Nedopustil, aby jazz lidi nudil

Tři muzikanti, každý odjinud a každý úplně jiný. Přesto mě u všech tří napadlo během interview, která jsem s nimi v uplynulých letech pořizoval, zeptat se na Milese Davise. Vždycky to mělo nějaký důvod, nějakou logiku. Tady jsou dobové úryvky z inkriminovaných rozhovorů.

nedopustilJack DeJohnette, bubeník, Praha 1998
Jak dnes, po třiceti letech, vidíte Bitches Brew? Bylo to skutečně tak převratné album?
Je to pořád strašně svěží muzika. Naprosto nadčasová. Na dnešní hudbě je zajímavé, že ať už jde o takzvaný ambient jazz, trance music nebo podobně, všechno už se dá najít na Bitches Brew. Na tomhle albu se najde vše, co dnes řada mladých hráčů dělá. Hodně jich taky Bitches Brew sampluje, takže se dá říct, že tohle album je se všemi těmi směry nějak spojené. Hodně lidí taky tuhle muziku teprve objevuje, slyší ji poprvé v životě. Je přitom, jak už jsem řekl, naprosto neotřepaná a současná. Naprosto v souladu s tím, co se dnes v hudbě děje.

Bitches Brew se prý nahrávalo poněkud zvláštním způsobem. Jak vám to tehdy přišlo?
Zcela přirozeně. Ve skutečnosti je to přesně to, co probíhá při improvizaci. Pokud to ovšem klapne. Sešli jsme se, Miles měl pár náčrtků, nebo napsal pár aranží – hodně z toho ale byly jen takové nálady, s pár melodiemi nebo linkami. Miles prostě zavolal určitým lidem, aby přišli, a ty pak řídil. Skutečně to bylo, jako když se dělá hudba k filmu. Když je tam režisér, který to režíruje. Nebo když dirigent diriguje orchestr. To byl Miles. Určoval, kdo nastoupí, kdo si dá pohov, kdy se to zkusí znova a tak podobně.  Takže to v podstatě vypadalo jako nějaká dílna, akorát s tím rozdílem, že tam pořád běžel pásek.

Co nevidět má vyjít česky Davisova autobiografie Miles, ve které se píše i o vás. Jak jste se svým obrazem spokojen?
Je to dost dobré!

Někteří totiž se svým obrazem nebyli tak spokojeni, proto se ptám.
My jsme s Milesem spolu vycházeli v dobrém, takže mně ve své knize vlastně docela polichotil, ale na některé lidi byl docela tvrdý. Nemám nutně ten pocit, že bych musel souhlasit se vším, co tam tvrdí, Miles měl ale k tomu své důvody a dokázal to – technicky – vysvětlit, proč si to či ono myslel. Proč se mu nelíbilo, co se děje.

Prý měl zvláštní kouzlo či jak to vlastně nazvat. Jak na vás působil?
Miles byl skvělý umělec. O to mu šlo. A věděl, že je umělcem. Uvědomoval si dopad a přínos všeho, co dělal. V hudbě i ve světě. Miles nebyl typ člověka, který si neuvědomuje svůj význam. Věděl, čím ovlivnil ostatní. Proto to – jakožto umělec – používal. Stejně jako třeba Picasso, ten také věděl, jaký byl jeho přínos. A dál s tím pracoval. A to samé Miles.

Miles Davis byl stále na špičce jazzového vývoje – a to v podstatě od konce války až do smrti…
To právě byla jedna z věcí, které jsem se od něj naučil. Pořád muziku měnit. Snažit se, aby byla zajímavá. Nedopustit, aby nudila. To je jedna z věcí, které potkaly jazz – lidi někdy začal jako forma otravovat. Takže, jak říkal Miles, muziku je třeba neustále měnit. Když je ale jiná, některým lidem se to nelíbí. To je to samé, jako když hodně lidí chtělo po Milesovi, aby hrál pořád ten samý jazz. To teď může dělat Wynton Marsalis… Miles ho hrál skoro třicet let, přitom se ale neustále měnil.

Vernon Reid (kytarista Living Colour), Praha 2009
Patřil mezi vaše vzory Miles Davis? Všichni se na něj odvolávají.
To je zvláštní. Měl jsem pracovat na jednom projektu s Jackem Brucem, Johnem Medeskim a dalšími, a přitom jsem si uvědomil, že s Milesem kdysi hrával bubeník Tony Williams. Ten pak založil koncem 60. let svou kapelu Lifetime, a právě v ní začal experimentovat s rockem.

Jakou to má souvislost s Davisem?
Prostou – Miles totiž angažoval Johna McLaughlina, protože mu ho doporučil právě Tony Williams (McLaughlin byl členem první sestavy Lifetime – pozn. red.). Takže kořeny Davisova experimentování je třeba hledat u Tonyho Williamse. A proto také došlo k určitému rozkolu, a Tony s Milesem už nikdy nehrál.

Iggy Pop, zpěvák, Praha 2010
Je pravda, že na koncerty Stooges chodil Miles Davis?
Musím přiznat, že při tom konkrétním vystoupení jsem byl plný drog, takže těžko říct. Nic si totiž nepamatuji. Hodně lidí mi to ale říkalo, že tam Davis byl.

Davis byl otevřený různým experimentům, měl rád Jimiho Hendrixe, koketoval s hip hopem. Dovedete si představit, že byste s ním spolupracoval?
Davis natočil kolem roku 1970 několik desek, které zněly hodně podobně tomu, co dělala moje kapela The Stooges. Alba jako Bitches Brew, Jack Johnson, hlavně ale On the Corner, které je založeno především na rytmice. Mám ty desky hodně rád a často si je pouštím, k různým činnostem. Tahle tři alba se blíží tomu, jak jsme cítili naši hru.

Přidat komentář