Křičet je lepší, než lámat hnáty

Brooklynští Yuppicide nepatří mezi hardcorové kapely, které formovaly žánr a získaly si kultovní status, i když ho obohatili o výrazné scénické pojetí. Jesse Jones ve svém převtělení do KFW s děsivými make upy a maskami působil velmi temně, což ladilo se sarkasmem v textech. Jejich podrobné odpovědi na pár otázek ale nabídly hlubokou sondu pod povrch scény.
Yuppicide dali dohromady v roce 1988 dva fanoušci hard coru kytarista z Connecticutu Steve Karp a v New Yorku studující Angličan Jesse Jones spolu s baskytaristou Joe Keefem a bubeníkem Johnem Lynchem. Kapela se na bující scéně newyorského hard coru rychle prosadila, po kazetovém demu jí už v roce 1990 vyšlo u Wreck-Age debutové album Fear Love, po němž následoval o dva roky později Shinebox. Po třetím albu Dead Man Walking, se kapela v roce 1998 rozešla, aby se její členové mohli věnovat rodinám a práci.
Když se deset let poté rozhodla firma Dead City Records vydal výběr z jejich starého materiálu na dvojalbu ’88–’98 Anthology, skupina se v roce 2010 vrátila na scénu s novým bubeníkem Jayem „Gringo Starem“ Roganem, který hrával v kapelách Caught In A Trap a Eyes of Hate. Nevzpomínali jen na minulost, v roce 2012 vydali EP American Oblivion, po kterém následovalo před půldruhým rokem album Revenge Regret Repeat.

Souhlasíte pořád s názvem kapely?
Steve Karp: Já jo, ale divím se, kolik dalších lidí ještě dneska ví, co znamená. Termín yuppie zahrnuje koncepty z osmdesátých let – sebezničující chamtivost a sobeckost, neomezenou spotřebu a přebujelý solipsismus. Je smutné, že tyto věci jsou stále ještě součástí části společnosti a nikdo o nich hlouběji nepřemýšlí. Dokonce tu jsou lidi, kteří je dál obhajují jako zářné příklady amerického snu.
Jesse Jones: Pojetí yuppieho je dobové, ale to, co yuppies dělali, pořád žije a prosperuje jako syfilis.

Poslední deska Revenge Regret Repeat vypadá, že vás vztek na společnost nepřešel, což je patrné zejména v SabotagePolitical Game.‘
arp: Ze své podstaty byl hard core punk vždycky velmi agresivní formou. Hudba je rychlá, má drive a texty musejí být stejně zuřivé. Všichni žijeme s určitou mírou vzteku a tento styl hudby představuje skvělý způsob, jak vztek uvolnit. Politické klima ve světě v nás vyvolává hodně vzteku. Vždycky jsme cítili, že je ho v systému potřeba nějak ventilovat. Naši skupinu označovali za dostupnou terapii vztekem.

Stačí vztek uvolnit?
Karp: Ne, chtěli bychom, aby lidi nebrali své životy jako samozřejmé a kladli tvrdé otázky sami sobě i svým vůdcům. Kromě vzteku na politiku máme taky vztek kvůli tomu, jak jsme zrazováni a jak špatně s námi zacházejí v zaměstnáních nebo v osobním životě. Jsme šťastni, že nám kapela umožňuje ventilovat tyto negativní pocity.
Jones: Moje texty inspirovala směs osobních zkušeností a poznámky o americké politice. Měl jsem deník s nápady na písně, některé byly už několik let staré. Vzteklé písně Kings of the DicksYou’re Gonna Get It byly inspirované sračkama, které způsobily hodně smutku někomu, kdo je mi velmi blízký. Napsat o tom a vykřičet to je lepší, než někomu přelámat hnáty – je to legální a nehrozí za to vězení. Je čas na vztek, ale pak přijde čas nechat to plavat. Bad Blood je nejen o tom, jaké to je být zraněn povrchními i podstatnými věcmi, které nám lidé dělají, ale taky o tom, že zůstat plný vzteku neubližuje nikomu jinému než nám samotným.

Chcete změnit společnost?
Karp: Když jsi mladý a věříš tomu, co děláš, máš mladistvý elán vyjít do světa a šířit nějaká poselství. Když ale zestárneš, staneš se trochu pasivnějším a chceš lidem jen představovat koncepty a ideje a nechat na nich, co s tím udělají. Netoužím měnit společnost, raději bych viděl, kdyby se společnost chtěla změnit sama. Nechci nikoho do ničeho nutit, kdybych to dělal, byl by to přesně ten druh fašismu, proti němuž se kapela vždy stavěla. Pamatuju si straight edge kapely, na které se nakydalo hodně hnoje, protože je považovali za příliš kazatelské, snažící se lidem vnucovat názory. Znepřátelily si tímto přístupem víc lidí než čímkoli jiným. Osobně bych byl rád, kdyby se lidé k určitým pravdám a zjištěním dopracovali sami a pak podnikli akce, které by udělaly společnost otevřenější, tolerantnější a více chápající. Začít by však měli sami u sebe.
Jones: Pokud naše texty nebo koncerty povedou k tomu, že někdo v publiku začne přemýšlet o něčem, o co se dříve nestaral, pak bych to viděl jako úspěch. To nejlepší, co může kdokoli z nás udělat, je dát dobrý příklad.

Myslíte si, že má hudba sílu změnit společnost?
Karp: Přirozeně, že má, veškeré umění má schopnost ovlivňovat lidi v dobrém i ve zlém. Hudba a umělecká forma Yuppicide jsou součástí hard core punku, který hluboce změnil společnost tím, že dlouho nese ducha vzpoury a vzdoruje establishmentu. Celý étos DIY nevytvořil hard core punk, ale hardcorová scéna se ho chopila. A to tak, že nejen fungoval, ale dokonce prospíval. Tato myšlenka měla velký vliv na životy velmi mnoha lidí. Základní ideje, že jeden člověk nebo pár lidí mohou založit svou kapelu, psát vlastní písně, sami si nahrávat svou hudbu a vydávat ji nebo si sami zařizovat koncerty a turné, které dnes mnozí považují za samozřejmé, přitom byly v jednu dobu považovány za podvratné. Během let jsem však zjistil, že punk má větší schopnost měnit jedince než celou společnost.
Jones: Hudba mě osobně hodně ovlivnila. Myslím si, že poslech podvratných textů v mládí zformoval mé zájmy a politické názory, i když ne vždycky tím nejlepším způsobem. Punkové ideje a úspěch k sobě nikdy moc nepasovaly.

Inspiroval vás punk rock?
Karp: Považuji nás za punkovou kapelu. Milujeme skupiny jako The Ruts a The Adverts stejně jako máme rádi Cro-Mags nebo Discharge či Negative Approach. Máme rádi hodně různých skupin, což se projevuje v našem zvuku jako „hudební mnohočetná porucha osobnosti“. Hranice mezi punkem a hard corem může být někdy rozostřená a to se nám líbí. Můžeš v tom dokonce slyšet něco ze starého materiálu pro headbangery, v němž jsem jel jako dítě. Než jsem objevil Black Flag a Fear, miloval jsem Judas Priest a Iron Maiden a teď to všechno míchám dohromady do jednoho velikého eintopfu, kterým jsou Yuppicide. Hodně máme taky rádi oi kapely a budeme klidně klást klasický punkový zvuk stylu ’77 hned vedle písně v duchu d-beatu, protože se nám tohle všechno líbí. Zahrnuli jsme do toho i něco z post punkových a post hardcorových kapel – vidět Laughing Hyenas byl neuvěřitelný zážitek. Jones si vždycky vytvářel výběry z nových kapel od Amphetamine Reptile Records a Alternative Tentacles, které objevil.
Jones: Nikdy jsme nepodlehli tomu, abychom označovali něco za určitý styl a něco dalšího za jiný. Obrovský vliv na mně měl punk stejně jako reggae ze sedmdesátých let nebo 2tone či Tom Waits a newyorské kapely.

Má hard core punk stejnou sílu jako na přelomu osmdesátých a devadesátých let?
Jones: Já pochybuju. Není už tak šokující. Ale to je kulturní vývoj, underground se vždycky stává hlavním proudem. Což platí zejména pro věci, na nichž se dá vydělat.
Karp: Možná nejsem ta pravá osoba, která by na to měla odpovídat, protože jsem produktem punku osmdesátých let a nejsem v kontaktu s dnešní scénou a kapelami. Na jednu stranu si myslím, že mnoho věcí, které byly tématem punkrocku v osmdesátých letech, tu vždy byly a zřejmě vždycky budou, a lidé o nich stále zpívají a protestují proti nim. Věnovat se v osmdesátých letech hard core punku nebylo bezpečné – média vytvářela z punkové scény druh jistého ohrožení společnosti a průměrní lidé se s tím ztotožnili. Když jste viděli dítě, které vypadalo divně, tak bylo hned špatné. Naše společnost měla vždycky strach z odlišnosti, z těch zvenčí, který je hluboce zakořeněný a s jehož pomocí vás mohou další lidé ovládat nebo s vámi manipulovat. Etablovaný korporátní hudební průmysl byl hard core punkem zpočátku zcela vyděšen, nenáviděl ho, protože se odvážil existovat nezávisle a mimo dlouho zavedený přežraný a zkorumpovaný systému korporátní kontroly. Naráz to vypadalo, že punková scéna nemizí, ale roste. Celý hudební průmysl proto náhle změnil orientaci a začal se o něj zajímat, ale čistě z finančních důvodů – chtěl ořezat peníze, které nezávislé a undergroundové labely a skupiny vytvářely. Dělal to dobře – byl trpělivý a čekal, než nastala situace, kdy mohl punk zkomercializovat, udělat z něj zboží, změnit ho v další součást trhu populární hudby. Nyní je punkové oblečení v obchodech a zkomercializovaný punk rock zní v džuboxových reklamách. Když lidé vidí někoho s čírem nebo obarvenými vlasy, nepovažují to za nic zvláštního, ale byla tu doba, kdy tohle mohlo ohrozit váš život. Kvůli starým sračkám jsem rád, že duch vzpoury pořád žije a doufám, že to není jen o oblékání punkových hadrů a gestech, doufám, že si lidé taky berou důležité myšlenky a ideály a neodepisují je jen jako pominuvší trend, další výstřelek mládeže. Když jsem slyšel Sleaford Mods, byl v tom stejný vztek, vhled a intenzita, jako u starého hard core punku nebo oi, jen podaný v moderní očesané podobě.

 Proč jste se rozhodli tvořit hudbu?
Karp: Zbožňuju to. Hrát hudbu je jedna z mých nejoblíbenějších činností. Možnost jít na pódium s takovými úžasnými kluky, jako jsou Jones, Joe a Jay a hrát naše písně lidem přináší jeden z nejlepších pocitů v životě. Všichni kluci v kapele jsou požehnáni nebo prokleti touhou tvořit umění – skládat, hrát malovat, sochat, tvořit grafiku – a kapela k tomu dává ohromnou příležitost. Pro mě je umění stejně tak tvůrčí jako vtahující. Když poslouchám skvělou hudbu, chci sám hrát. Když vidím vynikající kresbu nebo malbu, mám chuť vzít tužku nebo štětec. Pro mě je to proces dávání a braní.
Jones: Moje máma byla herečka a můj otec režisér, takže jsem od mala chodil na divadelní představení. První hardcorovou kapelu – byli to Effigies – jsem viděl v patnácti a hned jsem věděl, že se toho chci účastnit. Začali jsme hrát, když jsem studoval, byly to ptákoviny, ale pomalu to rostlo a pořád se tomu věnujeme.

I když jste z New Yorku, moc nezníte jako newyorský hard core.
Karp: Ale newyorský hard core na nás měl ohromný vliv, byli jsme na klasických koncertech, skákali jsme z pódia při Token Entry, Underdog i Murphy’s Law, viděli jsme Reagan Youth a Kraut, Jones horoval pro The Abused a The Young and The Useless, chodili jsme do Some Records a kupovali jsme si dema NY Hoods a Breakdown, čekal jsem ve frontě na první singl Sick of It All. Zbožňovali jsme všechno, co se kolem nás dělo, ale měli jsme širší rozhled – objevovali jsme kapely ze středozápadu jako Naked Raygun a taky kapely z DC jako Swiz a Government Issue, objevili jsme 2Tone a dub i crustové a grindcorové kapely, které vyrůstaly z newyroské squat-or-rot scény. Pořád považuju Bad Trip a Life’s Blood za své nejoblíbenější newyorské kapely. Stále potkáváme newyorské ikony, jako jsou Vinnie Stigma nebo (zpěvák Murphy’s Law) Jimmy G či Johnny Stiff. Pořád jsou k nám vřelí a srdeční, jako v osmdesátých letech, kdy jsme byli začínající kluci.

Na newyorskou scénu jste tedy měli vazbu?
Karp: Měli jsme ji od počátku, kdy jsme chodili na tolik koncertů, na kolik jsme jen mohli. Pak jsme hráli na tolika vystoupeních, na kolika to bylo možné. Scéna se sice začínala štěpit a dělit, ale my jsme hráli jak v CBGB’s, tak v ABC, pro nás to byl všechno punk rock a snažili jsme se nestavět se na nějakou stranu, protože pro nás byla hudební scéna důležitá jako celek a nechtěli jsme přispívat k jejímu dalšímu rozdělení. Měli jsme stejně rádi kapely typu Nausea jako Agnostic Front a stejně tak jsme měli rádi ska, reggae a rockabilly. New York představoval skvělé místo, kde jsem mohl být vystaven nejlepšímu ze všeho.
Když jsme zestárli, odsunuly to stranou práce a manželky, a vůbec život, takže jsme se stáhli z hudby a přestali se potloukat s kámoši a dalšími kapelami. Vždycky jsme měli rádi naše newyorské kamarády a byli jsme vzrušení pokaždé, když odehráli skvělý koncert nebo vydali nové album. Srdce vždycky zahřeje, když se potkáme s lidmi, které jsme vídali v osmdesátých letech na akcích v CBGB’s, je s nimi stejná sranda, jako když nám bylo osmnáct. Považuji je za velmi vřelou rodinu lidí, jíž jsme součástí. Někteří z nich jsou jedni z nejtvrději pracujících, nejchytřejších a nejzábavnějších lidí, které znám.
Jones: Od patnácti sedmnácti jsem byl každý víkend na odpoledním newyorském hard coru. Spřátelil jsem se s klukama z Abused, Murphy’s Law, Cro-Mags, Underdog a dalšími. Byly to skvělé časy a zkušenost. Pak jsem se na rok přestěhoval zpátky do Londýna. Do New Yorku jsem se vrátil studovat a o pár let později jsme založili Yuppicide.

A jste nyní součástí scény?
Jones: Ne tak, jak jsme bývali, nemám na to čas kvůli rodině a práci. New York je však skutečně malé město, takže můžete vidět stejné tváře na koncertech a barech, tudíž jsme ve spojení.
Karp: Tři z nás žijí mnoho let v New Brooklynu. Label Dead City, u něhož nám vyšla deska, vede John z Awkward Thought, a naším producentem a pátým člen je Glen Lorieo z Harlemu. Všechno opravdoví kluci z newyorské ulice. Naši staří přátelé z New Yorku nás vždy podporují, kluci z agentury Black ’n Blue nám dělají reklamu a tlačí naši hudbu a koncerty. Nevydáváme tolik desek a nehrajeme tak často jako dříve, ale lidi nám stále dávají najevo, že nás vítají, když objeví, že se tu pořád pohybujeme.

Proč jste se rozešli a jaké to bylo se po letech zase vrátit na scénu? Živit se hudbou teď asi není zrovna snadné.
Karp: Bylo dobré vzít si od Yuppicide na čas volno. Naštěstí nikdo z nás není závislý na penězích z hudby, je to koníček, nebo vášeň, chcete-li, ale ne zdroj příjmů. Všichni jsme zaměstnaní, takže platíme účty a můžeme si dovolit mít kapelu. Kdybychom záviseli na penězích z punk rocku, asi bychom hladověli, i když hlavně kvůli tomu, že bychom nikdy nemohli mít za zády někoho, kdo by nám říkal, jak máme dělat své umění. Sami platíme za natáčení, co můžeme, takže nahrávky patří nám a nikdo nám nemůže říkat „změňte tuhle píseň, aby zněla komerčněji“ anebo „vyčistěte zvuk kytary a bicích, aby se to hodilo do rádia“. Kašlat na to. Děláme to po svém, protože to děláme hlavně pro své potěšení, jsme svoji nejhorší i nejlepší kritici. Nehrajeme tolik jako dřív a zabere nám víc času dokončit projekty, jako jsou LP a EP, protože toho máme hodně. Hraje v tom roli i to, že já žiju dvě hodiny severně od Brooklynu, takže se nescházíme tak často, ale zkoušíme a hrajeme a bereme to jako neuvěřitelnou zkušenost pro nás a i pro lidi, co na nás přijdou.
Jones: Je skvělé zase pracovat s přáteli. Je to náš koníček, tak jako jiní kluci sbírají staré britské motorky. Strávili jsme spolu hodně času, dobře se známe a respektujeme jeden druhého, takže nemáme mezi sebou žádná dramata, což je v kapelách velmi vzácné. Tvoříme společně velmi přirozeně. Ale je těžké najít čas se sejít.

Co vás vedlo skoro po dvaceti letech k tomu natočit nové album Revenge Regret Repeat?
Karp: Věděli jsme, že máme materiál na čtvrtou desku a vzali jsme jako osobní výzvu na něm společně pracovat. V kapele dobře fungovala spolupráce a naučili jsme se relativně rychle aranžovat písně. Velkou inspirací pro nás bylo LP Caught In A Trap Goodnight New York, protože jsme slyšeli, co Glen udělal s těmahle klukama. Chtěli jsme znít taky tak dobře. Poté, co jsme s Glenem pracovali v roce 2012 na EP American Oblivion, věděli jsme, že chceme ve spolupráci pokračovat.

Jak dlouho jste na albu pracovali?
Karp: Napsat nové album, natočit je a smíchat představovalo hodně práce. Nahrávání začalo v únoru 2015 a LP vyšlo oficiálně 4. prosince, takže jsme na té proklaté desce strávili většinu roku 2015, a to jsme ještě před natáčením v druhé půlce roku 2014 skládali a aranžovali písně. Bicí a kytary jsme nahráli živě ve studiu Frequency ve White Plains, Jay nahrál bicí během dvou dnů, zabralo mu to jedenáct hodin čistého času. Následující víkend jsem přišel já a nahrál v jednom dni za jedinou session dlouhou jedenáct hodin 99,9 procent kytar. Na zbytku jsme už byli schopni pracovat v Glenově tajném domácím studiu.
Jones: Pracovat s naším producentem Glenem Lorieoem byla velká zábava. Měli jsme více krátkých session, kdy jsem pracoval na zpěvech a zkoušel je vypilovat.

Nové album zní důrazněji, než staré desky. Chtěli jste tvrdší a mohutnější zvuk?
Karp: Než jsme začali nahrávat, mluvili jsme s Glenem o tom, jak bychom chtěli, aby album znělo. Vzal si naše přání k srdci a zkombinoval je se svými tajnými kouzly. Myslím si, že skutečně zachytil to, jak skupina zní a chtěla znít. Použili jsme své současné koncertní vybavení, kytary, zesilovače, bedny a Glen zachytil náš syrový, divoký sound. Kladli jsme důraz na dobrý zvuk, ale současně i na to, aby album nebylo přeprodukované nebo v nějakém smyslu umělé. Zvuk písní zaznamenal Glen skoro dokonale, je hlasitý, intenzivní, uši rvoucí a přitom jemný s nuancemi.
Jones: Dávali jsme pozor, aby to nebylo příliš nablýskané. Jak pokračuješ v nahrávání desek, pořád víc se o tom učíš a dozvídáš se, čeho může být dosaženo. A to tě přirozeně nasměruje k něčemu bohatšímu.

 Proč jste se rozhodl používat masky, což u hardcorových kapel není zrovna obvyklé?
Jones: Začal jsem to dělat, abych si znepřátelil machistickou a konzervativní část publika, typy, které by mohly zbít mladé punkáče nebo gaye. Pak se to vyvinulo v něco temnějšího, v moji pódiovou osobnost KFW. Teď mi to připadá trochu jako laciný trik a dělat to na koncertech je někdy bolest k posrání. Ale líbí se mi, že kostýmy a líčení mohou lépe osvětlit, co říkáme.

Co vás při inspirovalo?
Jones: Komiksy, hororové filmy, sci-fi filmy, japonští tanečníci butó, cokoli a všechno.

 Měl jste zájem o divadlo?
Jones: Moji rodiče byli velmi dobře známí na londýnské divadelní scéně v 70. a 80. letech. Líbilo se mi vystupovat na jevišti, ale nechtěl jsem být herec.

Přidat komentář