Skutečný bluesman ze Zeměplochy

Mrakoplaš je postava z knih Terryho Pratchetta, nedostudovaný čaroděj. Postava, kterou jsem si naprosto zamiloval. Je ničím nevyučen, pořád ho někdo kope do pozadí i přesto, že už několikrát zachránil svět, tedy Zeměplochu, pořád je loser a já si říkal – jestli tohle není bluesman, tak pak už nikdo. A rozhodl jsem se, že takhle nazvu svůj orchestr,“ říká Pavel Lipták, zpěvák a kytarista pražské bluesrockové kapely Mrakoplaš, v níž tvoří kytarový tandem s rovněž zpívajícím Martinem Kalendou. Vedle nich pod značkou Mrakoplaše teď ve dvaadvacátém roce života kapely nalezneme harmonikáře Petra Vrabce, basistu Petra Maršíka a bubeníka Pavla Doušu. Tedy sestavu už po deset let neměnnou. Právě Pavel Lipták a Martin Kalenda nejen společně stáli u zrodu Mrakoplaše ale pohovoří v následujících řádcích ke čtenářům magazínu UNI.
„Musím to upřesnit,“ dodává Martin Kalenda, „vstoupil jsem do dění asi měsíc poté, co Pavel skupinu vytvořil. Ale na prvním koncertě 16. ledna 1996 už jsem v kapele hrál.“ Pavel Lipták doplňuje: „Já dával tehdy kapelu dohromady někdy od dubna ještě s jedním kamarádem, ale neodolal nabídce slavnějšího souboru a tak jsem si říkal, že zůstaneme v jedné kytaře. Pak jsem v obchodě s hudebními nástroji potkal Martina, který tam prodával, já si zkoušel kytaru, on se mě zeptal, jestli se ke mně může přidat, vzal si druhou, chvíli jsme si zajamovali a já mu řekl, jestli s námi nechce hrát. Takhle to začalo.“

Pokud je mi známo, inklinoval ale Mrakoplaš v prvních letech své existence k trochu jiné muzice, zejména k folku, je to tak?
Pavel Lipták:
Ano, je to tak. Ze začátku jsme vyšli především z prostředí folku a country. Já i Martin.
Martin Kalenda: Já jsem ze všeho nejdřív poslouchal od svého tatínka písně táborových ohňů a byl jsem tatínkem a sestrou vyučen ve hře na akustickou kytaru. Hodně jsem tíhnul k akustickým věcem a až v Mrakoplaši jsem zjistil, že ne vždycky je potřeba hrát na nástroj celé spektrum, že někdy postačí tři tóny a je to daleko bohatší.

https://www.mrakoplas.cz/Když tedy shrneme dvaadvacet let historie Mrakoplaše a zastavíme se u nejdůležitějších okamžiků, které to budou?
MK:
Určitě rok 2006, kdy jsme se ustálili v sestavě, která je dodnes platná. Pak rok 2010, kdy jsme vydali naši první desku a také rok 2011, kdy jsme začali dělat pravidelně benefiční koncerty na podporu léčby Alzheimerovy choroby. Je v tom oslí můstek. Touto chorobou onemocněl i Terry Pratchett, a protože my jsme Mrakoplaš, spojili jsme se s klubem Terryho Pratchetta a s Národním ústavem duševního zdraví s AD Centrem, kde se této problematice hodně věnuje pan doktor Bartoš. Každoročně pořádáme koncert, kam si zveme nějaké známější či slavnější muzikanty, nastudujeme pět jejich věcí, společně si zahrajeme a výtěžek jde tímto směrem.

Terry Pratchett bohužel této nemoci podlehl, ale stihl si ještě předtím poslechnout nějakou vaši desku?
PL:
Rozhodně ji dostal. Pracuji v divadle, kde se inscenovaly jeho hry a on byl na derniéře. Pak jsem vedle něj seděl u stolu a desku mu dal. Ovšem jestli si ji poslechl, to samozřejmě nevím.

Zmínili jsme se o deskách. Ta druhá vydaná na CD i vinylu vyšla koncem loňského roku pod názvem Hlídač.
PL:
Nahrávali jsme jí ve studiu Propast u Petra Jandy, protože jsme si přáli, aby deska zněla hodně dynamicky a syrově. Aby byla výsledná nahrávka otiskem toho, jak hraje Mrakoplaš na koncertech. A oni nám tam splnili všechny naše představy. Byla tam mimo jiné k dispozici k zapůjčení i slavná kytara Petra Jandy, černý Gibson Les Paul Custom z roku 1957, na kterou natáčel desky jako Prázdniny na Zemi, Laboratoř, Ulice a podobně. Vypůjčil jsem si ji a nahrál na ni sólo do titulní písničky Hlídač.

Jak deska Hlídač vypadá autorsky?
PL:
Po pravdě musím říct, že většinu písní jsem napsal já a dvě zde přítomný Martin Kalenda, ale ty se mu zase povedly. Jsou to písně JakoNávod k použití.

Nové album jste věnovali památce zesnulého vynikajícího kytaráře a muzikanta Petera Jurkoviče…
MK:
Byl to, troufáme si tvrdit, náš kamarád, s kterým jsme strávili nějaký čas, a on občas hostoval na našich koncertech. Přesně o víkendu, kdy jsme na Propasti nahrávali, Peter umřel a ve chvíli, kdy jsme se to dozvěděli, se zásadně na natáčení změnila nálada. Písně se staly o dost zadumanějšími a chytly jiný náboj…
PL: Já myslím, že na nás Peter shora dohlížel. Ne, že by neměl první den v nebi nic na práci, ale určitě na nás trochu dohlídl. Měli jsme ho hodně rádi a máme ho i na první desce Děti této noci, kde nahrál asi čtyři sólové party a dodal nám jednu svoji písničku.

První i druhé album mají myslím jednoho společného jmenovatele, byť ne ortodoxně, prochází jimi zjevně bluesová nálada. V atmosféře písniček, textů, v muzikantském cítění. Jaký je váš vztah k blues jako takovému?
PL:
Pro mě je to základ veškeré populární hudby. Jasně, třeba U2 o blues nezavadili až do doby, kdy se seznámili s B.B. Kingem a nahráli s ním písničku. Sami se k tomu přiznávali. Ale když si vezmete třeba Rolling Stones, když si poslechnete sóla Pink Floyd, zjistíte, že David Gilmour je hraje v té samé pentatonice jako bluesmani. Blues je pro mě důležité. Dokonce jednou, nevím, jak jsem k tomu přišel, jsem psal referát o blues a zjistil jsem zajímavou věc o Antonínu Dvořákovi. Když dělal ředitele konzervatoře v New Yorku a všichni okolo něj obdivovali evropské autory Mozarta, Bacha a další, už tehdy jim říkal, lidově přeloženo: neblbněte, to, co tady máte, původní muzika Indiánů, černochů, to bude jednou základ, na kterém vyroste nová hudba. A čas mu dal zapravdu.
MK: Já žánry moc neřeším. Jsem možná jediný v kapele, který blues ani pořádně neposlouchá. Samozřejmě respektuji, že je to jeden ze základů muziky, ovšem pro mě je rozhodující, že hraju písničky, co se mi líbí. A kdyby Pavel hrál bluegrass, country nebo dechovku, tak bych s ním asi chtěl hrát taky, protože se mi prostě líbí jeho písničky. A jestliže jsou zrovna náhodou bluesové, no tak ať jsou.
PL: Ale máš rád Johna Lee Hookera, ne?
MK: Jasně, Hooker, Rolling Stones nebo Joe Bonamassa, to jsou pochopitelně velikáni, kteří dovedou blues skvěle zahrát, ale jsem rád, že ho přece jenom hrajeme trošičku jinak, protože se tam vnášejí další elementy a každý máme svoji hlavu.

Přidat komentář