Robert Křesťan a Druhá tráva konečně přerušili dlouhý albový půst. Původně mělo vzniknout dokonce dvojalbum. Jeden disk by obsahoval přepracování písní interpretů, kteří zpěváka zásadně ovlivnili, druhý autorské skladby. Nakonec kvůli známým okolnostem, které na čas znemožnily natáčení a část písní zůstala nedokončena, vyjdou dvě desky postupně. A bez onoho striktního dramaturgického dělítka. Titul nazvaný jednoduše Díl první shrnuje tři Křesťanovy písně a sedm mnohdy překvapivých předělávek. Ale hlavně překvapil sound nahrávky v produkci Eddieho Stevense. Chlápka z jiného světa, známého spoluprací s Moloko a Róisín Murphy, Zero 7 či Freakpower. Setkání akustické kapely s britským „elektronikem“ dopadlo nadmíru dobře. Ačkoliv Robert Křesťan mluví i o ohlazení hran, rohovatění a lenosti, tvůrčí odvaha nahrávky nic takového neprozrazuje.
Druhá tráva se vždy vyvíjela a byla nadžánrová, ale současný skok v soundu i přístupu ke skladbám na desce Díl první je hodně výrazný. Šli jste vstříc posunu ve zvuku už během přípravy aranžmá, nebo k němu došlo až během nahrávání s Eddiem Stevensem?
U těch skladeb, které jsme dopředu zkoušeli bez Eddieho, což byly, řekl bych, asi tak dvě třetiny, jsme dodržovali dřívější postupy a představy. Některé Eddie zachoval a případně rozvinul, to se týká písní Žhář, Zůstaň, Kam složíš hlavu. Některé rozvinul hraničně, třeba Bolest. Ostatní zcela přearanžoval. Ale proto jsme si pozvali producenta, abychom byli schopni se na naši muziku podívat zvenku.
S Eddiem Stevensem vás zkontaktoval bubeník Druhé trávy Martin Novák, který ho zná přes Janu Kirschner. Našli jste hned společnou řeč, nebo jste se chvíli oťukávali?
Pokud jde o mě, musel jsem si v duchu zopakovat důvody, proč jsme si ho pozvali, protože Eddieho přístup a představy se lišily od všeho, co jsem dosud dělal a s čím jsem se dosud setkal. Měl jsem před sebou jen dvě cesty. Rozejít se, anebo mu věřit. Bez dlouhého vnitřního boje jsem se rozhodl pro tu druhou.
S Eddiem Stevensem jste točili jinak, než jste byli zvyklí, včetně sessions ve studiu Quad v Nashvillu. Nikoliv rychle „živě ve studiu“, ale postupně, s měnícím se nastavením mikrofonů a tím i přirozeným halem, s novým zvukem pro každou skladbu. Na desce to není poznat, ale není taková práce náročná na udržení energie a nálady?
Prostoje a nekonečné čekání ve studiích pro nás není nic nového, setkali jsme se s tím v minulosti často. Důležité je, aby bylo vidět, že se něco děje a že se to děje v zájmu konečného výsledku, což byl tento případ. Natáčení v nashvillském Quadu se řídilo jinými pravidly, dejme tomu americkými. Maximální efektivitou jak ze strany studiového personálu, tak naší. Eddieho ideál je jedna píseň denně, důsledně individuální přístup ke každé skladbě. I když tak tomu samozřejmě nebylo, točili jsme i rychleji.
