S panem Reynkem bych si rozuměl

Písničkář KAREL VEPŘEK má se zhudebňováním poezie bohaté zkušenosti. Na jeho albech najdeme verše Karla Hynka Máchy i současného autora Pavla Kolmačky. Pravidelně se také vrací k tvorbě Bohuslava Reynka, z jehož básní nyní sestavil nové album Blázen jsem ve své vsi. Jak zjistíte z následujícího rozhovoru, Reynek písničkáře neinspiroval pouze svým literárním dílem, ale celým svým životem.

 

V roce 2003 jste natočil album Artinodhás, na které jste zařadil mimo jiné tři zhudebněné básně Bohuslava Reynka: Radost, Vítr před úsvitem a Večernici. Tehdy jste mi vyprávěl, že jste Reynkovy verše – byla to báseň Hakeldama – poprvé slyšel někdy v 80. letech v podání Jima Čerta a že už tehdy na vás mocně zapůsobily. Kdy ale nastal ten moment, kdy jste pocítil touhu ty verše sám zpívat?
Bylo to v době, kdy jsem bydlel v Praze na Vinohradech, někdy začátkem devadesátých let minulého století, přesně si to nepamatuju. Měl jsem strojopisné kopie Reynkovy sbírky Odlet vlaštovek a u toho navíc tři jeho básně z pozůstalosti. Jednou z nich byl Blázen. Její text mě natolik oslovil svou poetičností, že jsem si ji hned začal zpívat. Těžko se popisuje, proč právě Blázen, ale například ti psi v podobě oblaků mě velmi zaujali.

Vnímáte Reynkovy básně právě především skrze tyto originální popisy, nebo je berete spíše jako příběhy?
Jsou to pro mne především takové pocity, popis přírodních úkazů a reakcí na ně. Ale je to vlastně taková hudba ve verších.

To znamená, že vám hned naskakuje melodie, když takovou báseň čtete?
Ne, to se tak říct nedá. Ale při čtení jakýchkoli básní upřednostňuji, jestli se dají zpívat. Když mě báseň zaujme natolik, že si ji spontánně začnu prozpěvovat, přiřadím k ní později nějakou konkrétní melodii.

Jan Burian, který také často pracuje s poezií, měl období, kdy zhudebňoval raději básně ve volném verši než rýmované. Jak je to u vás?
Já zhudebňuji rýmované básně. Nevzpomínám si, že bych někdy zhudebnil báseň ve volném verši.

Jak jsem už zmínil, některé zhudebněné Reynkovy básně jste nazpíval a vydal už dříve. Nové album Blázen jsem ve své vsi však „vašeho“ Reynka kompletně shrnuje. Odkud vzešel ten první impuls k tomu, aby tato kolekce vyšla?
Své donedávna poslední sólové album Najdem den jsem vydal v roce 2010 u vydavatelství Indies Happy Trails. O šest let později mi vyšlo u nakladatelství Galén CD Pod drnem se skupinou Chudák paní Popelková a Jaromír Kratochvíl z Indies se mě tehdy zeptal, jestli bych nechtěl opět vydat něco i u něj. Přemýšleli jsme, co by to mohlo být, a mne napadlo právě souhrnné album se zhudebněnými básněmi Bohuslava Reynka. Jaromírovi se ten nápad líbil, já jsem na albu začal pracovat, ale nakonec se natáčení natáhlo na dva roky, a tak to nabobtnalo, že to už bylo mimo finanční možnosti Indies. Alba se tedy nakonec opět ujal Lubomír Houdek z nakladatelství Galén.

Je to sice vaše sólové album, ale výraznou roli na něm hrají tři další hudebníci se zkušenostmi z jazzu a dalších žánrů: Jakub Vejnar (kytara, baskytara), Dorota Barová (violoncello, vokály) a Marcel Bárta (klarinety, saxofony). Čí byl nápad angažovat právě je?
S Jakubem Vejnarem jsem natáčel už desku Najdem den. Po jejím vydání jsme nějakou dobu vystupovali ve složení René Pařez, Jakub Vejnar, Martin Kopřiva a já. René a Jakub tehdy současně působili ve skupině Baterky, se kterou zpívala také Dorota Barová. Já jsem na reynkovské album chtěl původně přizvat opět i Reného a Martina, ale nakonec tam z té původní party hraje pouze Kuba Vejnar. René měl nějaké zdravotní problémy s rukama, nemohl v té době hrát, a tak Kuba oslovil a ke spolupráci přizval právě Dorotu Barovou. Ona nakonec celé album dala dohromady, zaranžovala, hlídala ve studiu, jak bude můj zpěv fungovat dohromady s dalšími nástroji. Dorota má tedy na výsledném zvuku největší podíl. Stejně tak ale musím pochválit Miroslava Chyšku, v jehož studiu jsme desku nahrávali. To je muzikant z úplně jiného žánru, hraje v Illustratosphere s Danem Bártou nebo v J.A.R., ale pro naši muziku měl obrovský cit. Vlastně musím říct, že na tom albu všichni pracovali rádi a že se jim to líbilo.

V čem konkrétně byla pro vás spolupráce právě s Miroslavem Chyškou jako „člověkem odjinud“ zajímavá?
On je úžasný a precizní zvukař a spolupráce s ním byla tím pádem dokonalá. Mirek výborně slyší, umí dokonale nabrat zvuk a pracovat s ním. Je to profesionál každým coulem.

A jak přesně fungovala vaše spolupráce s Dorkou Barovou na aranžích?
Dorka byla při nahrávání od samého začátku. Já jsem za dva dny natočil kytary a zpěv a ona na tom dál pracovala společně s Mirkem Chyškou jako zvukařem. Spoustu nástrojů přitom s Marcelem natáčeli ve svém domácím studiu a posílali to Mirkovi.

Předpokládám, že s vámi to také konzultovali?
Ano, i spolu jsme si jednotlivé verze posílali e-mailem. Zpočátku se mi zdálo, že ta spolupráce fungovat nebude. První verze, která ke mně doputovala, se mi moc nezdála. Ale potom jsem pochopil, jak na tom chce Dorka pracovat, a ten její způsob práce jsem se naučil poslouchat a přijal jsem ho za svůj. Když máte ty písničky zažité jen s kytarou, můžete něco zprvu vnímat jako rušivý element. Ale nakonec se vše vyjasnilo a já jsem z výsledku nadšený.

Dorota Barová vedle violoncella a Marcel Bárta vedle saxofonů a klarinetů hrají na albu i na méně obvyklé nástroje. Překvapila vás některá z barev, které se v písních objevily?
Ano, v písni Štěstí mě překvapil nástroj, kterému se říká melodika. Z toho jsem byl úplně vedle, strašně se mi to líbilo.

Podle čeho jste skladby na album řadili? Snažil jste se, aby dávaly dohromady nějaký souvislý příběh?
O to jsem se nesnažil. Nejdřív jsem seznam jen tak od boku nastřelil, ale potom jej zpřeházela Dorka, která se řídila charakterem a tempem jednotlivých písní. Dramaturgie alba se tedy podřizovala především hudební stránce, nikoli textům jako takovým.

To mě vede k otázce, jestli máte o charakteru a třeba o tempu písně jasno hned, když si báseň čtete.
Já nemám vůbec žádnou představu. Buď to přijde samo, nebo nepřijde. Přečetl jsem tucty Reynkových básní, ale jen tyto se mi podařilo zhudebnit. 

Vnímáte album Blázen jsem ve své vsi jako uzavření jedné kapitoly, nebo třeba plánujete koncerty s Dorkou, Marcelem a Jakubem?
Je to uzavřené. Deska je natočená a společné koncerty se mohou podařit jen tehdy, když budou mít muzikanti, kteří na ní pracovali, čas. Zatím se to nestalo, je to otevřená záležitost, ale Lubomír Houdek by rád uspořádal křest například v Malostranské besedě. Ovšem ti muzikanti jsou vytížení ve svých vlastních projektech a mnoha dalších kapelách a je těžké je dát dohromady.

Je-li tedy Reynek pro vás „uzavřenou kapitolou s otevřeným koncem“, co plánujete dál? Píšete nové písně?
Moc teď nepíšu, jen když mě občas osloví nějaká básnička, ale to je tak jednou dvakrát do roka. Vždyť už jsem těch písní napáchal tolik, že nemám důvod vymýšlet nové. Když nemám závažný podnět, nic nového netvořím. Jen když je někdo z mých blízkých nemocný, zkusím pro něj zazpívat léčivou píseň.

Zmínili jsme album skupiny Chudák paní Popelková, které obsahovalo dříve nezaznamenané starší skladby i novější písně. Bral jste toto album také jako završení určité kapitoly?
Ano, to bylo dovršení éry, která začala v roce 1988. Od začátku jsme tu kapelu brali jako takovou srandu, protože doba byla zlá a my jsme ji chtěli odlehčit. Nikdy jsme neměli žádnou nahrávku a až před těmi dvěma lety se nám ty písně podařilo nahrát a vydat. Opět s pomocí Lubomíra Houdka.

Když jsme domlouvali tento rozhovor, napsal jste mi: „Jsem na statku, nemám nic naplánovaného, maximálně zaštěká pes, zakokrhá kohout, zabečí ovce, zamňouká kočka…“ Hned jsem si vybavil Bohuslava Reynka a jeho život na statku v Petrkově. Skoro si říkám, jestli vás k přesunu na venkov neinspiroval…?
Ano, je to tak. My jsme se velice sblížili s Reynkovými syny Danielem a Jiřím a do poslední chvíle jsme je v Petrkově navštěvovali. Jejich způsob života se nám velice líbil, a nakonec jsme šli v jejich šlépějích. A nejen že máme tři kočky přímo z Petrkova, máme dokonce ještě pět dalších! Spojují nás i ovečky a vůbec způsob života v přírodě. Obdivuji i Reynkovo grafické dílo, sám se také snažím dělat nějaké obrázky. Myslím tedy, že kdyby pan Reynek žil, rozuměli bychom si spolu.

Přidat komentář