Ačkoliv Díl druhý nemůže disponovat takovým momentem překvapení z neotřelého studiového soundu Druhé trávy jako Díl první (2020), nelze napsat, že by měl posluchač směřování kapely v produkci Eddieho Stevense přečtené. Velepříjemných údivů nad vkusným průnikem post-grassu a digitálního světa, nad filigránským hraním s dynamikou, ho čeká požehnaně. Dokážeme si představit, jak by „stará“ Druhá tráva hrála třeba Úsměv Cyrana. Klenutě, zvonivě a bylo by to skvělé. Jenže zvukový příboj, sonické vlny zaplavující sluch a zase mizící, dávají Křesťanovu autorskému rukopisu a kapelovému zvukopisu pátý rozměr. Tím čtvrtým je práce s časem, tempy, prodlevami.
Nejdůležitější ale zůstávají samotné písně. Zatímco Dílu prvnímu dominovaly osobité coververze, což byl i plán původně plánovaného dvojalba (než se kvůli covidu rozpadlo na dva celky s vlastním vývojem), na č. 2 se úpravy smrskly na položku Je suis désolé Křesťanova dávného oblíbence Marka Knopflera. A v Křesťanových písních je vše „při starém dobrém“, on prostě patří k nejzásadnějším autorům téhle kotliny. Verše „Bůh měl zrovna rozpolcenou duši… a tak naplánoval nový glaciál… nechal si stráž a zadní vrátka… začal nový den a nová jatka“ (Vlčí oči) se zaseknou do vědomí tím, jak trefně vystihují náladu doby. Respektive ducha mnoha lidských dob. Což platí i pro sugestivní texty (tentokrát s Novotného resp. Malinovou hudbou) Little Big Horn a Crazy Horse, kde s „nadčasím“ rezonují obrazy z americké historie. Ale stejně hluboko jde Křesťan i v kusech možná (?) sebezpytných a určitě obecně sdělných Via Dolorosa a Tolikrát.
Osobně bych oželel některá intermezza, působící dojmem nastavované kaše, i když dokládají důležité zvukové hledačství. Nebo odpočítávání tempa Janou Kirschner ve Vlčích očích, kdy po prvním poslechu vtip vyprchá a pak už trochu ruší. Ale to jsou jen subjektivní hnidopichy do prkotin v kolekci naprosto přesvědčivých písní.