S mnoha kritiky sdílíme podobný vkus

S Veronikou Buriánkovou a Davidem Zemanem, dohromady duem KALLE, jsem si během jednoho roku povídal dvakrát. Na začátku roku 2018 jsme pro rádio vedli rozhovor o albu Saffron Hills, které právě v té době sbíralo jednu nominaci a také jednu cenu za druhou. O necelý rok později jsme na předchozí setkání navázali. Tentokrát je řeč o akustickém hraní v rozšířené sestavě, o plánech na novou desku a v neposlední řadě padne zmínka o jedné chystané rodinné události.

 

 

Máte za sebou prvních pár speciálních koncertů s akustickou kapelou. Jak vás vůbec myšlenka na takové turné napadla?

V: V posledním roce jsme odehráli pár akustických koncertů jen ve dvou. Právě při nich v nás vyvstala myšlenka dotáhnout tuhle podobu skladeb ve více lidech, lidsky spřízněných. Myslím, že můžu říct za oba, že jsme za tohle rozhodnutí moc rádi. S kapelou je to zase jiný rozměr, který nás moc baví.

 

Jak vznikala aranžmá pro kapelu? V čem se podle vás písně nejvíc posunuly?

D: Všechny aranže mají celkem pevný rámec, kterým jsou naše studiová alba. Chtěli jsme co nejméně uhýbat z původního vyznění, i když je to v šesti lidech a s vesměs akustickými nástroji. Nástroje jsme ale vybírali už s ohledem na to, aby mohly přirozeně nahrazovat zvuky, které se objevují na albu. Při aranžování jednotlivých skladeb jsme se snažili už dopředu mít co nejkonkrétnější představu, co by měly jednotlivé nástroje hrát. Měli jsme poměrně omezený čas, takže jsme museli na zkouškách postupovat leckdy hodně efektivně, což pro nás byla v tomhle ohledu nová zkušenost. Co se týče konkrétních nástrojů, bicí úplně vycházejí z automatického bubeníka, ale jsou samozřejmě krásně polidštěné. Já hraju na akustickou kytaru, která většinou tvoří kostru písničky. Ostatní nástroje se přidávají, až když skutečně přijde jejich čas. Akustické nástroje mají omezený rozsah hlasitosti, takže dynamika skladeb se tvoří často od spodní hranice, to znamená tichem. Když se na albu objevilo něco, co zdánlivě mohlo připomínat kytarové sólo, zjistili jsme, že to může dobře nahradit klavír. Kytarové vazby na hraně syntezátoru zase skvěle supluje cello. Celé to sice může znít jako vaření s Babicou, ale v rámci předem daného omezení to aspoň nás baví a dává nám to smysl. Největším posunem je polidštění jednotlivých zvuků. A také basa, která má víc prostoru než na desce. Ta tomu zase dodává plnost.

 

 

Dlouhodobě vás vnímám jako dvojici, pro kterou je při nahrávání i při koncertech důležitá svoboda. V šesti lidech ale – předpokládám – k určitému omezení svobody dochází. Co je na tom pro vás nejnáročnější?

D: Vystoupení z té komfortní zóny hraní a skládání ve dvou pro nás bylo jednou z hlavních motivací. Když se ohlédnu zpátky, už dříve jsme zjistili, že ta zdánlivá omezení, respektive vytyčení mantinelů, jsou pro nás naopak osvobozující, protože nás pak méně vyrušuje okolí. I proto jsme nahrávali naše desky mimo počítač – první na kazetový čtyřstopák a další na kotoučový magnetofon. Z mého pohledu bylo tím pádem asi nejnáročnější domlouvání poměrně intenzivního podzimního zkoušení šesti celkem zaneprázdněných lidí z různých měst.

V: Na začátku jsme si přesně řekli, jak celou kapelu pojmout, a pak jsme tuto vizi následovali. S lidmi, s kterými nám je dobře, je nejnáročnější maximálně únava, která při těch hodinách zkoušení párkrát přišla.

 

 

V rozhovoru pro Proglas jste mi loni řekli: „Atmosféra je na našich koncertech hodně důležitá, a i když třeba přijde míň lidí, pro nás je vždycky nejdůležitější, že poslouchají a že chápou, proč a jak to děláme.“ Byly reakce fanoušků na kapelu v něčem jiné než reakce na vašich samostatných koncertech? A máte pocit, že jste jim díky kapele mohli předat něco víc?

V: Reakce nás všechny moc potěšily. Asi se to líbilo. Ačkoliv jsme vždycky hráli pro dost naplněný prostor, během koncertu byl zvláštní klid, nikdo nikoho nerušil. Tahle nálada se nesla celým místem. Mám také radost z toho, že řada lidí mi po koncertech řekla, že každá ta podoba má něco do sebe. Jsou to dva odlišné celky. Myslím si, že i atmosféra na koncertech je v šesti lidech trošku jiná. Já sama se při těch akustických koncertech vlastně cítím víc „odhalená“.

D: Mně přijde, že paradoxně díky větší kapele je skutečně ještě větší pozornost upřena na Verču, která nás svým hlasem táhne. Nás dalších pět hráčů je tam pro ni víc, než když jsem tam navíc jen já. To mám totiž dost starostí sám se sebou, respektive s ovládáním všech kytarových efektů, looperů a podobně.

 

 

„K tomuhle výjimečnýmu složení jsme museli vybrat i důstojnej prostor,“ napsali jste na Facebooku v souvislosti s koncertem v Žižkostele v Praze. Podle čeho jste prostory pro akustické turné s kapelou vybírali? A jak moc je pro vás důležitý prostor, ve kterém hrajete?

D: Poměrně netradiční prostor byl vlastně jen v Praze, i když původně jsme chtěli víc. Zavládla ale pragmatická stránka věci, totiž že pokud se jedná o netradiční koncertní prostor, kde úplně chybí zázemí, obnáší to s sebou víc času na přípravu i finančních výdajů. To je možné podniknout ve městě, kde bydlíte nebo kde máte hodně přátel, kteří vám s tím pomůžou – zdravíme pražskou Jednotu! –, ale při turné v dalších městech to moc reálné není. Zvlášť když se jako u nás jedná o celkem rozsáhlý ansámbl a ne jen one-man show nebo nějaký punk.

 

Když někdo z vašich fanoušků o vaší akustické kapele napsal: „Výbornej krok vpřed“, reagovali jste slovy: „Zároveň teda i trochu do strany.“ Jak si tedy představujete budoucnost Kalle? Budete to nadále hlavně jako záležitost vás dvou?

V: Ten krok „do strany“ dost odpovídá tomu, jak to cítíme. S akustickou kapelou pojedeme na jaře turné se setem, který je takovým vyváženým průřezem obou desek, ale nadále je naším klasickým pojetím hraní ve dvou. V současné době pracujeme na nové desce, kterou bychom chtěli nahrát příští rok.

 

Víte už, jak bude nová deska vypadat?

D: To zatím nedokážeme předpovídat. I pro nás je to totiž vždycky překvapení. Ale pravděpodobně nebudeme při její tvorbě nějak zásadně měnit způsob, jakým vznikaly naše desky předchozí. Bylo by ovšem hezké, kdyby se nám podařil podobný posun v nahrávacím zařízení jako mezi první a druhou desku, což bylo z kazetového rekordéru na kotoučový magnetofon. Teď bych si dovedl představit skok v rámci kotoučových magnetofonů, k nějakému víc hi-fi studiovému zařízení.

 

Zpíváte anglicky a předpokládám, že tuzemským fanouškům předáváte v první řadě celkovou atmosféru a energii vaší hudby. Ale jak moc jsou pro vás důležité texty písní?

V: Texty jsou silně provázány s emocemi skladby a atmosférou, kterou z té hudby cítím. Vznikají převážně při vymýšlení zpěvové linky. To znamená, že všechno vzniká najednou, kytara, zpěv i texty. Když mě během vymýšlení zpěvu nenapadá text, beru to většinou jako znamení, proč ten konkrétní nápad opustit. Poslední dobou mě při jamech napadají texty o poznání více prozaické, vypravěčské.

 

V říjnu jste poprvé hráli v Londýně, kde  alespoň na místní publikum – mohly vaše písně působit díky textům jinak než u nás. Byla reakce anglického publika jiná než ohlasy českých fanoušků?

V: Hráli jsme v klubu Social na Oxford Circus. Na koncert dorazila vyvážená kombinace Britů, Slováků a Čechů, takže jsme si vlastně připadali docela jako doma. Ohlasy byly, vzhledem k tomu, že jsme v Londýně byli poprvé, moc milé. Dokonce myslím na koncert vznikla nějaká britská recenze.

 

Za album Saffron Hills jste získali cenu Apollo a Anděla v kategorii Alternativa. Jak se na ty ceny s odstupem díváte? Byly pro vás užitečné?

V: Je jasné, že díky ocenění, se o kapele dozvědí další lidé. A to taky beru jako to hlavní pozitivum. Pořád ale osloví pouze ty, kteří se o hudbu zajímají, a za to jsem moc ráda. Takže ačkoliv nás tyto ceny mohly „zviditelnit“ v širším kontextu, naše koncerty stále navštěvují lidé, kteří mají hlavu otevřenou a s kterými je nám dobře.

 

 

Dokázali byste odhadnout, čím vaše hudba kritiky oslovila?

V: To je těžká otázka. Nemám nad tím, co dělám, úplný nadhled. Skládáme hudbu tak, aby se líbila i nám. I když to zní jako klišé, dáváme do ní velký kus sebe. Je určitě v něčem signifikantní a možná i nadžánrová.

D: A může to být i třeba tak zdánlivě triviální skutečností, že s mnoha kritiky sdílíme podobný hudební vkus.

 

Nesou ta ocenění v sobě i určitou zodpovědnost?

D: Asi záleží na tom, jaký má kdo k těm cenám přístup. Snažíme se to dlouhodobě dělat tak, že je pro nás cíl tvoření a hraní hudby. Kdyby byly cílem ty ceny, tak by to byla asi větší odpovědnost nebo tlak.

 

 

Neplánujete vydat záznam aktuálního turné s kapelou?

D: Regulérní desku s akustickou kapelou vydávat neplánujeme, protože se v tomhle složení nejedná přímo o akt skládání nové hudby. Ale myšlenka na nějaké zaznamenání tohoto projektu se nám rozhodně honí hlavou. Už jen proto, že jsme nad tím strávili nějaký čas a nevnímáme to jako slepou uličku.

 

Jaké jsou vaše další plány do roku 2019?

V: Pojedeme turné s kapelou, turné bez kapely, čeká nás svatba a natáčení nový desky. Na to všechno se moc těším.

D: U mě to vypadá kromě zmíněných krásných záležitostí i na více práce ve studiu, takže se i já dost těším!

Přidat komentář