Trhnout zím zaprášeným závěsem

Už už jsem si z české hudby kupoval jen Mišíka a Traband. A najednou tohle. Kdyby byl Kurt Cobain postavou z Dostojevského Běsů a kdyby Luboš Pospíšil každé ráno kloktal štěrk jako Tom Waits, možná bych k vizáži a hlasovému projevu charismatického frontmana skupiny TAJNÉ SLUNCE Filipa Pýchy našel jakous takous paralelu. Ale určitě by se mi nepovedlo se ctí popsat muziku, kterou tento pozoruhodný skladatel, textař, zpěvák, kytarista a středoškolský učitel se svými spoluhráči už dobrých deset let provozuje po undergroundových klubech matičky Prahy. V písničkách pětice poloamatérských bigbíťáků se mísí lidovost Jardy Svobody s rozklížeností Plastiků, Hrabě s Vysockým, blues s širokou ruskou duší. Elektrifi kovaná niněra Dana Kahudy – jeden z poznávacích znaků kapely – už člověka v té nadžánrové změti snad ani nepřekvapí. 11. září 2009 vystoupili členové Tajného slunce ve skafandrech na pódium vršovického klubu Pilot, aby zde pokřtili své třetí album Ty nepoletíš. V Americe by je za to načasování asi upálili, oni však mířili na zcela jiný terč: Aštar Šeran a jeho sekta vesmírných vyvolenců. Že vám to nic neříká? Pak zřejmě ani vy nepoletíte.

foto Michal Drahoňovský
foto Michal Drahoňovský

Filipe, nevím jak pro tebe, ale pro mě Tajné slunce ztělesňuje současný pražský bigbít. Tak jako kdysi defi novali Prahu bluesoví písničkáři z Hanspaulky, je teď její duší muzika, jakou děláte vy. Cítíte, že jste s tím městem svázaní?
Jasně, celý život si říkám, že se odsud odstěhuju, ale celý život vím tak jako Kafka, že Praha je zlá, zatne se do tebe drápy a už tě nepustí. Když se odstěhuješ, stejně si ji odstěhuješ s sebou. Nikdo ji z tebe nevymáčkne, akorát si tam vyrobíš další malou Prahu. Ta nálada je krásná, já ji mám rád, ale je to v něčem zvrácený.

V první písničce nové desky odkazuješ k vašemu názvu. „Vím, že někde na dně v duši září tajnýho slunce svit,“ zpíváš. A tak se zeptám, možná banálně: co je tvoje tajné slunce?
Název „Tajné slunce“ jsem si vymyslel já a znamená nějaké vnitřní spění k dobrým věcem, k radosti z hezkých věcí okolo, z toho, co člověk udělá pěkného. Nechci, aby to znělo pitomě, ale tajné slunce je ten zdroj, který člověku říká, co by měl dělat, a dává mu možnost poznat, co na něj má dobrý a špatný vliv.

Je to i cíl vaší kapely? Každá muzika přece tenhle účel nemá, třeba takový Lou Reed moc pozitivní energie nerozdává. Ale je pravda, že ty tak působíš.
Tak to nevím, já měl dlouho pocit, že lidi obtěžuju svými problémy. Některé moje písničky jsou spíš taková facka. Ale iluze je to hezká. Myslím, že i když je hodně mých věcí cynických, tak pokud ve výsledku působí očistně, je to dobře. Určitě bych chtěl rozbít klišé o tom, jak má hudba vypadat a komu patří, což má za následek, že někomu to, co předvádím, nestačí. Jiné jsem ale zase naučil poslouchat texty a všímat si věcí, které předtím nevnímali.

Držme se toho klišé. Mám pocit, že skoro ve všech tvých písničkách je něco, co by se snad dalo označit za ,klišoidní‘, kdyby to nebylo tak strašně fajn. Myslím, že klíčem k tomu, co píšeš, je jednoduché sdělení, že „je tam ta loď“. Tak se jmenuje závěrečná písnička na CD Ty nepoletíš!, kterou v jistém smyslu považuju za tvoje motto. Měl jsi v plánu, aby deska takhle vyústila?
No, já jsem dost prosazoval, aby první písnička byla ta, ve které zpívám, že nechci letět, že s touhle ideologií sekt, co ti slibují jiné světy, nechci mít nic společného. A zároveň jsem trval na tom, aby poslední byla Je tam loď, protože mi přijde, že se tím uzavírá kruh. A sám jsem byl šokovaný, jak se všechny věci, co jsem napsal za poslední dva tři roky, zabývají stejným tématem: jak má ksakru člověk ten život prožít, k čemu má dospět? Všimni si, jak se snažím vyhnout slovu ,spása‘, ale lepší mě nenapadá.

Foto Michal Drahoňovský
Foto Michal Drahoňovský

Kdybych o tom mluvil s nějakým povrchním člověkem, tak by to bylo strašně levné. Ale náš směr hovoru má ospravedlnění v tobě a tvých písničkách, které mají ke kýči daleko. Takže opět: co je pro tebe ta loď? Co ti dává smysl?
Nechci to rozvádět do velkých témat. Odpověď bude logicky hloupá, protože kdybych to uměl říct jednou větou tak to udělám a nemusím o tom psát písničky. Co mi dává smysl… Komické je, že zrovna teď jsem to říkal študákům na začátku jedné hodiny a připadal jsem si nepatřičně, protože tohle by ty děti měly zjistit samy. Já se dobral k tomu, že hlavní otázka zní: odkud se bere lidská slušnost? Intelekt je dar a dneska se hrozně přeceňuje – víme, že tu máme spoustu inteligentních lidí, co jsou svině. Ale slušnost nebo lpění na něčem pěkném uvnitř sebe sama, na svém tajném slunci, chceš-li, je věcí rozhodnutí. Člověk buď bude, nebo nebude poslouchat ten vnitřní hlas, který v sobě má. Takže co mi dává smysl? Být slušný a neustále pochybovat o tom, jestli se chovám správně.

Někdo by možná řekl, že vidí smysl v rodině, práci atd. Ale ty máš písničku Dušerváč a v ní pěkně popisuješ, že můžeš mít objektivně všechny důvody ke štěstí, ale pak přijde chvíle, kdy se tě stejně zmocní „úplně malej dušežer“. Říci si, že ,objektivní štěstí‘ není záchrana, je drsné, ale já mám pocit, že lidem jako ty prostě normální stav nestačí.
Nějaká hybná síla tam být musí, to je jasný. Mimochodem, to je znak snad úplně všech mých kamarádů, že jsou pořád puzeni k nějakým úplně zbytečným činnostem. Já se těmihle lidmi strašně rád obklopuju. Na druhé straně, z mého pohledu je sice očistné řešit, že spokojený člověk je mrtvý člověk, ale z pohledu posluchače nevím, jestli ho svými starostmi neotravuju. Co je mu do mě? Hlad nemám, žízeň nemám, mám kde bydlet, tak na co si stěžuju? A já takovou výčitku samozřejmě chápu.

Dost autorů si umí přikázat: teď něco napíšu. Ty na to, zdá se, jdeš jinak. Dlouho čekáš na silné téma a pak se teprve pouštíš do práce. Ostatně i v jedné ze svých nových písní zpíváš: „Z textu bez tématu ani pravda žádný umění neudělá.“ Je to tvoje metoda?
Už jsem dvakrát nebo třikrát musel udělat písničku na čas. Tyhle věci mi přijdou méně povedené než ty, které píšu svým běžným způsobem. To znamená, že si najednou sednu a po dvou hodinách u kytary se proberu se šíleně seškrtaným textem na papíře. Nechci z toho dělat žádnou mystiku, ale většinou to přichází tak nějak skrze mě, nikdy se nerozhodnu, že dneska večer udělám písničku.

Na vašem albu je také skladba Netancuj aneb Divná píseň o ničem, na kterou se vážně nedá tancovat, protože je v strašně kodrcavém tempu. Což otevírá další téma spojené s kapelou Tajné slunce, a to je lad versus nelad. Zdá se mi, že zvlášť ty vyznáváš takovou, řekněme, estetiku chaosu.
Podobně jako každý, i já zažil školu, kde jsem se dozvídal, že někteří literáti a skladatelé jsou polobozi, o kterých nemám pochybovat. O kvalitě Shakespeara se nediskutuje. Ale proč? Od té doby v sobě mám takovou radost z drzosti – tím nemyslím drzost urážlivou, ale spíš jako výchovu k toleranci. To je prostě můj životní postoj, hrozně rád bych trhnul tím zaprášeným závěsem a rozhlásil, že muzika a literatura nepatří jen skupině vyvolených lidí. Na těch věcech je přece nejhezčí, že k nim může každý. Neměl jsem rád Shakespeara, právě proto, že se o něm nepochybovalo. Řekl jsem si, že si ho přečtu a pak se sám rozhodnu, jestli je nebo není skvělý spisovatel. Přišel jsem na to, že je, ale dělá úplně stejné vtípky jako já. Je hrozně hloupé dělat z lidí, jako byl Shakespeare nebo Dostojevskij, polobohy, protože ve skutečnosti to jsou ti nejsyrovější civilové, co znám.

Přidat komentář