Rok Hamida Drakea

Americký bubeník a perkusista Hamid Drake se objevil letos v České republice na pódiu celkem třikrát. Poprvé to bylo 8. dubna v pražské Akropoli při příležitosti festivalu Punkt meets Music Infinity, kde si zahrál s Nilsem Peterem Molvaerem a Eivindem Aarsetem v projektu Jana Banga (s nímž ho pojí mimo jiné přátelství s Jonem Hassellem a spolupráce s Billem Laswellem). Podruhé 28. července na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou společně s Ivou Bittovou a Clarinet Factory a do třetice ho Bittová přizvala coby hosta své kapely Čikori 2. srpna na koncert konaný v Klášterním kostele v Kladrubech v rámci festivalu 9 týdnů Foto Jim Newberry baroka. Den poté slavil Hamid své šedesátiny.
hamid_drakeNarodil se v městečku Monroe v Louisianě, záhy jeho rodina přesídlila do Evastonu v Illinois, kde začal coby teenager hrát v místních rhythm’n’bluesových klubech a později potkal svého spolurodáka, saxofonistu Freda Andersona, jenž mu otevřel dveře na chicagskou avantgardní scénu, kterou tehdy prezentovalo především souručenství Association for the Advancement of Creative Musicians (AACM), a s nímž spolupracoval až do jeho smrti v roce 2010. Mezi jeho další nejčastější souputníky v nejrůznějších seskupeních patří zejména kontrabasista William Parker, saxofonisté David Murray a Peter Brötzmann či bratr ve zbrani Michael Zerang, s nímž se mimo jiné již od roku 1991 setkává v Chicagu na pravidelných oslavách slunovratu. A v neposlední řadě byl letos i jednou z hlavních hvězd na festivalu Konfrontationen v Nickelsdorfu (viz samostatná reportáž).

hamid_drake_3Jaká je tvoje vůbec první vzpomínka?
Když mi byly čtyři roky, bydleli jsme v Evastonu v tříposchoďovém domě a měli jsme byt úplně nahoře. Pamatuji si chůzi po vysokých kamenných schodech a také vůni z maminčiny kuchyně.

A první setkání s hudbou?
Oba rodiče poslouchali spoustu desek. Především to byly věci z labelů Atco a Atlantic. Maminka měla ráda gospel, třeba Mahalii Jackson, a taky R & B jako Arethu Franklin nebo dvojici Sam & Dave. Otec poslouchal taky R & B a hlavně jazz. Já sám jsem v devíti letech začal hrát v kostele na bonga a záhy nato ve školní kapele na virbl a velký basový buben.

Takže tehdy se zrodila tvoje záliba v bicích?
Já jsem vůbec nechtěl být bubeníkem, chtěl jsem hrát na trombón, ale ten už byl obsazený, a protože jsem chtěl dělat muziku, musel jsem se spokojit s těmi bubny. Ale pak se moje záliba v bicích začala prohlubovat.

Kdy ses vedle bubnů začal věnovat zpěvu?
Jako teenager jsem za bicíma zpíval písničky od různých zpěváků, hlavně od Billa Witherse, zvlášť Ain’t No Sunshine.

Chtěl jsi být vždycky profesionálním hudebníkem nebo jsi měl nějaké jiné dětské sny?
Od začátku mě bavilo hraní a později jsem chtěl být etnomuzikologem a také hudebním terapeutem. Ale jsem přesvědčen, že můj způsob hraní a mé výzkumy to vlastně obojí naplňují. Mým dalším hlavním předmětem byla studia posvátných duchovních tradic z celého světa, ze západu i východu, původní spontánní tradice. Takže vlastně dělám to, co jsem chtěl dělat odmala. Je zajímavé, jak se věci někdy seběhnou.

Tvá záliba ve world music je známa. Je nějaká oblast, která tě zvlášť zaujala?
Na to je dost těžké odpovědět. Spoustu věcí jsem potkal ve spěchu, byl jsem jimi zaplaven. Jedna mě vedla k druhé. Zájem o hudbu západní Afriky mě například přivedl k zájmu hudby ze severní Afriky. A hlavně poslech hudby Dona Cherryho mi otevřel spoustu dveří k pochopení hudby jiných kultur. Všechna hudba je world music. Většina hudebních systémů má svůj původ v nějakých folklorních tradicích.

Trumpetista Don Cherry byl vlastně první velkou jazzovou hvězdou, s níž jsi hrál…
Potkali jsme se v roce 1979. Tehdy jsem hrál ve skupině Mandingo Griot Society, kterou vedl gambijský hráč na koru Foday Musa Suso, působil tam perkusista Adam Rudolph a basista Joe Thomas. Hráli jsme převážně v Chicagu a okolí, nebyli jsme až tak známá kapela hrající fúzi world music, ale dostali jsme tehdy od labelu Flying Fish nabídku nahrát desku. Pochopitelně jsme na to rádi kývli, ale měli jsme přání, že bychom chtěli hosta – Dona Cherryho. Oni ho kontaktovali – žil tehdy ve Švédsku – posadili ho do letadla a dotáhli do Chicaga, kde jsme pořídili první nahrávky. Od té doby jsem s ním spolupracoval až do jeho smrti v roce 1995 v mnoha nejrůznějších seskupeních.

Traduje se, že Cherry byl docela komplikovaná osobnost…
Každý má ve svém životě problémy, to se nevyhne nikomu. S Donem to čas od času bylo všelijak. Někdy se to dalo těžko zkousnout, ale občas na jeho hudbu ty problémy působily jako múza. On vytvořil jednu z nejspektakulárnějších muzik, jaké jsou historicky známy. A jeho hudba zapůsobila nejen na jeho generaci, ale na řadu generací poté a to stále pokračuje. Jeho děti také dělají skvělé věci, jak Neneh, tak Eagle-Eye. Já stále stavím na jeho koncepčních myšlenkách a bezesporu mu vděčím opravdu za hodně.

Díky Mandingo Griot Society ses také potkal s Herbiem Hancockem…
Potkali jsme se díky baskytaristovi a producentovi Billu Laswellovi, který produkoval naše album Watto Sitta. Tehdy měl v chicagském studiu pásky se svými sessiony s Hancockem a optal se mne, jestli bych k nim něco nedohrál. To jsem učinil a Hancock zase natočil nějaké dohrávky pro naše album. Pak jsem ještě několikrát něco dotáčel na Hancockova alba. Nakonec Mandingo s Herbiem vydali nahrávku z akce Jazz Africa, kterou moderoval Mick Fleetwood.

Italský kytarista Paolo Angeli prohlásil, že ve vašem společném hraní je zvláštní telepatie… Je to pro tebe způsob improvizace?
Ano, cítím s Paolem to samé. Ale není tomu tak vždy, když improvizuješ. Musí to být ve správný čas na správném místě a za správných okolností. Stejně tak jako život. Všechno je propojeno. Jako lidské bytosti jsme přirození improvizátoři, děláme to pořád, což ovšem neznamená, že to vždycky funguje. Ale je to pochopitelně věc názoru.

Jak ses vlastně potkal s Ivou Bittovou a co ti hraní s ní přináší?
hamid_drake_2Ivu jsem potkal před sedmi lety na festivalu v Palau, který pořádal právě Paolo a jeho bratr Nani. Ti nás dali dohromady. Na hraní s Ivou je krásné, že má obrovský smysl pro kreativitu a práci s hlasem i houslemi. Také se mi líbí, jak dokáže využívat prostor na pódiu. Ona je směsicí mnoha hudebních světů, což jsem já taky, a proto nám to spolu funguje. Iva má pozoruhodný způsob, jak propojovat odlišné lidi, kteří by se bez ní možná ani nepotkali, a vytvářet prostor, v němž může vzkvétat to nejlepší z každého jednotlivce. Čikori je úžasná kapela, kde všechno skvěle šlape a jsou v ní velice citliví muzikanti, kteří zvládnou souhru mezi formou a otevřeností. A obojí tu má stejnou váhu. Na druhou stranu pokud to dobře chápu, tak s Clarinet Factory vystupovala Iva poprvé. Protože jsem při tom vystoupení nehrál celou dobu, měl jsem možnost je poslouchat a znělo to skvěle. Když posloucháš Clarinet Factory, tak se jednoduše musíš zamilovat do klarinetu. Tenhle nástroj se mi vždycky líbil, ale tentokrát jsem jeho zvuk ocenil mnohem víc. Oni vycházejí z velmi silné klasické hudební tradice a tréningu, ale jsou také skvělí improvizátoři. Nechtěl bych, aby se zdálo, že chci tyhle dvě věci nějak separovat, ale chci poukázat na to, že jako kapela i jako hráči samotní jsou v obou směrech velice dovední. To nedokáže každý. A v tomhle případě vlastně nezáleží na konkrétním žánru hudby. Zkrátka je to vření kreativní imaginace, která překračuje hranice obvyklých konvencí.

Jedním z tvých nejčastějších spoluhráčů je freejazzový saxofonista Peter Brötzmann. Co tě na něm tak zaujalo?
Peter je muž mnoha tváří a považuji ho za jednoho z nejzajímavějších a nejvíce vzrušujících muzikantů, které znám. Poprvé jsme si spolu zahráli v roce 1987 v Chicagu. On tam měl tehdy vystupovat s triem, ale jeho spoluhráči se kvůli vízu zasekli v Kanadě, a tak se mě promotér zeptal, jestli ho znám a jestli bych si s ním nechtěl zahrát. Odpověděl jsem, že ho pochopitelně znám, ale osobně jsem se s ním nikdy nepotkal, nicméně si s ním rád zahraju. Měl jsem jenom podmínku, aby mi opatřil druhou bicí soupravu, protože později téhož dne hrajeme ještě na pouličním koncertě s reggae kapelou Kwame and One Africa jako předskokani jamajského básníka Mutabaruky. Tomu jsem říkal na zkoušce, že hraju předtím ještě jinde a on se přišel podívat s celou svoji kapelou. Seděli v první řadě na zemi a byli z toho u vytržení. Nikdy předtím neviděli duo perkuse a saxofon, nikdy neslyšeli hrát někoho jako je Peter Brötzmann, ale uchvátilo je to. A Muta mě potom požádal, jestli bych mu nemohl dát nahrávku, aby ji mohl pouštět v rámci svých reggae show a svým přátelům bubeníkům na Jamajce. Peter potom začal jezdit do Chicaga častěji, hrávali jsme jako duo pravidelně a záhy vydali album The Dried Rat Dog. Při dalších návštěvách Chicaga poznával Peter stále víc místních muzikantů a nakonec jsme spolu založili okteto, pak tenteto a kapelu Die Like a Dog. Mám štěstí, že jsem se stal blízkým přítelem celé jeho rodiny. Máme s Peterem zvláštní druh bratrství, nejen hudební. Prožili jsme spolu opravdu hodně při dlouhých cestách vlaky i auty po celých Státech i Evropě.

Co pro tebe znamená reggae? V Maďarsku jsi natočil také album coververzí Boba Marleyho, což ale ve finále není moc reggae…
Reggae je pro mne stejně důležité jako jakákoliv jiná forma hudby. Prostě ho miluju. S maďarskými muzikanty spolupracuji už řadu let – především se saxofonistou Viktorem Tóthem a kontrabasistou Mátyásem Szadaiem. Také jsem velký kamarád manažera Budapest Music Center Records Tamáse Bognára, který je mimo jiné velký fanoušek reggae. Bogi věděl, že já hraju reggae a Viktor se svou kapelou také dělá nějaké reggae, tak pojal myšlenku, že bychom mohli udělat nějakou poctu jeho zbožňovanému Marleymu, ale aby to znělo úplně jinak než originály. Takže dal dohromady projekt, kde vedle nás hráli ještě dva Francouzi – kytarista Manu Codjia a saxofonista Christophe Monniot a dva Němci – zpěvák a elektronik Michael Schiefel a klávesista Carsten Daerr. Ale výsledek opravdu není reggae, ale něco úplně jiného, je to snaha interpretovat Marleyho zcela po svém.

Na festivalu Unlimited ve Welsu v roce 2011 jsi vystupoval v jedné sestavě také s bubeníkem Paalem Nilssenem-Lovem, který vždycky vypadá, že při tom hraní až fyzicky trpí, zatímco ty vždycky hraješ sice důrazně, ale s nesmírnou lehkostí a pohodou…
Kdysi jsem taky hrál jako Paal, ale v průběhu let jsem se naučil, jak se odevzdat hudbě. Řadu let jsem s hudbou bojoval, ale lidé jako Don Cherry, Pharoah Sanders, William Parker nebo Milford Graves mě naučili, jak se hudbě poddat, protože ta hudba, to jsi opravdu ty, je už v tobě a povede tě. Musíš se nechat vést a ona tě zavede na správné místo. Je to jako když děláš tai-chi – tvá mysl je nabuzena, ale tělo je dostatečně relaxované. Stejně funguje hudba. Je to ten samý způsob vibrace. Musíš pochopitelně vycházet ze svých schopností, ale hlavně se uvolnit a otevřít a nesnažit se hrát něco, čeho nemůžeš dosáhnout, kdyby ses snažil sebevíc. Věci se dějí spontánně a musíš se jimi nechat posunout dál. Jsi veden. Život je plný střetů, ale nakonec si musíš říct: OK. A myslím, že jsem už přišel na to, jak toho dosáhnout. Poddávám se tomu procesu, a když se to podaří – je to naše přirozené dědictví, všechny ty věci máme v sobě: světlo, radost –, tak se to přirozeně uvolňuje, protože se můžeme přimět být radostní. Ale myslím, že je to pořád o relaxaci. Tai-chi už dělám nějakou dobu a čím dál víc jsem schopen zrelaxovat své tělo a to mi přináší energii a všechno ke mně přichází mnohem lehčeji, protože cítím ten posun. A to je úžasný pocit. Náš život a kvalita radosti jsou velice podobné. Není to umožněno jenom vyvoleným, je to pro každého, poněvadž to jako lidské bytosti máme v sobě. A já jsem se tomu nakonec naučil naslouchat a snažím se akceptovat všechny tyhle postupy a více proti tomu nebojovat.

Vyznáváš nějaké náboženství?
Na mé cestě bylo velice důležité studovat různé posvátné tradice. Při svém etnomuzikologickém bádání jsem potkal spoustu lidí a zjistil jsem, že hudba a duchovní koncepce jsou si velice blízké. Mám k nim všem velkou náklonnost a jako lidská bytost jsem schopen je praktikovat, což ovšem neznamená, že musím všechno nutně přijímat jako celek. Je to určité dědictví, které je dobré prostudovat a prozkoumat, vzít si z toho to nejlepší a začlenit to do své vlastní cesty. Myslím, že nastane čas, kdy nebude potřeba určité věci pojmenovávat, ale povznést je někam výš. Nenazývat to buddhismem, křesťanstvím, islámem, judaismem nebo jakkoliv, ale přirozenou životní silou. To je jeden ze způsobů jak se vyhnout vážným náboženským konfliktům, kvůli nimž lidstvo trpělo tisíce let, většinou kvůli dogmatickým rozdílnostem.

Můžeš nějak přiblížit svůj životní styl, který ti dodává tolik energie a optimismu?
Hodně cestuji a snažím se o sebe starat, co nejlépe to jde. Mám rád zdravé jídlo a čaje. Zbožňuji čínské oolong čaje. Praktikuji tai chi chuan a čchi-kung. A taky strečink a cvičení kvůli tělesné hmotnosti. Když cestuješ tak intenzivně jako já, musíš se o sebe víc starat. Snažím se dohnat svůj spánek. A mám nic dny – to jsou dny, kdy nemusíš dělat buď vůbec nic, nebo cokoliv se ti zamane – třeba se koukat na televizi nebo jít do kina, číst, spát, dát si jídlo, které ti opravdu chutná ale nemusí být pro tebe nejzdravější. To je den, kdy se hýčkáš. Já vím, že můj životní styl je trochu neobvyklý. Ale uprostřed všeho, co se zdá být abnormální, se snažím být normální. Ha ha…

Máš nějaký zvláštní sen?
Žít dlouhý a dobrý život. Být otevřený okamžiku. Být více soucitný a rozvíjet stále víc milující laskavost k lidstvu a bytostem obecně. Jet do Indie a Číny. Shodit pár kil. Bez ohledu na to, jak se může život zkomplikovat, nikdy bych nechtěl ztratit svůj smysl pro úžas, vděčnost a úctu ke kráse našeho občas nepříjemného života.

Přidat komentář