Rok Anohni – Zemřel král, ať žije královna

Poprvé jsme mohli její tklivý hlas slyšet na Colours of Ostrava v roce 2012. Jenže to byla zpěvačka ještě zpěvákem, který se pod jménem Antony Hegarty nechal doprovázet Janáčkovou filharmonií, v jednom ze svých mnoha symfonických projektů. Pod novým jménem a identitou se letos do Ostravy vrací, tentokrát s květnovou deskou Hopelessness, plnou aktivistických postojů a experimentům nakloněné elektroniky.

Antony And The Jonsons
Svět se o ANOHNI, tehdy ještě vystupující pod jménem Antony Hegarty, dozvěděl už před téměř dvaceti lety. Kariéru skupiny následně nastartoval David Tibet z legendárních Current 93, který se po vyslechnutí dema rozhodl pomoci s vydáním první nahrávky. Název mimochodem inspirovala osoba bojovníka za transgender práva a populárního transvestity jménem Marsha P. Johnson. Debutový singl se objevil v roce 1998 a hvězda kapely i jejího frontmana začala stoupat. Oblíbil si ho třeba Lou Reed, který ho přizval jako hosta na hned několik svých alb a zároveň si sám s The Johnsons opakovaně zazpíval. Na jejich debutovém albu kromě něj ovšem hostují i s popem spojení Boy George a Rufus Wainwright. Antony byl tehdy řazen k nové vlně „divných písničkářů“, spolu s Joannou Newsom, CocoRosie, Devendrou Banhartem a dalšími. Později se objevil jako host i na deskách Björk, Marianne Faithfull, Marka Almonda nebo Bryana Ferryho. V letech 2000–2010 Antony and the Johnsons nahráli čtyři studiová (druhé I Am a Bird Now z roku 2005 získalo Mercury Prize) a tři koncertní alba, a také soundtrack k filmu Turning režiséra Charlese Atlase. V uplynulých pěti letech se z původně komorního písničkáře stal zpěvák, opakovaně vystupující s velkými symfonickými tělesy a spolupracující s multimediálními výtvarníky. Zdá se ovšem, že se zrozením ANOHNI se dráha skupiny Antony and the Johnsons přinejmenším dočasně uzavřela.

anohniNové album uvedl neradostný klip ke skladbě s výmluvným názvem Drone Bomb Me a textem, který kritizuje americkou politiku bombardování Afghánistánu a Iráku za pomoci bezpilotních strojů. Interpretka spolu s jeho tvůrci, kterými jsou fotograf a videorežisér Nabil Elderkin a kreativní ředitel domu Givenchy Riccardo Tisci, do hlavní role videa přizvali modelku Naomi Campbell. Ta zde střídá vojenskou uniformu se stavem značné obnaženosti, symbolizující bezbrannost mezi hrozivě vyhlížejícími tanečníky. V závěru pak už zcela realisticky a bolestně pláče. Video sklidilo značný ohlas a také poměrně důrazně nabouralo léta platnou představu jen veselé, oddechové a nic neřešící populární hudby, která protesty a názorové postoje nechává rockerům či nepříjemné otázky kladoucím folkovým písničkářům.
Skladba v tom není na albu ojedinělá. Jeho témata působí jako z apokalyptického filmu: státní aparát sleduje své občany a využívá proti nim technologické vymoženosti, bez omezení těží přírodní suroviny a nenahraditelné zdroje a plýtvá jimi, zatímco vymírají celé druhy zvířat. A i násilná smrt lidí je každodenním jevem. Háček je ovšem v tom, že autorka nepředkládá hypotetické vize, ale své komentáře reality v některých oblastech současného světa.
Pohledem alba jsou minulostí i balady a teskné nápěvy, pojící se s téměř až klasicky pojatou hudbou, či intimní písničkářství. Přizvána byla dvojice značně odlišných elektronických producentů spojených se značkou Warp: zatímco Daniel Lopatin alias Oneohtrix Point Never platí za zvukového hledače, Ross Birchard známější jako Hudson Mohawke spolupracuje i s největšími hvězdami popu, jako je Kanye West, a sám působí jako DJ. Pod jejich dohledem je Hopelessness drásající nahrávka, plná studených syntezátorových tónů, podivuhodných beatů i tajuplných samplovaných zvuků, skrz které se prodírají a klikatí okázalé melodie. A je až udivující, jak ono zvukové experimentování a popová pompéznost k sobě pasují, doplňují se a přirozeně koexistují. Podobné je to v rovině výpovědi: zatímco dříve byly ústředním tématem Antony and the Johnsons zpěvákovy niterné pocity, hledání identity a transgender problematika, na nové nahrávce se z teď už ANOHNI stává aktivistka, která se přestala zabývat sama sebou a touhu i naději vyměnila za skeptické komentáře a otevřený protest. A jestli dnes někdo zosobňuje zhudebněné kolektivní svědomí, pak je to právě ona. Další skladba 4 Degrees tak měla záměrně premiéru před pařížskou konferencí OSN o klimatických změnách. Pod netradičními zvuky se nicméně zároveň vynořuje i – navzdory jejich překvapivosti a neodhadnutelnému vývoji – hitový potenciál skladeb. Album, kterému je jen občas vytýkána až přílišná patetičnost, sklidilo superlativní ohlasy, kdy mnozí publicisté neváhali sáhnout k maximu, a vedle z pochopitelných důvodů jásajícího levicového Guardianu, který ji označil za „nejsilnější a nejpromyšlenější protestní nahrávku za několik desetiletí,“ chválou nešetřili ani deníky The Times a The Independent nebo měsíčník Uncut. Hudební časopis Q vyzvedl ANOHNI jako „nejdůležitější hlas současné hudby“, zatímco australský web Ripitup v recenzi s pěti hvězdičkami usoudil, že „toto album přinutí posluchače zároveň tančit i plakat“ a že „jde o nejdůležitější dílo konceptuálního umění roku 2016 – dojímavé, upřímné, krásné.“
anohni_2ANOHNI má zkrátka svůj rok, během kterého se jí podařilo dostat dál, než dokázala kdykoli předtím, navzdory už dřívější adoraci Antony and the Johnsons a všem jejich úspěchům s korunkou Mercury Prize. Když v únoru zpěvačka bojkotovala účast na oscarovém ceremoniálu jen pro to, že jí nebylo nabídnuto tam vystoupit, ačkoli byla nominována za nejlepší filmovou píseň, psali o tom doslova všichni. V rozhovorech je dnes běžně dotazována na otázky feminismu po tom, kdy jednou zneužívání přírody přirovnala k znásilnění ženy. A ačkoli sama opakovaně řekla, že se necítí být odbornicí na nalézání řešení problémů současného světa, v souvislosti s albem je tak přesto často až komicky vnímána. Co se jí ale opravdu dobře daří, je přitahovat k problémům pozornost a připomínat, že je důležité veřejně vystupovat proti všemu, s čím nesouhlasíme. Plus je pochopitelně už samozřejmě považována za jakousi mluvčí všech transgender osob, které díky ní zas udělaly malý krůček vpřed k plnoprávnému vnímání. A album, které bude dozajista páteří vystoupení na Colours a které bude velmi pravděpodobně i figurovat na nejvyšších pozicích všech možných shrnujících anket za rok 2016, je toho všeho jen tou nejviditelnější součástí.

Přidat komentář