Ideální mejdanové taneční album, pokud jste tedy svolní – jedno v jakém stupni opojení – řádit na, dejme tomu, súdánskou verzi Jamese Browna. Hned na začátku si také něco ujasněme: nejde výhradně o funk a něco jako hudební žánr habibi funk nikdy neexistovalo. Německý DJ Jannis Stürtz vyšel ze zvukomalebnosti a sdělení slova habibi, arabského ekvivalentu pro miláčka nebo milovanou osobu, zkrátka lásku. Protože zatímco etnomuzikologové se musejí držet vědeckých not, on na to šel s „láskou“ a při sbírání vinylových desek arabské hudby z 60. a 80. let v módu západního rocku, jazzu, funky a popu se řídil osobním vkusem.
Zpochybnil také hodně stereotypů panujících okolo hudby z Maghrebu, Libanonu, Somálska a Egypta. Tamní celosvětově proslavenou tradiční hudbu nepreferuje, víc ho zajímá za hranicemi neznámá moderní popmusic s elektrickými nástroji tvořivě přijímající západní impulsy. Inspirace se netýká pouze Západu: dočkáme se rovněž – Stürtzovými slovy – arabského zouku (styl z Guadeloupe), alžírské coladeiry (Kapverdy) nebo libanonské bossa novy (Brazílie).
Stürtz vlastně, to abychom se povýšeně neřezali smíchy, dokazuje, že lokální kapely ve snaze držet se doby postupují všude na světě stejně. Vzpomeňme na ty české zábavové, odposlouchávající kdysi repertoár z rádií a podobně jako Arabové úsměvně prznící Doors, MC5, Animals, Shadows, Marleyho nebo klasiku, včetně Beethovenovy skladby Pro Elišku. S tím rozdílem, že u nás působnost „fonetických verzí“ končila za zdmi vesnických hospod, kdežto ve Stürtzově sběratelském lovišti vycházely v tisícových nákladech na vinylech a kazetách.
Na hvězdy své doby zahrnuté na albu se zapomnělo, sběratelům v éře world music přišli nerelevantní, takže trvalo dlouho, než tenhle hudební segment objevily labely typu Jakarta Record. A co je důležité, protože bohužel nikoliv běžné: umělcům nebo pozůstalým za autorská práva zaplatily.
Habibi Funk Records, 2017, 59:21