svět a křesťanský svět a svět judaismu, ale základ je stejný, otcem byl Abrahám. Snažím se najít základní linii u veškeré hudby. Ta samozřejmě začíná u monofonní hudby, u gregoriánských chorálů a židovských zpěvů. Blízká je mi i hudba z Indie a arabská a kirgizská hudba. Monofonní hudba pro mne představuje základ, stejně jako pro skladatele jako jsou Pärt, Knaifel nebo Kančeli, kteří jsou mé duši blízcí. Patří na seznam skladatelů, kteří jsou inspirovaní nizozemskou polyfonií a středověkou hudbou ze 14. a 15. století. Věřte mi, je to jeden svět, a nezáleží na tom, kdy to bylo napsáno, jestli v patnáctém století nebo ve dvacátém či jednadvacátém. Duchovně je to jeden svět.
Co vás zaujalo na tvorbě Arvo Pärta, který je u nás asi nejznámější?
V sedmdesátých a osmdesátých letech zkoušel Pärt všechny skladby s Hortus Musicus. Pokaždé, když něco napsal, okamžitě jsme to zahráli na staré nástroje. Pärt v sedmdesátých a osmdesátých letech zkoušel všechny skladby s Hortus Musicus, takže jsem měl blízko k dílům, jako bylo Te Deum a Tabula Rasa, bylo to jako být se skladatelem každý den. Nyní je to samozřejmě mnohem volnější než tehdy, kdy to začalo a vše bylo spojeno s Hortus Musicus.
Jak jste se seznámil s Gruzíncem Gijou Kančelim?
Jsem si blízko s mnoha skladateli, jako je John Taverner, Krzysztof Penderecki a Kančeli. Vždycky navštěvovali koncerty mého souboru a hodně nás ovlivňovali, protože rádi pro Hortus Musicus psali svá díla.
Co vás zaujalo na Silvestrovovi, jehož pojetí je přece jen odlišné?
Valentin Silvestrov je kyjevský skladatel, věnuje se neoromantické hudbě, je velmi sensitivní, je mi velmi blízký, věnoval mi svou houslovou tvorbu, hrál jsem hodně jeho skladeb pro housle, i když v Praze žádnou.
Co vás přivedlo ke staré hudbě, jejíž interpretace soubor Hortus Musicus proslavila?
Když jsem byl velmi mladý, byl jsem velký fanda avantgardní hudby od Stockhausena, Bouléze a dalších představitelů Nové hudby. Pärt taky skládal hodně supermoderní hudbu. Ta mi však nestačila, protože mne neuspokojovala po duchovní stránce. Zjistil jsem, že tou pravou hudbou pro mě je středověká hudba. Po duchovní a náboženské stránce změnila můj život, i když v posledních letech především uvádím Pendereckého, Knaifela, Kančeliho, Tavernera a Góreckého, ale to není stejná hudba jako Boulézova a Stockhasenova.
Ale Penderecki také začínal s radikální sonoristikou.
Na začátku šedesátých let byl velmi avantgardní, ale nyní skládá moderní hudbu. Odehrál jsem řadu koncertů s Pendereckého hudbou. Loni v Bruselu jsem dirigoval jeho Dies Illa (dílo věnované obětem první světové války, bylo uvedeno na Flanderském festivalu – pozn. aut.). To bylo úžasné velké orchestrální dílo se sbory, plné tlukotu srdcí, moc se mi líbilo, ale jeden skladatel je mi zvlášť blízký – Sofia Gubajdulinová. Před třemi týdny jsme hráli její nové dílo.
Vedle středověké italské a španělské hudby jste také natočil album jugoslávské hudby. Co vás k ní dovedlo?
Bylo to spojeno s kláštery, srbskými, ale většinou chorvatskými. CD jsem natočil na základě manuskriptů, ne z vytištěných notových materiálů. Je to monofonní církevní hudba. Vždy, když najdete nějakou zajímavou kombinaci, je to na základě mých osobních kontaktů s kláštery, ať u indické, židovské nebo arabské hudby.
Jak řešíte otázku ladění, středověké je odlišné od současného, třeba barokní komorní A bylo mnohem níže než současných 440 Hz?
Moje odpověď na tuto otázku je velmi prostá, pracuji srdcem a ušima, ne na základě teorie. Znám mnoho systémů, rozumím teoretickým otázkám, ale v praxi pracuji se zvukem, který slyším, a s žárem svého srdce. Mimoevropská hudba, zejména arabská, má jiné tóniny, ale je to jen o zkušenostech, ne o teorii. Středověká hudba je velmi harmonická a stojí na vysoké úrovni intonace, intonace je proto pro mne nejdůležitější.
Takže neřešíte proměny výšky základního tónu?
Ale ano, samozřejmě, používáme různé systémy, ale ne jen jeden, mnoho různých.
Využíváte také dobové středověké nástroje?
Používám nástroje, avšak ani ne tak středověké, jako renesanční – pozouny, šalmaje, krumhorny, violy da gamba a da braccio, cembalo, renesanční dřevěné bloky, hodně perkusí. Mám mnohem raději renesanční nástroje než barokní, neboť mají mnohem více svrchních tónů, je tam hodně alikvót, zvuk je jasný a znělý. Na tyto nástroje také hrajeme novou hudbu.
S vaší hlubokou spiritualitou nemohlo být snadné žít v Sovětském svazu, který oficiálně hlásal ateismus.
Vím, co máte na mysli. Narodil jsem se v Sovětském svazu, ale duchovně jsem byl vždy svobodný, protože jsem byl hluboce zakotven v minulosti. A můj přístup byl tak unikátní, originální, že nikdo ze sovětského systému nerozuměl tomu, co dělám. To pro mne bylo velmi dobré, protože jsme hráli a vystupovali s raně křesťanskou hudbou po celém Sovětském svazu a východním bloku, ale i ve Skandinávii a v západní Evropě. Všude jsme měli velký úspěch. Skupina sice pocházela ze SSSR, ale hrála západní křesťanskou hudbu. Ale já však nechci mluvit o sovětském systému, byla to tragická doba pro všechny a taky pro všechny v České republice, ale v tomto systému měli umělci, skladatelé, filmaři, muzikanti a spisovatelé velmi vysokou úroveň. To byl zázrak