Savages: Adore Life

savagesLondýnská postpunková formace Savages se u nás koncertně poprvé objevila před necelými třemi lety před Portishead, a upřímně – bylo to tehdy nevýrazné a nijaké. Ze svého druhého alba ovšem znějí sugestivně, uhrančivě a naprosto suverénně. A občas i pěkně divoce. Ne ne, tyhle dámy nepotřebují žádné kvóty, aby se dočkaly pozornosti. Jejich písně jsou totiž natolik intenzivní, že budí respekt a pokud se jim někdo vyhne, je to jen k jeho škodě.
Je až kuriózní, jak zpěvačka skupiny Jehnny Beth hlasově připomíná Siouxsie and The Banshees, ale ačkoli ani na novince nelze přeslechnout vlivy určovatelů žánru P.i.L. či Joy Divison, vzývání minulosti a vzpomínky na „staré dobré časy“ tu nejsou na programu dne. Syrovost a hrubé kytarové ataky si podávají ruce s živočišností, a čtveřice dam se nebojí ani hymnických melodií. Ta oslava života, zakotvená už v názvu, je tu zkrátka silná a určující. A tam, kde se zklidní, může se silou emocí i skladatelskou nápaditostí snadno postavit i vedle kupříkladu P.J. Harvey.
Savages přistupují k problémům čelem. Nesnaží se v sobě zahánět či udusit obavy, nejistoty či nervnost, vše ventilují naplno. Jednou pozvolna, vygradovaně, jako to dělají Swans, jindy se štěkavě údernými, krátkými vypalovačkami. Občas to celé zní jako šanson v podání někoho, kdo by měl co nejrychleji zvážit variantu začít brát antidepresiva. O lásce se tu zpívá tak, že z toho mrazí, a nad hudbou, která nehladí, ale špiní a drásá. „Jestli nemiluješ mě, nemiluj vůbec nikoho!“ řeže hlas z úvodní skladby. Nekompromisnost namísto frází.
Jestliže po povedeném debutu ještě visela ve vzduchu otázka, co je přesvědčení a co jen pečlivě vystavěná image a temná póza, druhé album na ni dává odpověď. Pádnou a důraznou. Z ledových stylizací vzešla energická hudební výpověď a z laciného nihilismu důkladná analýza toho, co nás obklopuje, dovedně přetavená do pozoruhodného autorského pohledu. A také dostatečný důvod ke zvědavosti, co bude příště.

Matador, 2016, 39:25

Přidat komentář