Saroos: Eleven into Fifteen; Ian William Craig: Centres

saroosPatnáct let fungování je třeba řádně oslavit. To jsme mimochodem probrali s Davidem Howellem v Mejdanu minulého čísla tohoto časopisu. Přesně v narozeninový den byla vypuštěna mezi lid kompilace, která představuje všechny exponenty labelu, ať už bývalé, současné nebo ty, na jejichž alba pod hlavičkou 130701 teprve dojde. Co dělá kompilaci výrazně zajímavější, je fakt, že všechny skladby tracklistu jsou nikdy nevydanými kusy, které navíc nejsou jen nějakými výškrabky z archivu muzikantů. Neoklasicky decentní tón načne nejčerstvější objev vydavatelství, Francouz Olivier Alary, který hru na preparovaný klavír decentně pentlí smyčci. To Dustin O’Halloran ještě více šponuje atmosféru skladbou, kdy sólový klavír doprovází pouze signifikantní echo. Mladík Dmitry Evgrafov je na tom stejně, jen lišácky tu a tam celkový ráz kompozice studiově „ohne“ nebo jinak decentně zmutuje. Léta nefungující Set Fire To Flames se prezentují desetiminutovkou, kterou dodali Daveovi ještě těsně před svým rozpadem. Znovu se dočkáme kooperace klasiky s minimalismem, world music odlesky a postrockovým mazáním, které se ovšem nedotknulo rockového zvuku, ale vyznění celého orchestru. Dalším nováčkem je Resina, která orchestrálním minimalismem v duchu Colleen skladbou June naznačuje, co od ní můžeme v září na nové desce očekávat. Tu a tam expresivní Hauschka se tentokrát prezentuje žoviálním kusem, který industriální samplové drobení vrstveného klavíru přidává vlastně jen pro formu. Sylvain Chauveau nečekaně přispěchal s kytarovým shoegaze ambientem, aby následující novinka Emilie Levienaise-Farrouch dala vzpomenout na niternější šansonové kusy Yanna Tiersena. Francie se prostě nezapře! Max Richter se nejprve ambientně zasní vprostřed rozsáhlého smyčcového tělesa, aby poté ve zbytku stopáže opravdu přišel s volnou „Bachovou studií“. Posledním hlukovým atakem se přihlásí Ian William Craig, aby závěrečnou dvanáctiminutovkou Jóhann Jóhannsson vše navrátil do soundtrackovitých, komorně symfonických not. I touto kompilací dává label jasně najevo, že v post-klasických vodách nemá konkurenci.
ianTeď už ale dostává prostor vancouverský rodák a klasicky školený operní zpěvák Ian William Craig. Ten si už léta vedle své „klasické“ tváře buduje hájemství autorské, poněkud avantgardnější tvorby. Jeho deska Centres je sice debut na 130701, předtím už stačil ale vydat osm desek, díky kterým se na letošní kolekci prezentuje jako suverénní experimentátor a interpret. Základem kompozic je jeho hlas, který prochází při vstupní kontrole různým druhem procesingu, od víceméně hlukových bouří až po vedoucí vokál (ne nepodobný cherubínskému hlasu Owena Palletta) klenoucí se nad všemožně zmutovanými podklady jako andělské požehnání. Ianovi nebližší pomocníci jsou páskové magnetofony, pro které autor vyrábí ze svých hlasových eskapád různě dlouhé smyčky. Vokál vedle toho ještě různě halí, pracuje s rychlostí, množí ho, vydává ho za různé akustické nástroje a doplňuje vznosnými klávesovými linkami. Hned úvodní desetiminutovka Contain představí ve své vrstevnatosti všechny základní Ianovy polohy. Od ambientně zahloubané, přes baladicky operní, až po výrazně experimentální, kdy ve své něze může být protipólem také na hlase stavějící, jinak ale často kruté a nelítostné Diamandě Galás. Craig dokáže být naopak neskutečně křehký, otevřeně lyrický, aby po okamžicích čisté popové baladičnosti atmosféru i veškerý materiál nechal semlít v experimentálně hlukových pasážích. Přiznám se, že neznám Ianovu předchozí tvorbu, přesto při poslechu jeho skladeb, ať krátkých miniatur či naopak prokomponovaných „vět“, mám velkou chuť spatřit, jak Ian takovou hudbu vytváří naživo. Nejen ve studiu, ale především na koncertech obklopený páskovými magnetofony a dalšími mršítky. Mám tušení, že jeho hudební vidění by mohlo tváří v tvář posluchačům teprve předložit sílu své výpovědi.

130701/FatCat rec., 2016, 54:08 ; 130701/FatCat rec., 2016, 71:45

Přidat komentář