Americký skladatel, kornetista, improvizátor a výtvarný umělec Rob Mazurek (ročník 1965) založil v roce 1996 společně s kytaristou Jeffem Parkerem a bubeníkem Chadem Taylorem souručenství Chicago Underground Collective, v jehož rámci dodnes působí nejrůznější formace od formátu dua až po orchestry. Sám protagonista považuje termín underground za označení pro protestní hudbu a ne za pouhou legrační nálepku a dodává k tomu: „Opravdu tomu věříme. Svět se stal tak homogenizovaným a nakloněným natolik doprava, tahle hudba vyjadřuje naprostou svobodu a postrádá hranice. Naše hudba je o vymezení se proti jakémukoliv druhu útlaku, boří všechny zdi – svoboda a rovnost, jak zvukově, tak duchovně.“ V letech 2000 až 2005 pak natáčel v brazilské Amazonii zvuky deštného pralesa a na konci svého pobytu potkal v Sao Paulu dva čelní představitele stylu psycho-Tropicalia, jimiž jsou Maurizio Takara a Guilherme Granado, a rozhodl se s nimi zkoumat a rozšiřovat hranice brazilských hudebních tradic. Výčet Mazurkových aktivit je výrazně delší, ale pro potřeby této dvojrecenze tyto základní informace postačí.
Název pátého alba Sao Paulo Underground Cantos Invisíveis se dá překládat jako neviditelná zákoutí nebo také neviditelné písně či dokonce mizející zákoutí a písně. Zdaleka tu už nejde pouze o brazilské tradice, ale o odlesk zanikajících folklorů z nejrůznějších koutů světa, což jasně dokumentuje či spíše evokuje například název skladby Cambodian Street Carnival. Ale není to nějaké prvoplánové národopisectví, ale eklektický pohled na věc. Sao Paulo Underground se nesnaží adaptovat konkrétní věci a dávat jim moderní kabátek, aby je zprostředkovali posluchačům, kteří holdují prefabrikované world music. Jsou to dle jejich slov spíše jakési písně duchů, které se prchavě objevují v éteru. Tudíž právě Cambodian Street Carnival je spíše univerzální oslavou v podobě zvláštního etnoambientu než konkrétním ohlasem písní kambodžských. Prvních deset minut úvodní skladby Estrada Para o Oeste (Cesta na západ) je jakousi prahmotou složenou ze zcela syntetických zvuků i etnických či normálních nástrojů a teprve na poslední tři minuty se promění v karnevalový rej. Všichni tři základní členové ovládají řadu nástrojů od nejrůznějších často obskurních syntezátorů až po rozmanité perkuse a ve většině skladeb jim sekunduje v Brazílii usazený Švýcar Thomas Rohrer, jehož specialitou jsou severobrazilské housle rabeca, ale ve svém arzenálu má i flétny, altsaxofon a elektroniku. A výraznou roli tu hraje sborový zpěv všech zúčastněných, někdy jásavé prozpěvování, jindy až šamanské zaříkávání. Najdeme tu skřípavou elektroniku i uvolňující taneční melodie. Jakousi esencí, ovšem opět nikoliv prvoplánově pejskokočičkovským dortem, kam je potřeba narvat všechno, je závěrečná suita-nesuita Falling Down From the Sky Like Some Damned Ghost, pro niž mě okamžitě napadla škatulka-neškatulka space ritual. Ale zvláštním rituálem vnitřních vesmírů je to vlastně celé.
K dvacetiletému výročí existence Chicago Underground Duo se Rob Mazurek a Chad Taylor rozhodli oslovit ke spolupráci dva londýnské mistry svobodné improvizace – pianistu Alexandera Hawkinse a kontrabasistu Johna Edwardse, s nimiž nikdy předtím nehráli, ale jejichž hru hluboce obdivovali. Ve výsledku je to spojení dvou přístupů, které jsou svým způsobem odlišné, ale zároveň jsou si velice blízké. Základní rozdíl je už v tom, že zatímco chicagská dvojice hojně využívá elektroniku, Londýňané jsou striktně akustičtí. Naopak základní propojení spočívá ve faktu, že všichni čtyři jsou otevřeni jakékoli, byť sebešílenější myšlence. Záznam jejich vystoupení z proslulého londýnského klubu Cafe OTO z 21. dubna 2016 začíná více než čtyřiadvacetiminutovým (téměř titulním) trackem A Night Spent Walking Through Mirrors, jehož název v podstatě vystihuje, o co tu jde. Ať se kdokoliv ze zúčastněných vrtne jakýmkoliv směrem, vždycky se s ostatními potká v jakési zmnožující empatii a je celkem jedno, zda jde o divoký chaos či jen přitakávání Taylorově hře na drnkací mbiru nebo Mazurkově „divošskému“ zpěvu. Další tracky sice představují ten samý princip, ale každý z nich je jiný. Hned druhý cca patnáctiminutový kus Something Must Happen má zpočátku drsně rozostřené elektronické kontury a přes scatově breptavý vokál ústí v až téměř lyrický dialog mbiry a piana. Jednadvacet a půl minuty trvající Boss Redux je založen na melodii Boss Bossa od již nežijícího chicagského Mazurkova kolegy Kena Prince a střídá syntetické groovy a jazzové moody i rozložené pasáže. Tady si je možno patrně nejlépe všimnout, že ostrý zvuk kornetu dostává nový rozměr díky ale jinak prakticky pořád používanému echu. A závěr v podobě Mysteries of Emanating Light je zase jakýmsi neprvoplánovým amalgamem předchozího. Je to zkrátka naprosto fenomenální koncert a je skvělé, že se tohle seskupení rozhodlo ve svém společném hraní pokračovat a plánuje na květen letošního roku evropské turné. Kéž by je nějaký promotér přivezl i k nám! Ale vzhledem k vytíženosti jednotlivých členů bude asi těžké „uloupit“ nějaký termín navíc, i když detaily zatím nejsou známy, kromě toho, že by se to mělo odehrávat mezi jedenáctým a devatenáctým daného měsíce.
Cuneiform Records, 2016, 60:30, Cuneiform Records, 2017, 79:54