SchizofrantiK: Funk from Hell

Gentle Art of Music, 2021, 55:18

Odkud v týhle době?! (Jazzy)funk je nejzřetelnější sice jen v úvodní Where the Streets Have Names, ale z podzemních pramenů vyvěrá v každém z osmi tracků. Pravda, někde jen lenivý čůrek, lze-li vůbec možno zvolit eufemismus k jinak chrleně energetickému hudbení. Časoprostor Kde ulice měly jména si při té valbě velesnadno doplníte sami. Od konce devadesátých let do motoru SchizofrantiK vybíral kytarista Martin Mayrhofer potřebné a hlavně perfektně sedící/fungující součástky, během pěti těžkých, úspěšně odjetých závodů, rozuměj alb v letech 1998–2017, sice obměňované, na předchozí desce Ripping Heartaches skvěle atestované a k letošnímu počinu vysoustružené do čisté brilance: Marco Osmajic na basu, Henning Lübben s klávesami, Christian Schichtl na bicí.

Pro pekelně vytvrzený funk, resp. jazzo-rocko-funk, se zvukovými čmoudy, plivanci, luciferskými čárymáry než vám čert skočí na hřbet a začne lomcovat, by to byla jakás inscenace v papundeklových kulisách, jenže tohle je vyhřeznuté peklo! Tož přizvaní rohatci z jiných sfér přičiní obraz k dokonalé hieronymusboschovině nenápadnými prskavkami i hrůzně soptícími chřtány: plechové trubky, trombóny, saxofony a k dusotu zdvojené bubny Marca Minnemanna.

Úhybky, záměrné, lákavé, lákající v kratších kompozičních mezihrách, mj. hned druhá Sinewave Generated Chaos, kde jen zvony a bicí hrají melodii, aby tutéž v Like Won So Ron při plném nasazení bandu nadhodily, že soudný den je za dveřmi. Ty vítavě vycvaknou v titulní Funk from Hell, kde čerti kapelní i s přizvanými mocnostmi stvoří z pekla dixieland a naopak. Není možnost k pauze a pomodlení. Holy 5 je v nerváckém smyčkovém frippotronickém módu, přesložitě rytmicky strukturovaném, zdvojovaném a k závěru mohutně zabrutálněném. Teď je čas na modlitbu: Jupiter and Beyond the Infinite, dvanáctiminutová zvuková koláž v úzu současných nehudebně-hlukových atmosférických soundtracků. A pak? Co se divíte, vtáhli vás bránou a dveře zacvakly.

 

Přidat komentář