Sean Noonan Pavees Dance: Tan Man’s Hat

Tim Leary is not dead! Nechal si prý kryonicky zmrazit hlavu. Já to viděl! Ve skvělém mystifikačním (anebo ne?) závěru dokumentu Timothy Leary’s Dead. Byl to od něj samozřejmě hurážert. Šlo mu o upozornění na ten ne(u)(po)chopitelný tajemný útvar MOZEK. To byl první dojem/pocit při poslechu tohohle zapeklitě hudebně pojatého projektu-alba. Ono to totiž celé začne hned v první Boldly Going velkým a poněkud mimo-mezi-rytmickým chaosem s deklamačním vokálem Malcolma Mooneyho, černého amerického básníka, známého především z krautrockových Can.

 

Podivínskou, ovšem mistrózně fungující entitu na albu doplňují, krom ohromujícího bicismu Seana Noonana (byvší bubeník bostonského punk-jazzového tria The HUB), ještě všeumělý klávesák Alex Marcelo, generačně dost vzdálená, druhdy mladá krev bandu Ornetta Colemana, zde otcovsky radostně chápavý virtuózní basák Jamaaladeen Tacuma a hypermoderně, funkčně jazzující a v rozletu až brutálmetalově fragmentující (např. v divoké Gravity and the Grave) mladá kytaristka Ava Mendoza.

 

Pavees je irský výraz pro kočovného muzikanta, který nejen zahraje, cokoli si usedlík přeje, ale za žvanec i cokoli opraví, zároveň sbírá nepotřebné věci a z nich pak dělá věci potřebné. „To dokonale zapadá do konceptu putování s vypravěčem, což jsem zamýšlel během skládání. Zámysl byl propojit západoafrické a irské vypravěčství příběhů… do… nových příběhů.“ No, tance to úplně nejsou. Pojí se tu a prolínají dvě Noonanovy lásky: jazz a africké rytmy. Z prvotního zmatku si ovšem zvykáte rychle až hypnoticky, i přes veškerou multimimoharmonickou složitost a zdánlivě rytmický chaos. Ono vám to totiž vleze do palice. Jaksi mimoděčně. Noonan je bubeníkem, irský pavees i africký griot, kapela je v rozptylu generační směsice v tom nejlepším smyslu muzikantsky bezohledná, silně založená na vztahu bicí/basa, s improvizačními průlety nad notovým partem pod lišáckým kloboukem opáleného chlapíka.

 

 

RareNoise Records, 2019, 65:19    

 

 

 

 

Přidat komentář