John Lurie: Je to zábavné jako peklo

john lurieJohna jsem poprvé fyzicky viděl začátkem prosince 1990 v malém podzemním hudebním klubu na rohu 52. ulice v New Yorku. Bylo 11 hodin dopoledne. Pro mne čas na kávu. Koncert, započatý předcházející noci, však stále trval. 4_john_lurie_1Lurie se dvěma členy svých Lounge Lizards hrál to ráno jako o život. Cokoli John dělá, je jako boj o život!
Následující rozhovor byl veden opravdu na dlouhé lokte. Na pokračování. Vlivem Lurieho zdravotní indispozice i faktu, že John je divný pavouk, kupříkladu půl roku vůbec nereaguje a mluví, jak mu vokál narostl. „Hovor“ začal předloni v prosinci, s přestávkou jsme navázali po jeho výstavě obrazů v Tokiu loni v únoru a poslední zpráva pochází z konce léta, kdy Johna nějakou dobu drsně pronásledoval divoký stalker, „nadstandardní“ zbožňovatel jeho obrazů. John spával s kasrem a nunčakami u postele. K jeho nemoci tak přibyla paranoia z fanoušků.

Na první otázku vůbec neodpověděl a konverzaci začal sám.
Chlape, vůbec si tě nepamatuju! Vůbec si, kurva, nepamatuju žádnej, kurva, koncert z 1990 na 52. ulici v NY!

Dobrá. NY 1990, to je hodně dávno. Co takhle tvoje zastávka v rodném Minneapolis a pařba (improvizovaný koncert) s naším společným kámošem malířem Johnem Berrym v Loring Café, léto 1993? Tam jsi mě nutil hrát na bubny!
Nojo, ten zarostlej chlapík u bubnů! Vadilo nám, žes chtěl držet rytmus!

Narodil se 14. prosince 1952 v Minneapolis, USA. Je známým a všestranným nezávislým umělcem. V roce 1978 založil se svým bratrem Evanem kapelu The Lounge Lizards, jež dala světu stylovou směs jazzu, funky, instrumentálního rapu a punku. V 80. letech byl dvorním hercem a skladatelem začínajícího filmaře Jima Jarmusche (Permanent Vacation, Stranger Than Paradise, Down By Law ad.). Coby hereckého typu si jej všimli i další režiséři. Např. Martin Scorsese ho obsadil do role apoštola Jakuba ve skandálním The Last Temptation of Christ (1988), Wim Wenders do role vyhazovače v Paris, Texas (1984) nebo David Lynch do role Sparkyho ve Wild at Heart (1990). Napsal a nahrál hudbu celkem k 21 filmům. V r. 1991 byl režisérem a moderátorem TV seriálu Fishing with John, který se stal kultovním, byť měl pouhých 6 epizod, ovšem vzácnými rybařícími hosty byli Tom Waits, Matt Dillon, Willem Dafoe, Jim Jarmusch či Dennis Hopper. V polovině 90. let těžce onemocněl, pozastavil své hudební i herecké aktivity, uzavřel se před okolním světem ve svém půdním bytě v Soho a začal malovat, což jej podle vlastních slov „udržuje při životě“. V malbě pokračuje dodnes a vystavuje po celém světě. Vydal také 2 knihy svých obrazů. Galerii Lurieho obrazů najdete na osobních stránkách4_john_lurie_2

FILMOVÁ HVĚZDA

Na jednom filmovém festivalu tady u nás v Praze (Febiofest 2010, pozn. aut.) jsme na tebe spolu s režisérem Wimem Wendersem zapředli hovor. Co vlastně teď děláš?
Jo, s Wendersem se známe dlouhý roky. Je to rocker! Nějaký čas mi vyhrožoval, že mě musí obsadit do filmu. Pak to udělal! (Paris, Texas, 1984, pozn. autora). Když jsme s Jimem Jarmuschem neměli peníze na dokončení filmu Strange Than Paradise, poslal nám blahosklonně prošlej černobílej materiál, abychom to dílo dorazili. To od něj bylo hezký.

Dobrá, ale neřekls mi, co děláš teď, když už dost dlouho nehraješ ve filmech ani s kapelou. Do doby, než ses objevil v hlavních rolích Jarmuschových filmů Permanent Vacation (1980), Strange Than Paradise (1984) a Down By Law (1986) jsi byl známý hlavně jako muzikant. Jazzový pankáč. Rolemi u Jarmusche ses stal filmovou hvězdou.
Vždycky jsem chtěl hlavně hrát na saxofon. Zajímal mě jazz, klasická i etnická hudba… Chtěl jsem dělat jazz v době, kdy byl jazz úplně mrtvej. Zemi zavalil punk! Všude byly plakáty s lebkama a rozšklebenýma držkama pankáčů. Líbili se mi třeba Police, ti to dělali hodně elegantně. Život je rychlej! Snažil jsem se hrát jazz a byl jsem bílej! Lounge Lizards jsme porodili z toho punkovýho výbuchu. A najednou jsem filmová hvězda! To bylo, kurva, neštěstí, že jsem se stal filmovou hvězdou!

Co je na tom tak strašného?
Cítíš se jako loutka! Musíš absolvovat stovky promo akcí, stovky focení… Není to nic tvůrčího. Je to sice dobrý pro kariéru, ale vůbec ne tvůrčí. Nenávidím ty Jarmuschovy filmy! Z milionu důvodů. Mohl bych o tom napsat knihu!

Dostal jsi pak role od slavných režisérů v následně slavných filmech (např. Scorseseho Last Temptation of Christ nebo Wild at Heart Davida Lynche, pozn. autora).
No právě! Tam mi dokonale docvaklo, že jsem jen nástroj. Vlastně nic netvoříš. Jsi jedna pastelka ze sady. Já vždycky chci něco vytvářet. Hlavně muziku.

PUNK, FUNKY A FALEŠNÝ JAZZ

Nepočítám-li soundtracky, tak tvoje diskografie není nijak závratně početná. Nicméně i v té tvé instrumentální rozpoznatelnosti se prolíná obrovská pestrost vlivů či motivů. Od punku, funky, přes jazzovou klasiku až třeba po africkou domorodou hudbu.
Pořád mi říkali, že se opakuju. Já ale vždycky chtěl u posluchačů navodit takovou tu nervní hypnózu. To já jsem vymyslel trance!

Na to, že jsi samouk, tak ti to na saxofon hodně dobře šlape.
Což o to, některý efektní figury nadřeš… Já jsem samouk ve všem. V muzice, v herectví, jako režisér, moderátor i jako malíř. I jako byznysmen.

A skladba? Jak ty říkáš – tvůrčí proces?
Tak to je velký rozdíl. Časem mi došlo, že je třeba psát hudbu tak, jak funguje mozek. Nejprve jsem inspirován jednou myšlenkou. Pak ji musím vyplnit v dalších částech jako příběh. Anebo to jde dělat vykonstruovaně. To ale není můj případ. Já se dostávám při psaní hudby do tranzu. Vlastně vůbec nevím, co se při tom kolem mě děje.

Kdosi řekl, že umělecká díla jsou abstrakce z jiných uměleckých děl.
Zbožňuju to, co dělal Thelonious Monk. To, co říkal. Když mu vyčítali, že se v tématech a ve formách skladeb opakuje, poslal je do hajzlu. V tomhle byl opravdu tvrdohlavý. Sám vidíš, jak se mu dneska klaní. Taky jsem tvrdohlavej!

Poprvé jsem na tvůj malířský talent narazil na obalu alba Lounge Lizards No Pain for Cakes (1986), kde je k obrazu uveden název Mazaný Strýček Pajdavka Ušák s tváří Ďáblovou. Kdo to je? Co to má představovat?
To ty asi nemůžeš pamatovat. Strýček Pajdavka (Uncle Wiggily) byla dětská kniha o chytrém, práskaném a lstivém králíkovi. Kdysi velmi populární. V roce 1983, když jsem se na chvíli přestěhoval do Brooklynu, našel jsem tu knížku přede dveřmi domu. Stál jsem pak mezi složenými krabicemi opřený o zeď a z ničeho nic maloval ten obraz.

To byl tvůj první obraz?
Jo. Ani nevím, kde skončil. Někomu jsem ho v blbé chvilce daroval. Vím jen, že jsem při tom myslel na hudbu. Maloval jsem a cítil hudbu. Bylo to úplně spontánní.

Je to už dost dlouho, co vůbec nehraješ na saxofon, neděláš desky ani nekoncertuješ. Co se stalo?
Nemám sílu. Neudržím saxofon. Několik let jsem měl strašné bolesti. Nemohl jsem spát a únavou jsem ani nezvedal telefon. Nevěděl jsem, co se děje. Pořád se to zhoršovalo. Až koncem 90. let mi diagnostikovali skryté pokročilé stádium lymské boreliózy. Víš, to máš schované někde v míše a ničí tě to až k smrti.

Sorry, ale sám o tom dost vím. Prodělal jsem to taky. Dlouhou dobu doktoři nemohli objevit, co mi vlastně je. Těžký následky si nesu dodnes.
Vítej, brachu, do spolku mrzáků! Paralyzovalo mi to mozek. Nemohl jsem jednat o nahrávkách, natož vyjet na turné. Zeslábnul jsem natolik, že jsem nemohl hrát na sax. Kromě bolestí mě to šíleně deptalo psychicky, protože jsem nemohl tvořit. Já musím tvořit!

* * *

4_john_lurie_4Lurie tehdy pozastavil činnost svých Lounge Lizards, všechny další hudební, herecké i režisérské aktivity a uzavřel se do samoty ve svém podkroví v newyorském Soho. Pil whisky. Přemýšlel o smrti. Přemýšlel o životě po smrti. Přemýšlel o tom, co dělat dál. Obraz byl skvělým útočištěm a cestou, jak ze sebe dostat velmi osobní bolest a zmatek z ochromujícího onemocnění. Nejprve začal akvarely a pastely na hliněných deskách. Z těchto prvních obrazů cítíme, jak Lurie čelí existenciální krizi, jak se vzpamatovává z odhalení paralyzující nemoci, která jej donutila vzdát se hudby. Po čase přešel k olejomalbě. Tady už vidíme téměř jiného umělce. Z obrazů je znát nová „ekonomika gest“ a smysl pro vyrovnanost. Znovu naplno tvoří. Jakožto regulérní malíř. Začal brát telefony, podepisovat smlouvy a pořádat výstavy. První samostatná originální výstava obrazů Johna Lurieho v newyorské Anton Kern Gallery byla vyprodána během první hodiny. Podle svědků to byla také jediná „vážná“ výstava, při níž diváci pukali smíchem…

HUDBA JAKO OBRAZ – OBRAZ JAKO HUDBA – UZAVŘENÍ KRUHU

[nggallery id=15]

Co první pocítím z tvých obrazů, je humor. Byť v prvním plánu jsou to většinou morbidní témata, ve druhém plánu je vždy nějaký vtip – případně v názvech obrazů, viz např. Skeleton in My Closed Has Moved Back Out to the Garden čili Kostra v mém šatníku se přestěhovala zpátky do zahrady.
To už jsem dělal v muzice. Vystupovali jsme v černých, upjatých kvádrech, měli tuhé, koženě strnulé ksichty, ale za tím bylo vždycky nějaké vtipkování. Celý výraz kapely byl vtipný! Je to tvorba i zábava.

Jasně, upjatá kvádra a kožené ksichty – to je vždycky buď odraz infantilního primitivismu, anebo právě vtipu…
Bylo by chybou, myslet si, že humor je nejdůležitějším prvkem mé tvorby. V muzice i v obrazech. Stejně jako moje hudba má rytmus a čistotu dětských říkaček, zároveň dává nahlédnout do vizionářského světa. Obrazy si můžete vykládat jako hříčky se zdánlivě ztraceným dětstvím, ale se znepokojivým překvapením a odhalením jeho jednoduchosti v souvislosti se symbolikou mýtů naší kultury.

Publicista a známý propagátor výtvarného a hudebního undergroundu Glenn O’Brien o tvých obrazech napsal: Jako Thelonious Monk, i Lurie ví, jak využít zdánlivě špatných momentů vědomí (traumat), tak i špatných barev. Je to soukromý jazyk hieroglyfů, který odráží jeho unikátní cestu samouka. Zatímco jsou jeho obrazy někdy okázale primitivní, jsou vždy krásně řemeslně vyvedené. Ovšem s vytříbenou tvrdohlavostí.
Pěkně to napsal.

4_john_lurie_7Někdy tě jako malíře přirovnávají k Basquiatovi nebo Julianu Schnabelovi. S Basquiatem ses dobře znal.
Haha, to byl kluk, co spával u mě na podlaze. Neustále se mě ptal, jak si vydělat na živobytí, aby si udržel svou holku. Neměl ani cent! Pořád jen spal nebo celé hodiny zíral z okna. Usínal třeba uprostřed kuchyně na podlaze a já o něj zakopával. Nikdy jsem ho neviděl nic dělat. To ještě nebyl Jean-Michel slavný.

Hrál jsi pro něj na jeho pohřbu… (zemřel 12. 8. 1988, pozn. aut.)
To byl zvláštní den. Den mrtvých. Ve stejný den zemřel můj strýc Jerry. Pohřeb byl divný. Jean-Michelův otec to chtěl mít jen pro boháče, pro honoraci, a my, kámoši, co Jean-Michelovi pomáhali v jeho začátcích dostat se ze sraček, aby mohl otevřít a rozvinout svůj talent, jsme neměli mít přístup dovnitř. Řekl jsem: „Kurva!, byl to kámoš, tam to musí hřmít a burácet!“ Vzal jsem saxofon a nedal se odbýt. Hrál jsem dlouho a silně. Dul jsem a kvílel! Všichni lidi plakali. Šel jsem pak do Rooseveltovy nemocnice, kde strýc Jerry dostával chemoterapie. Venku postávali příbuzní ve smutku a já pochopil, co se stalo. Ten den všichni lidi plakali. Slzavá doba. Celé dny se mi pak, nevím proč, v hlavě promítaly obrazy z pohřbu Johna Coltranea. Všichni drželi v rukou černé balónky. Bolavě jsem taky vzpomínal na to, jak jsem před lety nešel na pohřeb Theolonia Monka (zemřel 1982, pozn. aut.). Nešel jsem, protože jsem byl na drogách. Do konce života se za to budu stydět! Napiš to tam jako varování pro děti.

Jsi muzikant a teď i malíř. Francouzský filozof Roland Barthez psal ve své knize Obraz-Hudba-Text o interpretaci a spojení těchto tří forem. Tys nikdy nebyl textař nebo básník, ale připadá mi, že dlouhými a bizarními názvy svých skladeb a obrazů jsi onen kruh dokončil. Např. například obalu alba Queen of All Ears z roku 1998 je tvůj obraz s názvem One Bird wants to fuck two snakes. Snakes are appaled čili Jeden pták chce šukat dva hady. Hadi jsou ohromeni. To je velmi vtipné.
Díky. Někdy jsou tituly-názvy obrazů, když mi vyskakují v hlavě, v prvopočátku příliš legrační a já je pak musím změnit, protože ne všichni lidé mohou ty obrazy vidět a dát si to do souvislosti. Kdyby znali jen názvy, mysleli by si, že jsem pošuk. Je to zábavné jako peklo!

Máš za sebou pěknou řádku výstav po celém světě. Většinou samostatných. Někdy ale vystavuješ svá díla v prestižních galeriích či muzeích, kde visí obrazy největších malířů historie. Jak tohle zvládáš coby samouk? S pokorou? Nebo jsi v tomhle samožer?
V roce 2009 jsem měl svou obrazovou show (tak Lurie nazývá své výstavy, pozn. aut.) v Montrealu. Vzali mě do jiné části muzea, kde byla místnost se všemi umělci z posledních třiceti let. Všechno to byli kluci, které jsem dobře znal – George Condo, Clemente, Fischl, Julian Schnabel i Basquiat… Chvíli jsem se v téhle společnosti borců cítil poněkud nejistý. Víš, jako panic mezi zkušenými jebáky. Pak jsem si vzpomněl na celou tu dřinu a bolest, za které ty mé obrazy vznikaly, a řekl si: „Seru na všechny ty lidi! Já jsem, kurva, zábavnější, reálnější a originálnější!“ Potom jsem se šel projít po zbytku muzea a uvědomil si, že proti TOMUHLE nejsme nic, nemáme žádnou skutečnou váhu. Viděl jsem obrazy Pietera Breughela a nemohl najednou uvěřit, že jsem si jen o pár metrů dál dovolil veřejně ukazovat svoje práce. V tu chvíli jsem se cítil jako kus hovna! Jako falešný umělec, co ukazuje svou falešnou prdel!

Faleš je to poslední, co u tebe jako umělce vnímám… Jak pracuješ? Jakou máš nastavenou pracovní morálku coby malíř?
Býval jsem disciplinovaný. Abych nezešílel. Teď ale maluju, jen když musím, když jsem nucen a hoří nějaký domluvený termín. Což je docela často… Mám pokročilé stádium nemoci, a sám víš, jak to funguje, jak se s tím žije. Pořád se ty příznaky vracejí a to pak máš pocit, že se musíš zbláznit. Nejde dělat nic. Jen trpět.

ŽÁDNÝ OBRAZ NADE MNOU NEVYHRAJE!

Když jsem před lety poprvé zaznamenal pár tvých obrazů, zasmál jsem se a myslel si, že to je jen další sranda. To jsem ještě nevěděl nic o tvé nemoci. Za těch cca 10-15 let jsi ale namaloval požehnanou řádku obrazů. To sebere plno úsilí.
Víš, já jsem houževnatý a opravdu tvrdohlavý. Žádný obraz jsem nikdy nevyhodil ani nezničil. Je-li obraz špatný, nechám ho načas být a jdu od toho. Ale když ho jednou začnu, buď si jistý, že to je boj navždy. Dokud ho neudolám! Třeba jinou technikou. Žádný obraz nade mnou nevyhraje! Často ani nemám ponětí, co dělám. Celé dny, celé týdny, měsíce bojuju, abych vymyslel, jak jít dál, jak ho dorazit.

Tvé obrazy se „tváří“, jako by se vymyslely samy. Spontánně. Jsou mnohovrstevnaté kolikrát ve smyslu protikladů toho, co chceš sdělit. Maluješ nejdřív myšlenku či náladu okamžiku a pak ji překrýváš dalšími sériemi a odstíny nálad?
Ano. Obvykle ty obrazy mají v podstatě několik dějů najednou. Třeba několik dní dělám skicu, pak několik dní detaily motivu v rohu, pak v jiném rohu, až mi z toho vyleze ten hlavní motiv. Ten vidíte vy. Já tam vidím všechny děje.

Stejně jako v hudbě, tak i ve tvých obrazech se míchá množství vlivů. Odráží se v tom tvoje zkušenost hudebníka, výtvarníka a světoběžníka? (viz Lurieho TV seriál Fishing with John, v němž se vzácnými hosty vyráželi na ryby do různých oblastí světa – Jamajka, Thajsko, Afrika…)
Ve všem jsem samouk, takže nemám a necítím pravidla či zábrany v tom, co dělat nebo nedělat. Beru to vcelku. Ne vědomě. Ani nedělám koncepty. Kdykoli začnete s nějakým cíleným konceptem, lidi poznají, že je to vykonstruované. Mám zážitky a zkušenosti schované v malé skříňce v mozku. Čas od času se samy vynořují a dají mi vědět, že jsem na správném místě. A já to přijmu.

Johnův fyzický stav se zlepšuje. Pozvolna, ale zlepšuje. Koupil si domek se zahradou v lesích, kde teď tráví většinu času. A doufá, že přijde den, kdy bude moci vytáhnout ze skříně zaprášený saxofon a zahrát kdesi na Astor Place svou labutí píseň.

Přidat komentář