Různí interpreti: Okudžava v míru

Pro pamětníky jde o samozřejmost, ale s ohledem na případné mladší čtenáře, kteří ony zdánlivé samozřejmosti vědět nemusí, neb zdejší totalitu naštěstí mohou vnímat jenom jako dějepisný pojem, se snad hodí připomenout: Moskevský písničkář zakavkazského původu Bulat Okudžava býval v oněch nepěkných dobách pro mnohé, byť jistě nikoliv pro radikální underground, prostě umělcem mluvícím z duše, „našincem“. Rodiče mu zavraždil sovětský komunistický režim. Jeho tvorbu strana a vláda sice tolerovala, ale to díky Okudžavově schopnosti vyjadřovat „ideově závadný“ smutek a nenaplnitelnou touhu po skutečně spravedlivém světě velmi obecně, lyricky, mezi řádky. Vždyť Okudžavovy prokrvácené vzpomínky na druhou světovou válku se daly spolehlivě vykládat jako obžaloba veškerého militarismu, veškerého násilí ve jménu jakékoliv ideologie. S odstupem času, mimo totalitní realitu, tedy V míru, jak říká název tributního alba, se pak stává obecnost tou zásadní předností Okudžavových písní. Jsou nadčasově platné a pochopitelné právě díky poetičnosti a citovosti, snadno se dají vztáhnout na tísně jakékoliv doby: „Zase bude láska/zase bude krev/jen nebude nikdy usmíření“ (Stará vojenská v překladu M. Dvořáka). A nejen jakékoliv doby, také jakéhokoliv místa. Název alba, kdyby se až na poslední písmeno foneticky přepsal do azbuky, s vědomím gramatické chybky (Окуджава в мире), by v ruštině znamenal Okudžava ve světě. Což přesně vystihuje dramaturgii CD. Okudžavovy písně tu totiž interpretuje šestice písničkářů šesti různých národností a státních příslušností, která se už dříve sešla na koncertech věnovaných také Vladimirovi Vysockému. Pochopitelně k ní patří zdejší Okudžavův ctitel Jiří Vondrák. Jistě, že Okudžavovy výpovědi výborně fungují v podání a myšlení písničkářů z postsovětských zemí (na desce je reprezentují Běloruska Olga Zalesskaja nebo Ukrajinec Sergej Džigurda), kteří velmi dobře chápou (nejen) dobové reálie. Ale výborně vyznívají i v němčině: Jejich smysl dokonale zažil i někdejší „východní“ Němec Tino Eisbrenner, jehož Papieren Soldat patří mezi nejvíce sugestivní položky desky. Jako přesvědčivý překladatel a interpret Okudžavy se na kompilaci představuje také polský písničkář a básník Antoni Muracki. Ovšem ani ruský, v Brně žijící autor a herec Alexej Kudrjavcev se nesnižuje k pouhé reinterpretaci v původním znění, ale coby výborný vypravěč podává písně svojí dikcí. Negativa? Drobná. Třeba, že Jiří Vondrák pouze recykloval písně již vydané na albu Písně o modrém balónku (2004) i rozšířené reedici téhož titulu Modrý balónek (2014). Mohl využít příležitosti k dalším překladům. Jako celek ovšem patří Okudžava v míru k těm dramaturgicky zajímavým a slyšitelně poctivým tributním albům, smysluplným navíc i vzhledem ke zmíněným společným koncertům všech šesti interpretů.

Indies Happy Trails, 2016, 57:22  

Přidat komentář